Vánoční 2
Informace:
Když už jsou ty vánoce, tak mě napadlo napsat něco tématického :D
nebylo to tu už někdy?
Nu což.
Příjemné čtení, pokud se to dá říct.
„Tak je to zase tady. Už dávno nevěřím v zázraky o vánocích. Přesto, nějaká část ve mně doufá, že se nějaký ten zázrak stane. Že pod stromečkem nebudou jenom ponožky a pletený svetr od babičky.“ To byly moje slova přesně před rokem. Od té doby se ale pár věcí změnilo a zázraky už hrají v mém životě celkem běžnou roli. Tedy konkrétně jeden maličký zázrak, který dal mému životu naprosto nový a nečekaný směr. Stejně jako má sestra, i tenhle se objevil o vánocích. A jako vždy, když na něj pomyslím, vyskočí mi na tváři úsměv, jakého jsem předtím nebyla dlouhou dobu schopná.
Autobus poskočil na nějakém výmolu v cestě a já instinktivně zesílila sevření tyče, které jsem se držela. Přestože jsou vánoce, musela jsem do práce zaskočit za kolegyni, která si postavila hlavu a na svou směnu nedorazila. A protože jsem z kanceláře jediná, kdo tráví vánoce doma, volali o pomoc rovnou mi. Nechtělo se mi. Po příslibu zvláštního bonusu k výplatě jsem ale nakonec svolila a prvním autobusem vyrazila.
Což o to, směna mi utekla rychle, ale myšlenkami jsem byla úplně mimo. No… možná ne tak úplně mimo, ale u mého malého zázraku. Znovu se mi při myšlenkách na ni objevil na tváři ten malý úsměv. Přestože v autobuse byla zima z otevřených dveří, mě bylo příjemné teplo.
Autobus se zase rozjel a já se podívala po spolucestujících. Podle očekávání bylo velice řídké. Kdo by vlastně o vánocích večer byl někde venku, když nemusí. Když se můj pohled střetl s postarším mužem, kvapně jsem se odvrátila a zanořila tvář do šály a na další zastávce vystoupila.
Domů mi chybělo už jenom pár set metrů a já je překonala něčím, co se při nejlepší vůli může nazvat rychlejší chůzí a než jsem se nadála, otevírala jsem dveře domu.
„Jsem doma,“ zvolala jsem do chodby a začala se zbavovat teď už přebytečných kusů oblečení. Celým domem vonělo cukroví a vonné svíčky, na které si mamka potrpí. Z rádia se ozývaly koledy, které mi popravdě už začínaly lézt na nervy, ale jelikož jsou vánoce dnes, nechala jsem to být.
Jako první se objevila Niki, moje mladší sestra.
„Konečně jsi tady…“ radovala se a jak jsem byla sehnutá k botám, skočila mi kolem krku. Bylo mi jasné, že její radost pramení spíše z toho, že její čekání na večeři a následný přesun ke stromečku se zkracuje, než z mé přítomnosti. I tak jsem se zvedla i s ní a oplatila ji drobným vtipem.
„Nějak nám nabíráš na váze Niki, měla bys s tím cukrovím ubrat.“ Rýpla jsem si do ní, a předstírala větší námahu, než jsem skutečně vynaložila. Její reakcí na to byly nafouklé tváře a nahněvaný výraz, který byl při veškeré snaze k popukání.
„Náhodou se dneska krotí.“ Ozvalo se ze směru, ze kterého před chvíli přiběhla i Niki. Otočila jsem se tím směrem a uviděla mamku, jak se opírá o dveře do kuchyně. „Jak bylo v práci?“
„Ahoj mami.“ Pozdravila jsem ji a položila sestru na zem. „Znáš to,“ začala jsem, „nestálo to za moc, ale zúročí se to.“ Odpovědí mi bylo souhlasné pokývání hlavou.
„Večeře bude tak za hodinku.“ Dostalo se mi stručného shrnutí situace.
„Chtěla bych si dát ještě sprchu, jsem propocená a přeci vám nebudu u stolu smrdět.“
„Tak za dvě.“ Mrkla mamka prvně na hodiny a potom na mě. Niki už otevírala pusu a chtěla nejspíše říct něco ve smyslu, že to je moc dlouho, a že tolik času na sprchu nepotřebuju, ale byla zastavena dříve, než to stihla. „My dvě se vrátíme k tomu, co jsme měly rozdělané,“ zase na mě mrkla „dej si na čas.“ A pak odtáhla mumlající sestru zpátky do kuchyně. V hlavě se mi mihla vzpomínka na dobu, kdy jsem byla na jejím místě a vítala otce při návratu z práce. Ten teď seděl u televize. Rychle jsem se s ním pozdravila a vyběhla chody do patra, kde jsem měla svůj pokoj, a co pro mě ale bylo nejhlavnější, kde mě čekal můj malý zázrak.
Nemusela jsem dlouho hledat po pokoji. Krčila se na schovaná pod polštářem. Musela poznat můj hlas, když jsem se dole bavila a teď jsme hráli její oblíbenou hru na schovávanou. Nahodila jsem zamyšlený výraz a palcem si podepřela hlavu. Přecházela jsem po pokoji a přehnaně se rozhlížela. Tu jsem koukla pod stůl. Potom otevřela skříň a náhodně zvedala hromádky oblečení. „Kdepak asi jsi.“ Mumlala jsem si, jako by pro sebe, přešla k posteli a koukla pod ní. Ozvalo se něco jako potlačovaný smích a já se vrhla na postel a zvedla polštář.
Taji, maličká osůbka, jak jsem ji loni nazvala, ležela teď na zádech a malýma ručkama zadržovala smích.
„A mám tě.“ Usmála jsem se na ni a sledovala, jak se posadila na kolena, roztáhla ručičky a objala mě kolem tváře. Za ten rok vůbec nevyrostla. Pořád měla svých 10cm na výšku. Bílá ouška se ztrácela ve vlasech někam po pas a ocásek se míhal ze strany na stranu. Vzala jsem jí do dlaně a přenesla na stůl, protože na posteli to pro ni bude za chvilku nebezpečné. Usadila jsem ji vedle talíře s cukrovím a začala jsem se chystat do sprchy. Taji seděla a sledovala každý můj pohyb. „Za chviličku jsem zpátky.“ Řekla jsem jí, když jsem byla připravená a pohladila ji prstem mezi oušky. „Moc nezlob.“
Když jsem se vrátila, našla jsem ji s okousaným perníčkem vedle sebe. Rychle jsem se zase oblékla a sedla si ke stolu. Taji nechala perníček perníčkem a začala okusovat moji ruku. Spíše to lechtalo, než že by mi jakkoli ublížila, ale pro ni to byl způsob souznění se mnou. U nikoho jiného jsem ji to neviděla dělat. Ocáskem zase zametala desku stolu a já ji mlčky sledovala.
„Andyy… pojďte obě dolů…“ zaznělo z chodby najednou volání, a já se podívala na hodiny. Jako vždy když jsem s ní, utekl mi čas neuvěřitelně rychle. Lhůta, kterou mi mamka stanovila, právě uplynula.
„Hned.“ Zavolala jsem odpověď a položila vedle taji rozevřenou dlaň. Ta nechala můj prst být a naskočila na dlaň, která ji přenesla do náprsní kapsy. Právě tam trávila většinu času, když jsme byly mimo pokoj. „Sedíš pohodlně?“ zeptala jsem se a zastříhání oušky bylo dostatečnou odpovědí. Pomalu jsem se tedy zvedla a zamířila dolů do kuchyně.
Večeře proběhla v klasickém stylu. Tedy při svíčkách a za doprovodu koled. Stejně jako loni si táta vychutnával každičké sousto a provokoval Niki vedle mě. Opatrně jsem obírala kousky masa z kapra a ty potom podávala Taji. Ta trávila celou dobu u mě v kapse, jelikož naši neradi viděli, když ji pokládám na stůl. A mně to bylo vlastně jedno. Takhle jsem se o ni alespoň nemusela s nikým dělit.
Po večeři jsme se přesunuli ke stromečku. Sestra se jako obvykle pustila do rozbalování ještě dříve, než jsem vůbec přišla. Pomalu jsem se posadila na sedačku a položila si Taji na nohy. Chvíli seděla v klidu, ale pak začal znenadání šíleně gestikulovat rukama. V domnění, že chce cukroví, jsem se pro nějaké natáhla, ale tahání za rukáv mě zarazilo. „Co se děje?“ ptala jsem tónem, kterým se bavíte s někým, od koho stejně nečekáte slovní odpověď. Taji pořád gestikulovala a stále častěji ukazovala na Niki.
„Třeba chce ke mně a podívat se zblízka.“ Nadhodila, když si všimla co se děje. Taji na to začala kývat hlavou, že souhlasí a já ji tedy položila na zem. Jenom co se dotkla země, vyrazila ke stromečku. K mému překvapení oběhla Niki, prokličkovala mezi jehličím na podlaze a pak se mi ztratila za kmenem. Zmateně jsem se dívala po ostatních, ale ve všech případech jsem se setkala se stejnou odpovědí. A sice s pokrčenými rameny. Netrvalo to však dlouho, a Taji už cupitala zpátky. A jako by těch překvapení bylo málo, v rukou nesla malou, modrou krabičku.
„Pro mě?“ divila jsem se nahlas, když se s ní natahovala ke mně. Zase jsem si ji posadila na klín a otevřela dárek. Dvě náušnice rudé barvy se přitom zaleskly a já lapala po dechu. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Náušnice byly nádherné, ale nedokázala jsem si představit, kde je vzala. Celé to ale vysvětlil otec.
„Vybírala ti je sama.“
„Jak vybírala?“
„Seděla při monitoru a my projížděli různé stránky, až jsme narazili na tohle. Pak si prostě umanula, že nic jiného pro tebe nechce. V některých ohledech ti je velice podobná.“ Mrknul na mě a já se pousmála.
„Děkuju.“ Řekla jsem směrem k otci a on přikývnul. „A tobě děkuji taky.“ Pohladila jsem Taji mezi oušky a její ocásek se vrtěl radostí.
Tímto přeji všem kdo se dostali až do této části veselé vánoce a dopředu i šťastný nový rok. Člověk se má učit z minulosti, a těšit se na budoucnost. Čili... co se stalo v tomto roce, nechme v něm :]
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
