Friendzone - Kapitola 7
Informace:
Welp.... Zase další kapitola. Jedna z posledních.
Nic neslibuju. Nikdo už by mi stejně nevěřil. Takže si prosím užijte tuto kapitolu, doufám, že to tu ještě někdo čte!
Komentář a názor potěší :)
Eric
"Leo!" zavolal jsem na svoji sestru. "Kde mám ponožky?“
"Jaký ponožky?" zakřičela nazpátek a ani se neobtěžovala vykouknout z obýváku, ze kterého hrála televize.
"Ty chlupatý, od Vánoc!"
"Myslíš ty holčičí?" Lea se začala smát. Pravdou bylo, že asi holčičí byly, ale kdo na to u ponožek kouká? Já je miloval, protože to byly ty nejpohodlnější ponožky na světě. Nebylo lepší věci, než když jste si je při nemoci vzali na nohy.
"Přesně ty myslím." povzdechl jsem a rozhodl se to s Leou neřešit, protože mi bylo jasné, že mi nehodlá prozradit, kde jsou. Místo toho jsem si to nakráčel rovnou k ní do pokoje, kde jsem otevřel skříň s oblečením. Přesně jak jsem tušil, měla je tam. Rovnou dva páry.
Ani jsem se neobtěžoval s jakoukoliv reakcí, jelikož jsem byl na to, že mi je bere, zvyklý. Ukradl jsem si je nazpátek, vzal do ruky její oblíbenou gelovou propisku, kterou nikomu nechtěla půjčovat, a na kus papíru, který jsem vytrhl z jejího deníčku a který byl z jedné strany popsaný událostmi včerejšího dne, jsem napsal vzkaz, ať se dobře rozmyslí, až mi je příště bude chtít vzít.
Jeden pár jsem si dal na mé promrzlé nohy. Druhý jsem si odnesl do skříně v mém pokoji. Pro jistotu jsem je schoval pod pár normálních ponožek. To já jen tak, aby mi je Lea zase nevzala.
Vysíleně jsem padl na postel. Přemýšlel jsem, co asi dělá Vicky. Když přišla se sušenkami k nám domů, byl jsem nepopsatelně šťastný. Bylo to, jako kdybych ji viděl po delším odloučení, než byly jen hloupé tři dny. Ale tak jsem se cítil i ve chvíli, co jsme se jen rozloučili.
Zíral jsem do stropu a znechuceně jsem si začal uvědomovat, jak závislý jsem na ní byl. Cožpak jsem nemohl žít ani minutu bez toho, aniž bych si na ni vzpomenul? Byl jsem svým způsobem otrávený tím, jak moc jsem za poslední dobu změkl, co se její osoby týče. Avšak čím víc jsem se proti tomu snažil bojovat, tím více jsem se do toho nořil.
Už několikrát jsem přemýšlel, jak z této zamotané situace pryč. Tak nějak mi bylo jasné, že ona by moje city jen těžko opětovala, ale přesto jsem doufal a slepě věřil v to, že by se snad mohl stát zázrak. Věděl jsem, jak snadno se dokázala zamilovat. Proč bych to pro jednou nemohl být já, o kterého by projevila zájem?
Druhá možnost byla to, najít si někoho jiného. Ale tu jsem hned zavrhl. Nebylo tak snadné se zamilovat do jiné osoby, když už ve vašem srdci někdo je. Žádná jiná holka se nedokázala mojí Vicky vyrovnat.
Třetí a snad poslední možnost bylo říct Vicky sbohem. Do doby, než se od ní dokážu odpoutat, nebo třeba navždy. Jediný háček byl v tom, že bych to nedokázal. A tak mi nezbývalo nic jiného, než dál tiše sledovat, jak si nechává lámat srdce od jednoho kluka za druhým a poté ji následně utěšovat, když si ke mně chodí pro útěchu.
Pokojem se rozezněl hlasitý zvuk vyzvánění mého mobilu a mě tak vytrhl z rozjímání. Zabručel jsem si a převalil se na bok, abych dosáhl na noční stolek. Poslepu jsem sáhl po mobilu a hovor přijal.
„Prosím?“ Otráveně jsem si dal mobil k uchu a opět ležící na zádech jsem si ospale promnul oči.
„E-ericu...“ ozvalo se vzlykání z druhého konce.
Vytřeštil jsem oči. Aniž bych potřeboval kontrolovat displej, podle hlasu jsem hned poznal, kdo to byl.
„Vicky? Vicky, co se stalo?“ naléhal jsem na ní. V odpověď se mi dostalo jen další popotahování.
„No tak, mluv se mnou. Je ti něco? Kde jsi?!“ zvyšoval jsem hlas. Byl jsem vystrašený, bál jsem se, že by mohla být nějak zraněná.
„D-dom-doma.“ vypadlo z ní a následně se rozbrečela ještě více.
„Vydrž, hned jsem u tebe!“ pověděl jsem a zavěsil.
Rychle jsem se zvedl z postele. Bez přemýšlení jsem se převlékl z pyžama do prvního oblečení, které se mi dostalo pod ruku. Popadl jsem mobil a vyběhl z pokoje. Schody dolů jsem bral po třech.
„Kam jdeš?“ křikla na mě Lea, pořád sedící u televize v obývacím pokoji.
„Za Vicky. Do večera budu zpátky!“ zakřičel jsem nazpátek a popadl klíče.
Věděl jsem, že bych měl mít klidový režim. Věděl jsem, že bych se neměl vystavovat fyzické námaze. Ale také jsem věděl, že pěšky by to bylo k Vicky moc daleko. A tak jsem s pocitem štěstí, že se při té nehodě nestalo nic mému kolu, opět nasedl na sedadlo. Bylo mi jasné, že bych měl být po incidentu z doby před pár dny poučený a vzít si helmu, ale žádnou jsem nevlastnil a bůhví, jestli a hlavně kde nějakou měli rodiče, takže jsem se na cestu vydal bez jakékoliv ochrany hlavy.
Šlapal jsem, co jen mi síly stačily, vydávající veškerou energii za jediným cílem: dostat se k Vicky co nejrychleji to půjde. Snažil jsem se nepřemýšlet nad tím, co se jí mohlo stát, ale byl jsem rád, že je doma. Nemusel jsem ji tak hledat. A bylo mnohem uklidňující to, že byla v bezpečí v pokoji, než někde v příkopu u silnice.
Než jsem se nadál, ocitl jsem se mezi paneláky. Dojel jsem ke vchodu od toho, kde měla byt Vickiina rodina, ještě za jízdy jsem seskočil z kola a bezmyšlenkovitě jsem ho odhodil na trávník. Jen co jsem tak udělal, už jsem stál u zvonku a mačkal ho jako o závod.
Za pár vteřin se ozvalo zabzučení dveří, o které jsem se opřel a ony se otevřely. Vběhl jsem do bytu a spěšně vyšel schody, které jsem znovu bral po třech.
Dveře s číslem 14, kde Vicky bydlela, už byli pootevřené (pozn. autora: asi minutu jsem přemýšlela, proč mám slovo „nastevřené“ červeně podtržené. A další minutu jsem přemýšlela, jak se to vlastně řekne spisovnou češtinou. Ach, ta nářečí!) a já bez optání vešel dovnitř. Sundal jsem si boty z nohou a zamířil rovnou do Vickiina pokoje.
Seděla na posteli, nosík napuchlý a červený. Zabalená do deky se na mě dívala uslzenýma očima.
„Ericu...“ popotáhla a natáhla ke mně prsty. Okamžitě jsem si k ní sedl a ovinul okolo ní ruce. Věděl jsem, že ji v takových chvílích obejmutí pomáhá ze všeho nejvíce.
„Ššššš, neplakej, neplakej. Jsem tady, všechno bude v pořádku.“ uklidňoval jsem ji, hladící ji jednou rukou ve vlasech.
„Roz-“ chtěla něco říct, ale zajíkla se. Přitiskl jsem si ji blíže k sobě. Bodalo mě to u srdce. Jako břitva. Ale věděl jsem, že na takové myšlenky teď nebyl ani čas, ani prostor. Potřebovala mě a já musel dát všechny své pocity stranou.
„On.. já.. rozešel..“ vysoukala ze sebe a začala znovu nezkrotně brečet.
„Rozešel? Myslíš tím Thomas?“ domýšlel jsem větu, kterou se ze sebe snažila dostat. Na souhlas párkrát přikývla.
Měl jsem smíšené emoce. Bylo mi jí líto. Věděl jsem, jak moc ji takové věci zasahovaly. Ale - ačkoliv jsem na to nebyl pyšný – hlavně jsem cítil škodolibou, sobeckou radost. Měl jsem sto chutí jí do obličeje vmést „já ti to říkal“, protože jsem už od začátku věděl, že to tak dopadne. Ale nemohl jsem to udělat, protože by jí to akorát více ublížilo. A nejsem takový bezcitný idiot.
Brečela a brečela a já ji dál šeptal, že jsem s ní a že se může vybrečet jak chce. Ruka mi putovala jejími medovými vlasy, vonícími jako tropické ovoce. Hrál jsem si s pramínky, které jsem si namotával mezi prsty, a nechával mé myšlenky volně plavat pryč s tou tak známou vůní, kterou byl její pokoj nasáklý. V tuto chvíli jako kdyby nic nemělo žádný význam. Jen já a Vicky, sedící schouleni k sobě na její posteli.
Nemotorně se ode mě odtáhla a zadívala se mi do očí.
„Moc ti děkuju.“ zašeptala a křivě se na mě usmála. Byl zlomený výraz, který křičel o útěchu.
Zajel jsem ji prsty hlouběji do vlasů. Byl jsem jako omámený a jediné, co jsem viděl, byla ona. Jediné, co jsem cítil, bylo to, jak moc ji miluji. Tušil jsem, že bych neměl, že byl na ni dnešek náročný a že má srdce nejspíše na milion částí. Přesto jsem nemohl odolat. A tak jsem si ji přitáhl k sobě a políbil ji na její rty, slané od všech těch slz, které probrečela.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.