Nejsem dítě robotí - 1. kapitola
Informace:
Toto je příběh, ve kterém se ocitnete v daleké budoucnosti světa, kde roboti jsou součástí každodenního života. Co když jejich inteligence člověka přeroste a vytvoří vlastní stát, ve kterém lidé jsou utlačování? Pod neustálím dohledem žije v tomhle světě i Hayashida Yokiyo. Mladý student, který se ocitne ve špatném čase na špatném místě. Co se stane, když potká zázračnou holčičku a tajemného rebela?
Doufám, že se bude líbit :). Předem se omlouvám za případné chyby a přeji příjemné počteníčko :). (Doufám, že vás robotí téma neodradí :))
"Královna se píchla do prstu o stříbrnou jehel. Po prstu ji stékala krev, která dopadla do bílého sněhu. Pohled na krev, která se rozpínala jako květ, královnu tak uchvátil, že si představila, že by mohla mít tak překrásnou dceru. S vlásky černé jako havran, bílou pletí jako sněhové vločky a rudými rty jako její krev stékájící po prstu. Tak si představila Sněhurku,"
Matka mi vždy vyprávěl tuto pohádku. Říkala, že udělala totéž, co Sněhurčina matka. Představila si mne. Právě nesla jemně růžové růže svému otci (mému dědečkovi), který ležel v nemocnici. V tu dobu se blížila zima a před jejími zraky začalo sněžit. První vločka dopadla na jednu z růží. Matka se usmála a pohladila své bříško. A pak si mě představila. Chlapečka se sněhově bílými vlasy, sladce růžovými oky a pletí jemnou jako plátky růže. Ale to už je tak dávno, že si to mé robotí tělo nepamatuje...
Otevřel jsem unavené oči a snažil se zaostřit na strop nad sebou. Párkrát jsem zamrkal a zíral na zrcadlový strop. Hleděl jsem sám na sebe. Ležel jsem na tvrdé matraci, která byla zhotovena z kovu. Alespoň ten polštář byl měkký. Své nahé tělo jsem měl zakryté modrou dekou, přesto jsem si nemohl nevšimnout těch kovových částí připojených k mému masu. Levá noha byla celá ze železa. Z kovu jsem měl i pravou ruku od ramene až po konečky prstu. Ležel jsem na zádech a do hlavy jsem měl zapíchané jehly s dráty, které vedly do počítače. Ten hlídal mé myšlenky a průběžně je posílal hlavní centrále, která hlídala lidské jednání. V téhle centrále sídlila vláda. Politici? Lidé? Ne, roboti s lidskou tváří.
Do růžových očí odstínu lososové mi spadlo pár pramínků sněhově bílých vlasů. Každé ráno, když se na své napůl lidské, napůl robotí tělo podívám, přepadne mě zármutek. Stále si šeptám, že jsem člověk. Ale tahle myšlenka pomalu a jistě zaniká.
Posadil jsem se a vytáhl si z hlavy dráty. Mírně to zaštíplo. Na své pravé noze jsem měl připevněný tlustý náramek. Ten zase kontroloval kam jdu a jak se chovám. Tomuhle říkají "svoboda".
Protáhl jsem se a uvolnil své zatuhlé svaly. Protřel oči a postavil se na nohy. Opustil jsem svůj pokoj se skleněným stropem a počítačem chytřejším než já sám. Prošel úzkou chodbou do koupelny. Stoupl jsem si pod sprchu, která zjistila mou tělesnou teplotu a začala mě oplachovat teplou vodou. Já tam jen stál a přemýšlel. I když přemýšlet je zakázané!
Teplá tekutina, která měla k vodě daleko stékala po mých zádech. Obsahovala více chemie než v laboratořích dříve. Aspoň to oblečení jsem si mohl obléct sám. Oblékl jsem se do bílé školní uniformy a do vysokých botou s černými tkaničky. Přehodil jsem přes sebe bílý kabát a žlutou šálu. Při pohledu na ní jsem zavzpomínal na svou matku.
Točila se přede mnou v červených šatech. Hnědé vlasy ji vlály v podzimním vítru. Šála se ji na krku houpala a růžové oči zářili nadšením. Byla to velmi vášnivá žena, která milovala svobodu. Proto ji tenhle režim zabil. Nemohla vydržet v klecích tohoto státu, když byla ptákem patřícím do přírody. Spáchala sebevraždu, když mi bylo jedenáct let.
Tenhle byt patří Sboru Pro Sirotky. SPS byty neměly moc oken. A z té prázdné bílé se člověku dělalo špatně. V kuchyni na mě čekala malá snídaně. Opečený toust a volské oko. Lahodný toust, který byl tvořen z ropy a volské oko, které skutečné vajíčko nikdy nepotkalo. Zhltal jsem to a snažil se necítit tu špatnou chuť rozpuštěnou na mém jazyce. Odešel jsem z SPS ubytovny a zamířil po čisté ulici do školy. Kolem mě procházelo spoustu lidi s nějakými robotími částmi. Ve vzduchu lítaly kamery a kontrolovaly posuny obyvatel. Cítil jsem se v tomhle světě tak nepříjemně. Může být někde líp?
Měl jsem ve zvyku navštívit lékárnu každé ráno. Pracovala tam má známá.
"Dobré ráno, Misaki." pozdravil jsem mladou prodavačku v zelené uniformě a čepičce podobné té, co nosí letušky. Černé vlasy, menší oči šedé barvy a vedle plných rtu piha.
"Ahoj, Yokiyo." usmála se na mě. "Trápí tě pořád migrény?"
"Už nějaký čas ne. Proč se ptáš?" zeptal jsem se.
"Ále, právě nám přišly nové léky. Tak jsem ti je chtěla předepsat. Prý jsou sakra účinný!" zasmála se a pokrčila rameny. Náhle se venku ozvala nějaká rána následovaná dětským křikem.
"Co se asi stalo?" otázala se Misaki sama sebe a opustila pokladnu.
Vyšli jsme společně na ulici. Vedle nás byl hlouček kolemjdoucích, kteří vyděšeně pozorovali děj před nimi. Protáhli jsme se trochu blíže. Uprostřed kruhu se odehrávala tzv. nápravná hra. Dva statní chlapi s železnými tyčemi stáli nad malou holčičkou, která plakala a křičela. Ti dva byli v modré policejní uniformě a za opasky měli střelnou zbraň. Všichni užasle zírali na dívčinu. I mě uchvátila. Mohlo ji být tak sedm, měla rozcuchané zlaté vlásky a světle zelené oči, ze kterých ji stékaly slzy. Oblečená do prostého, špinavého, volného trika a malých kraťásků.
Bosé nožky poškrabané a tenké. Ale nás okouzlila její čistota. Všichni tedy máme nějakou součást z robota. Ona však byla celá z masa. Nic ji nechybělo. Byla...byla člověkem.
Zaťal jsem pěsti a zuby. Zamračil jsem se a uvnitř zuřil. Proč ji mlátí? Někoho jako je ona bychom si měli vážit! Stupidní policie! Jeden z nich udeřil holčičku železnou tyčí do hlavy. Dívka se celá uvolnila a zavřela oči. Odevzdaně ležela na zemi a těžce oddechovala.
"Hej!" křikl jsem na něj.
"Yokiyo!" zašeptala starostlivě Misaki.
"Kdo vám dovolil vztáhnout ruku na dítě?!" zavrčel jsem a vystoupil z davu. Oba dva se zastavili a otočili se na mě. V tu chvíli jsem si litoval svého počínání. Policajti byli roboti, kteří neměli umělou kůži na obličeji. Místo tváře jsem viděl jejich železnou kostru a počítačový mozek s rudýma očima.
"Narušitel!" oznámil robot.
"Není naším cílem. Pokračujme!" pověděl druhý. Oba se otočili k dívce. Robot se rozmáchl s tyčí.
Zděšeně jsem na něho hleděl. V hlavě jsem přemýšlel. Mám zasáhnout nebo ne? Bude mě čekat trest? Anebo tížit svědomí? Podívej se na ní, Yokiyo! Dívka, která se nepodobá robotům. Má své tělo, žádné stopy po čidlech, počítačích a dalších kamerách. Svobodná...takhle svobodná chtěla má matka být.
Už jsem se déle nerozhodoval. Popadl jsem robota za ruku a zadržel ho.
"Ne!" zakřičel jsem, když se ohlédl. "Nebudete ji ubližovat!" vycenil jsem zuby.
"Narušitel!" oznámil robot. "Jeho náramek vykazuje zvýšení adrenalinu. Pocity: Vztek. Zoufalství. Znechucení. Zvýšení násilných tužeb. Nebezpečný článek lidské rasy!"
"V seznamu článek 346 876 230, také známý jako Yokiyo Hayashida." pronesl druhý, který si mě stihl oskenovat. "Člen SPS. Matka Hayashida Shizuka, otec Hayashida Ryouta. Osmnáctiletý student Střední Little Prince. Po smrti matky trpěl depresemi a nyní se u něj objevil pocit málocennosti. Stále panic."
“Hej!” začervenal jsem se.
"Zbavit se narušitele!" Než jsem si stačil uvědomit, co se děje, už jsem měl kovovou pěst těsně mé tváře. Ozvalo se křupnutí v nosu a můj výkřik. Krev z nosu proudem vytryskla. Silný tlak mě donutil padnout na zem. Tvrdě jsem se narazil do zad a do hlava se praštila o betonovou půdou, kterou neproroste ani nejsilnější stébélko trávy.
“Yokiyo-kun!” vykřikla vyděšeně Misaki, ale nerozběhla se za mnou. Mezitím z úst dívky, která právě přišla k vědomí, vycházel nářek a prosba o pomoc.
Hlava se mi točila a před mými zraky se tvořily černé mžitky. Viděl jsem dvojmo a vše, co jsem slyšel jsem vnímal jako ozvěnu. Snažil jsem se bojovat s bolestí a natáhl ruku k dívce. Zrazovalo mě vlastní tělo, které nemělo dost sil, protože bylo pod vlivem robotů. Opřel jsem se o ruce a křečovitě se posadil. Sklonil jsem hlavu ke svému hlídacímu náramku, který blikal červeně. Pohlédl jsem na dívku a zatnul zuby. Právě jsem se rozhodl vstát, když mi něčí ruka přistála na rameni. Pocítil jsem dech na svém zátylku a ústa, která se přiblížila k mému uchu.
“Vedl sis dobře,” zašeptal mužský hlas. “ale slaboch jako ty nic nezmůže.” uchechtl se a pustil mě. Přede mnou stála osoba s černým pláštěm přes sebe a kapucí na hlavě.
“Hej, vy dva.” zavolal na ně jak na pejsky. Oba policisté se zmateně otočili. Osoba neváhala, vytáhla z kapes dvě dýky a zabodla jim je do hlavy.
Strnul jsem v okamžiku a nevěřícně zíral na toho kluka. Při pohybu mu spadla kapuce, která odhalila tmavě fialové vlasy. Byl o něco starší než já, vyšší a statnější. Ostré rysy tváře a ohnivě rudé oči z něho dělaly někoho, koho by se měl respektovat. Dvě dýky, co svíral, nemohly být z obyčejné ocele, jelikož udělat díru do robota je velmi složité. Kluk z nich dýku vytáhl a ještě jim pro jistotu v otočce podřízla hrdla. Policisté se začali třepat a jiskřit. Dav kolem se začal vzdalovat a křičet o pomoc. Kluk popadl potlučenou dívku, která se nyní štěstím usmívala. Schoval dýky do kapes, přehodil si přes hlavu kapuci a společně s dívkou v jeho náručí se rozběhl pryč.
Měl jsem otevřenou pusu dokořán a vůbec nedýchal. Srdce mi splašeně bilo a naráželo do hrudního koše, že se zdálo, že mi ho prorazí. Usmál jsem se. Zlověstná radost nad mrtvými policisty mi zlepšila den. A také dívka, která byla jiná než ostatní. A ten zvláštní zachránce. Spokojený a příjemný pocit mě však brzy opustil.
Byl jsem natolik mimo, že jsem nezaslechl přijíždějící automobil policejní armády. Kolem mě se objevovaly postavy. Ale ne ledajaké. Armáda skutečných lidí z policejního sboru si prohlížela dva roboty na zemi. Jeden z policistů něco říkal zapisujícímu nováčkovi. Další prohledávali místo činu a nebo ho uzavírali.
“Podívejme se,” zaslechl jsem ženský hlas blízko mě. Pak o mě kdo si opřel nohu s podpatkem. Ohlédl jsem se a na ženu, která se na mě děsivě usmívala. Měla dlouhé rudé vlasy a oči jako sluneční paprsky. Na sobě měla krátkou modrou sukni, rozepnuté sáčko a bílou košili s velkým výstřihem. “zdá se, že jeden z rebelů nám tu zůstal?” poznamenala a kopla do mě. Odtáhl jsem se od ní a zmateně se na ní otočil.
“Cože?! Já nejsem rebel!” bránil jsem se. Žena ke mě přistoupila, sehnula se a chytla mě za bradu tak, že mi stiskla mé rty do tvaru rybích.
“To říkají všichni.” usmála se. “Poté si s nimi lehce pohraji. Slabí prozradí, kde rebelové sídlí a silní...no ti na konec už nikdy nic neřeknou. A víš proč?”
Nebyl jsem schopný slova. Zavrtěl jsem hlavou, i když jsem moc dobře věděl, co s nimi provede.
“To je tajemství, které můžeš zjistit sám.” poplácala mě po tváři a narovnala se. “Spoutejte ho!” přikázala ostatním.
“Ne, přestaňte!” škubal jsem sebou, když mi nasazovali spojené kovové rukavice, které mé ruky naprosto odkrvily, čímž je umrtvily, že nebyly schopny jediného pohybu. Můj náramek zářil červeně.
Budila se ve mě nenávist k tomuhle systému. Nenávist ke každému v něm. Nenávist k robotům! Všechny je do jednoho nenávidím! Jejich systém života mě obrali o všechno! O svobodu! O soukromý! O vlastní matku...
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
