Naděje neumírá - 2 kapitola
Informace:
Ehm... Omluvu rovnou přeskočíme, stejně si nemyslím, že by jsi mě někdo pamatoval, natož četl tenhle příběh :D
Celá předchozí kapitola pojednává o všedním dni pro Momo. Respektivě o týrání jejího otce. Vlastně jde jenom o to. Proto jsem se v této kapitole zaměřila na seznámení Vás s důležitými postavami v tomhle příběhu. Přeji vám krásné čtení (pokud se to tak dá říct) a omluvte mé chyby.
Příběh vypráví sedmnáctiletá Yoshida Momo, která bydlí se svojí rodinou v malé vesničce Mokusei na ostrově Hokkaidó v Japonsku. I přes svůj nelehký život věří, že naděje nikdy neumírá.
,,Zase pátek." Povzdechla jsem si. Čeká mně další příšernej víkend s mojí rodinou. Podívala jsem se na svoji obvázanou pravou ruku. Už uběhly tři dny od TOHO incidentu. Sice mě ruka už tolik nebolela, alespoň mi nedělalo problém psát, ale břicho mě bolelo stále. Po celém břiše jsem měla modřiny, proto mi dělal problém sebemenší rychlý pohyb. V tomhle měsíci mám už na tělocviku zameškané čtyři hodiny (a to máme tělák dvakrát týdne). Naštěstí učitelovi stačilo tvrzení, že jsem spadla ze schodů.
Z přízemí se ozvalo rozbití skla.
,,Momo! Okamžitě pojď sem to uklidit, nebo si mě nepřej!" Zařval na mně můj opilý otec. Ani jsem se mu nesnažila odmlouvat. Loudavým krokem jsem se vydala do přízemí. Otec už byl rozvalený na gauči s flaškou vodky v ruce. Rozhlédla jsem se po místnosti. U dveří do kuchyně byly rozbité lahve alkoholu. Bez řečí jsem střepy posbírala a vyhodila do koše. Když jsem se vracela do pokoje, na schodech jsem se srazila s mou sestrou. Měla na sobě vyzívavé krátké černé šaty. Svoje modré vlasy, obarvila si je na modro asi před dvěmi týdny, měla stažené v culíku. Nevím proč si je obarvila zrovna na modro. Vždycky jsem jí záviděla, že má po matce černé vlasy, kdežto já musím mít hnědé po otci.
Dívala se na mě opovržlivým pohledem.
,,Dobré ráno." Přinutila jsem se do úsměvu.
,,Dobré." Zamumlala znechuceně. Ještě jednou si mě opovržlivě prohlédla, než mně obešla obloukem. Povzdechla jsem si a zamířila jsem zpátky do svého pokoje. Převlékla jsem se do školní uniformy a sedla jsem si na postel. Čekala jsem ještě půl hodiny, než jsem vyrazila do školy.
Za brankou našeho domu jsem si upravila svoji obyčejnou tmavě modrou uniformu a vlasy jsem si zastrčila za ucho.
,,Dobré ráno Momo-chan." Otočila jsem se na svého souseda. Zrovna za sebou zavíral branku.
,,Dobré ráno Fuchihara-kun." Pozdrav jsem mu oplatila.
Fuchihara Daichi je nejstarší syn našich sousedů. Jako všichni z jeho rodiny, i on má černé vlasy a modré oči. Prvním rokem studuje vysokou školu. Je velice millý a laskavý, stejně jako zbytek jeho rodiny.
,,Zase jdeš sama?" Zeptal se mně. Pozdvyhla jsem nechápavě obočí.
,,Co?" Nechápala jsem.
,,Všiml jsem si, že nikdy nechodíš se svými přáteli. Když jsem ještě chodil na střední, vždycky jsme se s přáteli někde sešli a šli do školy společně." Usmál se na mě.
,,Ráda chodím sama." Pousmála jsem se. ,,Omlouvám se, ale už budu muset jít."
,,Samozřejmě. Asi jsem tě hodně zdržel co? Hodně štěstí ve škole." Mile a přitom omluvně se na mně usmál.
,,Tobě taky."
,,A nezapomeňte si přez víkend dodělat domácí úkoly. Můžete jít a užijte si víkend." Pan učitel se s námi rozloučil těsně před tím, než zazvonil školní zvonek.
,,Tak a je to tady." Povzdechla jsem si. Tentokrát utekla škola strašně rychle. Neříkám, že v učení jsem extra dobrá, ale radši jsem tu než doma. Zadívala jsem se na svoji zavázanou ruku. Tentokrát se mu budu vyhýbat obloukem! Nejlepší bude, když nevylezu s pokoje přes celý víkend. Možná si na mně ani nevzpomene.
,,Momo-chan!" Ozval se křik ode dveří.
,,Už jdu Hisa-chan." Naházela jsem si učebnice do tašky a zamířila jsem ke své jediné kamarádce.
,,Měla by ses přestat tolik utápět ve svých myšlenkách, nebo se klidně může stát, že tě přejede autobus." Ušklíbla se na mě.
,,Neboj, to se nestane." Usmála jsem se.
Utsume Hisa je jedna z nejmilejších lidí na světě. Pokud se nenaštve, to pak lítají i školní lavice. Je mojí kamarádkou od páté třídy. Je o pár centimetrů vyšší jak já. Její roztomilý kulatý obličej zdobí zelené oči a dlouhé zrzavé vlasy.
,,Momo-chan,Hisa-chan, jak se vede?" Obě jsme se otočily na přicházejícího kluka.
,,Podívejme se koho pak nám to tu vítr nese. Jestli pak to není samotný Mutsumi Nibori." Ušklíbla se na něj Hisa. Nibori se na nás lišácky usmál a jeho červené vlasy mu spadly do jeho hnědých očí.
Mutsumi Nibori. Reprezentant naší školy ve sportu. A taky kapitán basketbalového týmu. Myslím, že bych měla zmínit, že uzavírá skupinu mých přátel. Ano, Hisa a Nibori jsou mí jediní přátelé. Jsou jediní, kteří znají pravdu o mé matce. Nebo alespoň to, co jsem jim řekla. Samozřejmě nevědí o mém otci alkoholovikovi, který se nebojí vztáhnout ruku na své děti. Ani o sestře nic nevědí. Myslí si, že od toho ,,incidentu" s mojí mamkou, jsme se uzavřely pro okolí. A já chci, aby to tak taky zůstalo. Ale je pravda, že když jsem přišla ořed třemi měsíci do školy se zlomenou rukou a s modřinami na druhé, začali mít pochybnosti. A když jsem včera přišla s obvázanou rukou a s celým břichem od modřin, jejich pochybnosti se znova bjevily. Naštěstí jsem je svou historkou, že jsem spadla ze schodů uklidnila. I když mi to trvalo celý den.
,,Už jste se vrátili z turnaje?" Zeptala jsem se Niboriho. Přikývl.
,,Přijeli jsme před chvílí. Ostatní už šli domů, ale já jsem musel jít pozdravit své dvě úžasné dámy." Mrkl na nás. S Hisou jsme se začaly smát.
,,Ještě, že tě neslyšely tvoje obdivovatelky. S Momo-chan by nás roztrhaly za živa." Smála se Hisa.
,,Koukněte támhle! To je Mutsumi-kun!" Všichni jsme se podívali na opačný konec chodby. Stál tam houf asi pěti dívek. Jedna z nich ukazovala prstem na Niboriho a bylo zřejmé, že se za ním každou chvílí rozběhnou.
,,Já mizím mé dámy. Uvidíme se v pondělí." Těsně co to dořekl, vyskočil z okna. S Hisou jsme šokovaně přiběhly k oknu. Nibori stál na větvi od sakury, která roste pod okny. Nibori se na nás jenom ušklíbl, seskočil a ladně dopadl na zem. Ještě nám zvedl ruku na rozloučenou než se rozběhl k bráně. S Hisou jsme se ještě chvíli nevěříčně koukaly na utíkajícího Niboriho, než se Hisa z ničeho nic rozesmála.
,,Už by nás to jeho nečekané vyskakování z různých míst mělo přestat překvapovat." Smála se. V tom k nám přiběhlo těch pět dívek. Doslova nás vytlačily od okna. Hisou jsme se tomu jenom zasmály a vyrazily do šaten. A víte co následuje potom? Moje noční můra! Cesta domů.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
