Potkala jsem Smrt - Děkuji, že jsi tu pro mě
Informace:
Potkala jsem Smrt. A to doslova.
Tak a máme tu další krátký díleček.
Zase se trošku jukneme do minulosti. :)
Všem děkuji za podporu. :)
!!
Potkala jsem Smrt
Děkuji, že tu pro mě jsi
„Tak v tomhle domě budeš nějaký ten čas přebývat.“ říkal, když otevíral dveře do domu.
„Snad se ti tu bude líbit.“ dodával.
Prošla jsem dveřmi a rozhlédla se po domě. Působil chudě, ale i tak dost útulně. Na pravé straně byl malý bílý botník, ve kterém bylo pár párů tenisek. Což mě udivilo, protože jsem si nemyslela, že Joel nějaké nosí. Potom byli tři schůdky, po kterých se dalo dostat do obývacího pokoje. Na pravé straně byla malá bíla pohovka a před ní kulatý stoleček na, kterém byla bílá váza s třemi oranžovými gerberami. Moje oblíbené květiny. Sáhla jsem na ně a chtěla jsem si přičichnout, ale bohužel byli umělé. Za pohovkou byl bílý bar s dřevěnou plochou, který odděloval kuchyň od obývacího pokoje. Kuchyň byla dřevěná s bílými skříňkami a černou lednicí. Když jsem se otočila, měla jsem krásný výhled na louku a některé domy v okolí. Protože byla levá půlka obýváku prosklená, takže se na výhled dalo koukat ze sedačky. Naštěstí se prosklená část dala zatáhnout šedými závěsy.
„A kde budu spát?“ zeptala jsem se.
„Eh..“ povydechl si. „To mě nenapadlo.“
„Jak nenapadlo?“
„No, my nemusíme spát.“
„He? Nemusíme?“
„Je to podobné tomu, co už se ti stalo.“ dodal. Jako kdybych to měla vědět.
Povytáhla jsem pravé obočí a naznačila mu rukou, aby pokračoval.
„No když jsi zvracela. Dělala si to vlastně ze zvyku. No a tak to je i se spánkem. Nepotřebuješ ho, protože tvoje tělo už není živé. My spánek používáme jen k utřídění myšlenek. Ale ze začátku budeš normálně usínat a časem přestaneš mít potřebu. No a do té doby můžeš spát na gauči.“
„Ale to se na mě můžeš koukat, jak spím!“ řekla jsem.
„Neboj, zaprvé to nemám za potřebu a za druhé budu většinou pracovat.“
„Dobře teda.“
„Takže to nejdůležitější jsem ti ukázal. Takže jdu dál pracovat.“ Luskl prsty a byl pryč. Dřív než jsem stihla cokoliv dodat.
Hm, tak co budu dělat teď. Povzdechla jsem si. Šla jsem blíže k prosklené části domu a všimla jsem si, že je tam i teráska. Otevřela jsem skleněné dveře a vyšla ven. Nechala jsem si vlasy cuchat větrem. Konečně jsem mohla vypnout. Uklidnit se a začít přemýšlet. Jsem teda mrtvá a čekám na svůj soud. Hm, musím pořádně zjistit, jak to tady funguje a zjistit jejich slabiny, abych jim poškodila systém. Musím to zvládnout. Mohla bych třeba začít prohlídkou okolí. Chlácholila jsem mysl, ale chtěla jsem se tu prostě rozhlédnout. S terasy vedly malé schody na louku a já po nich seběhla dolů. Když jsem došlápla nohou na zem, cítila jsem, jak je tráva měkká. Na nic jsem nečekala, sundala jsem si boty a hodila je na terasu. Rozběhla jsem se směrem k lučnímu kvítí, které bylo vidět v dálce. Dýchala jsem čerstvý vzduch, ačkoliv mi už nemohl rozpumpovat srdce a okysličit krev. Bylo to prostě uklidňující. Už jsem běžela asi pět minut a necítila žádnou únavu. Zdálo se mi to jako velká výhoda, a tak jsem běžela dál. Po nějaké chvilce jsem dorazila k lučnímu kvítí. Byl tam rudý vlčí mák, sedmikrásky, jetel a pampelišky. Cítila jsem jejich vůni. Jak uklidňující. Neodolala jsem a lehla jsem si. Zavřela jsem oči a usnula jsem.
„Madam, máme tu děti od 2 let do 15 let.“ oznámil mi Deny.
„Výborně. Už jenom počkáme až přijde.“
„Ale madam, on nehlásá naší ideologii. Je vyloženě proti ní. Proč ho necháváte v naší skupině?“
„Vím, že se to zdá divné, ale mám proto své důvody. Navíc, nemusíš se bát, zatím plní všechno, co má. Až překročí hranice, vyřídím to s ním já sama.“ Vysvětlila jsem mu. Deny chtěl ještě něco dodat, ale v nádechu ho přerušila něčí ruka na rameni. Otočil se a poklonil.
„Pane..“ pronesl a vytratil se.
„Tak jsem tu Mery, co po mě budeš zase chtít?“ povzdechl jsi.
„Já myslela, že chceš být se mnou, ne? Dvě strany jedné mince.“
„Samozřejmě že chci.“ řekl a chytl mě za dlaně. „Jen jsem nečekal, že to proti mně budeš tak využívat.“
„Pfff…“ odfrkla jsem si a vytrhla moje dlaně z jeho sevření. „Dneska to budou děti různého věku. Doufám, že konečně dojdeme nějakého výsledku.“
„Zabíjet děti není moc pěkné..“ řekl a koukal na děti stojící v bílé místnosti skrze sklo.
„Není.“ říkala jsem. „Ale pro úspěch je třeba obětovat hodně věcí.“ Dodala jsem a zvedla zbraň ze stolku před námi a vešla do místnosti s dětmi. Všichni byly vystrašení a brečely.
„Hm, tak kdo z vás bude první? Dětičky. Nebojte se. Na řadu přijdete všichni, takže je to stejně asi jedno. “ namířila jsem na první dítě. Všichni začali hrozně vřeštit. Zacpala jsem si uši a křikla na ně. „Vy spratci, být váma tak mi to moc nestěžuju.“ a znovu jsem namířila na jedno z dětí. Tentokrát už byli potichu a někteří si i přidržovali ústa, aby nevydali ani hlásku.
Uslyšela jsem otevírání dveří.
„A.. takže si přece jen taky zast….“ Nestihla jsem doříct větu a pět dětí leželo mrtvých na zemi. „Co to sakra děláš?“ vyštěkla jsem na něj.
„Jestli je to třeba, tak fajn. Ale nehodlám je zbytečně trápit.“ odsekl mi a namířil zbraň zpět na zbylé děti. Na nic jsem nečekala a začala taky střílet. Místností se rozlehlo deset výstřelů. Ticho. Ticho a krev.
Byla jsem naštvaná. „To kvůli tobě! Kvůli tobě smrt nepřišla. Bylo to moc rychlý.“ řekla jsem. „Takže budeme muset sehnat dalších patnáct a zkusit to znova.“
Neodpověděl mi a zahodil naštvaně zbraň na zem. Jeho obličej byl ledově klidný, ale ruce měl zaťaté v pěst. Otočil se a začal odcházet. Zahodila jsem také zbraň a vyběhla za ním. Deny stál za dveřmi a já na něj pokynula. On už, ale věděl, co přijde a už sebou měl pytle a vodu s čistícím prostředkem. Otočila jsem hlavu zpět a dál ho sledovala. Vycházel zadním vchodem ven.
„Sakra zastav.“ křikla jsem na něj. Zastavil se.
„Promiň, musel jsem na vzduch“ řekl a z plných plic se nadechl.
„Já…“ přemohla mě slabost. „Omlouv…..“
„Nech toho.“ okřikl mě.
„Oba víme, jak to je. Nebudeme si na nic hrát.“
Povzdechla jsem si a sklopila hlavu k zemi. Najednou mě obejmul zezadu. „Dekuju, že jsi tu pro mě.“ zašeptala jsem.
„Vždycky budu.“
Jak hřejivá slova a objetí.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
