Potkala jsem Smrt - Nerozeznáš
Informace:
Potkala jsem Smrt. a to doslova
Tak zase další kousek. Musím ty díly začít natahovat, jinak bude spoustu jednostránkových dílů. :D
Tak snad tenhle díl něco málo osvětlí, jedna část je pro HendyMerrid. :)
Všem moc děkuji, že čtete mé sesmoleniny.
Potkala jsem Smrt
Nerozeznáš
Tělem mi projel mráz a já byla nucena otevřít oči. Nade mnou se skláněla černá kapuce. Chtěla jsem vykřiknout, ale naštěstí jsem jen otevřela naprázdno pusu a zase ji zavřela. Až moc snadno zapomínám, kde vlastně jsem.
„Už ses vrátil, jo? Já se jen šla podívat kolem, tak snad jsi mě moc nehledal.“ řekla jsem a zazubila se.
On neodpovídal.
Znejistila jsem a posadila se.
„Ehm? Stalo se něco? “
Znovu mi projel mráz tělem. To není Joel...
Stoupla jsem si a couvla od něho.
On otočil hlavu směrem na mě a já měla možnost vidět jeho rudé oči. Udělala jsem další rychlé kroky od něj. Od úst mu šla pára a já slyšela, jak se olizuje.
„Slečno... “ promluvil hlubokým chraplavým hlasem. „Neztratila jste se náhodou? mlaskl.
Udělalo se mi špatně. Jako bych cítila, jak se mě jeho slova fyzicky dotýkají.
„No.. já .. já už musím.. “ ani jsem nedořekla větu a dala se do běhu směrem k domu.
Po chvíli jsem zjistila, že neběžím, ale že se vznáším. Neměla jsem čas se tím zabývat. Hlavně abych už byla pryč. Všimla jsem si, že Joel vychází na terasu. Kapku jsem se uklidnila, ale nepolevovala jsem v tempu. U domu jsem přešla zase na běh a vyběhla po schodech.
„Joeli!“ křikla jsem a on se otočil mým směrem. Vběhla jsem mu přímo do náruče.
„Joeli, joeli, joeli.“ mumlala jsem bez přestání.
„Notak, uklidni se. Co se stalo?“ ptal se mě.
„Byl tam a já myslela, že jsi to ty ale.... “ došel mi hlas.
Já je od sebe nerozeznám. Vypadají stejně. Klidně bych s ním odešla, kdyby z něj nečišela tak hrozná aura. Nerozeznám…
Jeho objetí zesílilo.
„Nejdřív se uklidni.“ řekl a pohladil mě po vlasech. Pár mi jich vytrhl, protože se mu zamotaly do kostěných kloubů. Chytl mě za ramena a odtáhl od sebe.
„Co se teda stalo? “
Nadechla jsem se. Otevřela pusu, ale byla jsem přerušena.
„Ahoj Joeli.“ Zazněl chraplavý hlas.
Přitiskla jsem se zpátky k Joelovi. To je on. Nechci ho vidět. Ať už je pryč.
„Nazdar Billy.“ Odvětil mu Joel suše.
„Tak to je tvoje hračka, jo? A já už se těšil, že jsem objevil tak chutnej kousek.“ mlaskl a já se pevněji chytla Joela.
„Je mi líto, ale mám jí na starost, takže na ní nemůžeš.“ řekl odměřeně Joel.
„Heh, škoda. Ale skoro jsem jí měl. Tomu neuvěříš. Tahle dušička si myslela, že jsi to ty, když jsem se nad ní skláněl.“ rýpnul si.
„Tak nás nerozezná, no. Není sama, kdo to nezvládne.“ řekl na mou obranu.
Mě to ale bylo líto. Chci je od sebe rozeznat. Přece nemůže tenhle hnus působit stejně jako Joel.
„Nojo, dušičky. Nic nezvládnou.“ zachraptěl.
„Myslím, že bys už měl jít Billy.“ oznámil mu Joel. Chtěla jsem se bránit sama. Ale nemohla jsem, nemohla jsem se ani otočit. „Víš..“ projel mi mráz po zádech „stejně tahle duše jen dobře působí, takováhle troska by mi nechutnala.“
Co si to? Co si to sakra dovoluje? Začala jsem dýchat, abych se uklidnila. Ne tohle prostě ne. Pustila jsem Joela a otočila se. Čekal na to. Jeho rudé oči na mě zírali. Polkla jsem žluč, která se mi navalila do pusy. Nevím jestli kvůli němu, a nebo kvůli mně samotné. To mu snad chci chutnat?
„Nejsem žádná troska. Vaše nechutná aura vás prozradila. A já věřím, že příště bych vás jistě poznala.“ řekla jsem, jak nejklidněji jsem mohla.
Zasmál se. „Takže tvrdíte, že Joela poznáte?“
„Ano.“ Snad to znělo dost sebejistě.
„Rád bych si to ověřil.“
„Klidně bych se o to vsadila.“ řekla jsem hrdě.
„Výtečně.“ zajásal. „Za tři dny si to ověříme.“ otočil se a odešel.
Sedla jsem si na zem na zadek a snažila se uklidnit.
„Sakra, dostala jsi nás do pěkně podělaný situace.“ pronesl Joel stojící za mnou.
„He, proč?“
„Smrti milujou výzvy a sázky. A v podstatě jsi s ním uzavřela smlouvu, která tě zavazuje se zúčastnit.“
„Co? Jak?“
„To tvoje ano. Tady si nemůžeš říkat, co se ti zlíbí.“ Poučil mě.
„Ale to jsem nevěděla.“
„Hm, máš fuk. Mě nenapadlo, že se to může stát. Jinak bych ti to řekl.“ a mávl rukou.
„A co budeme teda dělat?“
„No, když nebudu pracovat, tak se budeš učit, mě poznat.“
„Hahá, to zvládnu.“
„Ty možná..“
„Jak to myslíš?“
„Jak jsi poznala, že to není on?“
„No, podle tý aury.“
„A to je náš problém. Pamatuješ, kdy jsme byli v autobuse?“
„No jasně.“
„No a já měl rudý oči, ne?“
„Nojo, ale tenhle hnus měl u úst páru a mlaskal.“
„Já taky…“
„Co?“
Projel mi mráz po zádech. Podívala jsem se směrem na louku, ale ten hnus nikde nebyl. Uslyšela jsem mlasknutí. Polilo mě horko. Začala jsem se pomalu na zemi otáčet.
„Jo..Joeli?“ klepal se mi hlas. Jeho rudé oči mě probodávali. Od úst mu šla pára. Byl úplně stejný. Stejně nechutný. Doteky, které jsem cítila, nebyli vůbec podobné těm, které jsem znala. Sahal mi na tělo i duši zároveň. To všechno bez hnutí prstu. Udělal ke mně krok a já sklopila hlavu k zemi. Klečela jsem tam a slyšela, jak se jeho kroky přibližují. Nemohla jsem se pohnout, chtěla jsem pryč. Ale kam bych běžela? Nic tu nemám. Nemám kam jít, natož ke komu.
„Tak co? Rozeznáš?“ zašeptal mi do ucha. Bylo to stejné. Zase jsem měla pocit, že sedím v autobuse a jedu naproti Smrti. Zpátky mě vrátilo pálení. Horká pára se dotýkala mého krku a srážela se na kapky vody, které mi po krku sjížděli až do výstřihu. Cítila jsem jeho zavadění kapuci o mou tvář. Hleděl mi přímo do očí. Chtěla jsem uhnout, ale on mě chytl za bradu.
„Ještě jednou si to pro….“
„NE.“ vykřikla jsem.
Rychle se ode mě odsunul. Jeho rudé oči se ztratily v tmavé kápi.
„Nerozeznáš…“ odfrkl znechuceně.
Tak jako vždy, na tomto malém mostě, který vede přes říčku. Ticho, klid a tma. Jak uklidňující. Občas je slyšet šustění stromů, když se do nich opře vítr. Jak krásná a tichá noc.
„Jak krásná a tichá noc, že?“ ptá se mě a přisedá si na římsu.
„Ano to je.“ odpovídám do větru.
„Pamatuješ, jak jsme se poznali?“ ptá se mě.
„Samozřejmě. Tvoje mrkvová hláška je nezapomenutelná.“ Podívala jsem se na něj a usmála se.
„To víš, můj smysl pro humor je nejlepší.“ pronesl s jistotou.
„Pašák.“ řekla jsem a poplácala ho po rameni.
„Nejsem tvůj pes!“ osočil se.
„Vždyť víš, že tě jenom zlobím.“ hájila jsem se.
„Vím, ale klidně budu tvůj pes. Když se vzdáš vraždění…“
„Už zase? Nechci to znovu řešit.“ pronesla jsem otráveně.
„Víš, že je to důležité.“
„Davide, ty víš, že tohle je jediný způsob.“
„To teda není! Můžes se s tím vším prostě smířit.“
„Ne!“
„Tak aspoň nezabíjej tolik lidí.“ řekl suše.
Začala se mi vařit krev v žilách. Nenávidím, když mě někdo poučuje.
„Už jsem ti to vysvětlovala snad stokrát.“ zvedla jsem hlas. „Abych se mohla pomstít, tak se nejdřív musím dostat ke smrti. My všichni, a tím myslím i tebe, jí přece vidíme, ne? Pokaždé, když někdo zemře. My jí můžeme vidět! S každou smrtí jí vidíme líp a líp. Koukáme, jak si bere duši a odchází. Jediný způsob, jak se dostat ke Smrti je ten, že musí přijít sama. Smrt jiných je naše jediná možnost. Neříkám, že z toho nikdy nemám noční můry. Všechny tváře, které se kvůli mně zkroutili do bolestného úšklebku. Ale dělám to pro pomstu. A když vím, že jsem jí blíž, dostaví se pocit slasti. Zbraň je pro mě nástroj a slast pocit, díky kterému to zvládnu.“
„Dělej si, co chceš.“ zvedl se a odcházel.
Chtěla jsem ho zastavit, ale věděla jsem, že přesně na to čeká. Já ani on. Ani jeden z nás se neohlídl a stál si za svým. Nemůže změnit to, kdo jsme. Proto změním tenhle svět. Svět ve kterém budeme mít šanci jít stejnou cestou. Chvíle, kdy tu spolu budeme moct sedět navždy.
„Vstávej už.“ strkal do mě někdo.
„Nech mě, chci ještě spát.“
„A pokračovat v nočních můrách, jo?.“
Posadila jsem se. „Jak to víš?“
„Prostě vím, ale jen abys věděla, duše mají noční můry pouze pokud provedli něco, čeho litují.“
Poklesla jsem hlavou k zemi.
„Ale no tak, ty hříšnice jedna.“ řekl rýpavě.
„Nojo, už vstávám.“
Joel se otočil a vyšel na terasu. Zůstala jsem tam jenom já a moje výčitky.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
