Znáš je? - Slzy ošetřují rány 4.část
Informace:
Já vím, já vím. Jsem strašná. Moje jediná omluva je nedostatek času, inspirace a strašně moc lenosti. Ale vy mi to odpustíte, že jo? Doufám, že jsem vás moc nenaštvala, že mi to tak trvalo. A snad si ještě pamatujete, co bylo v minulých dílech. XD Podívejme se na Joshuu a Miki. Co provedl Kaito těmto dvěma?
Kaito Shion - Hlavní postava. Otázka ale zní: záporák nebo klaďas? Co je zač jeho divná spolužačka Hogo? Proč všechny ochraňuje a nikdy nemluvila s nikým jiným, než s lidmi ze školy Gakuen? Proč nosí divné přívěšky? A nejlepší otázka: Jaký dopad bude mít Hogo nad Kaitovim přemýšlením? Přehrajeme si všech devět jeho chyb spácháných v jediný den 03.02. 2016. Jaké chyby to asi budou? :) :D Příjemné počtení!!
Věnována mému otci a všem čtenářům!
S Hogo jsme šli pomalinku. Nikam nespěchali. Vím, jak jsem lítal po chodbě a do všeho kolem sebe kopal a rozbíjel. Nedokážu dobře ovládat svůj vztek. Už na základce jsem s tím míval problémy. Vím, tedy že můj dvojník zamířil do šatny a sensei ho hledal. S Hogo jsem vyrazil k liduprázdným šatnám, kde se vztekal Kaito II. Nadával jak dlaždič, kopal do všeho kolem sebe a snažil se vypáčit zámek u své šatny. Když mu nevyšel už asi ani padesátý pokus, s úmyslem kopnout do koše u stěny a možná ho tím i rozbít, vztekle kopl do zdi. Zaječel bolestí a přikrčil se do kleku. Držel si nohu a zjišťoval, jestli si prsty nezlomil.
Pod proudem vzteku vypustil z pusy i mnoho nadávek. Díky tomu ho sensei líp našel. Přispěchal k němu a zjišťoval, co se mu stalo.
,,Pusťte mě. Nedotýkejte se mě. Nechci od vás něco chytnout.” Začal Kaito ječet a máchat kolem sebe rukama. Dvakrát se trefil do hrudi učitele, ale on si z toho nic nedělal. Odstoupil od něj a ruce napřímil v obraném gestu.
,,Uklidni se, ano? Máš nohu v pořádku?” Optal se ho ale Kaita ovládl vztek.
,,Do toho vám nic není. Je to jen vaše vina. Kvůli vám, protože.. Protože..” Vztekal se a sám ani nevěděl, co ještě říci. Učitel se na něj zamyšleně díval a ignoroval všechny nadávky z úst studenta.
,,Protože co? Můžeš to dopovědět?” S úsměvem ho požádal. Kaita II. tím ale pořádně dopálil. Začal vidět rudě a svůj hněv nemohl zastavit. Vlastně ani nechtěl. Proč v sobě držet vztek? Jen si tím sám sobě škodí. Potřebuje se vykřičet. Potřebuje naštvat někoho jiného. A rovnou před sebou má vhodný materiál.
,,Dědku stará, ptáš se co? Ti povím, co je..” Začal chrlit jednu nadávku za druhou, zapomněl už i na svou bolístku. Urážel ho a nebral v potaz, že by to mohlo opravdu bolet, kdyby ovšem mluvil s někým jiným. Joshua Christian, kterého nikdo ze studentu nenazval jinak než sensei, byl za svých mladých let v armádě. Říká se, že člověk se při realizování vážných rozhodnutí změní a aspoň u senseie to tak skutečně bylo. Nejen, že našel zodpovědnost a pracovitost, ale i zmoudřel. Nebral nic od Kaita vážně.
Šedivé vlasy sčesané symetricky ladily se šedivým sakem. Na vypěstovaném kníru pod nosem, bradku a husté obočí již taky dolehlo mnoho let života. A dvě hluboké jizvy, jedna vedoucí od brady přes levou tvář a ztrácela se u ucha pod vlasy, druhá drobnější vedla přes oko, díky tomu také trpěl horším zrakem na, již zmíněné oko. Obě mu dodávaly jakousi děsivost s kterou nechcete mít nic společného.
Děsivost z něj samotného přímo nevyzařovala, se svou výškou kde koho polekat mohl, ale mimo toho ho lidé viděli jako křehkého a slábnoucího staříka, což nebylo zcela pravdivé. Stále se udržoval v kondici, i když to musel omezit, přece jen měl víc let za sebou než před sebou.
Avšak pohled do jeho tváře na ty dvě jizvy děsí i samotného Joshua každé ráno při pohledu do zrcadla. Jenže to bylo jiné, než u ostatních. On viděl minulost, viděl před očima ty dny v nemilosrdné válce, tolik mrtvých a ještě víc zraněných. Dokázal by si vzpomenout na každou tvář s kterou bojoval a následně jí viděl mrtvou, bez života pomalu chladnoucí. I na každé zranění si pamatoval a bolest 20x zkreslená za ty roky se mu vybavovala. A obzvláště na dýku, jedna dýka mu zanechala dvě památky již na doživotí. A této, sebe víc nehezké vzpomínky se již určitě nikdy nezbaví.
Ale co ho na tom všem bolelo nejvíc? Ten strach v lidských očích, když na něho hleděli. Ano, to bylo ono. Dívali se na něj, jak na monstrum. Jakoby právě byli svědky, jak zabijí jednoho člověka za druhým, krvežíznivě a bez slitování.
Vysoký dva metry a tělo ještě zcela neznetvořené ze stáří. Vždycky chodil oblékán tak, aby neukázal víc kůže než bylo nutné a to ze strachu. Lidé ho berou jako monstrum při pohledu do tváře a co teprve, kdyby viděli tělo? Tělo plné drobnějších či výraznějších jizviček. On se bál. Ano, muž jenž prožil válku a viděl smrti jak nepřátel tak i spojenců, se skutečně bál něčeho tak zbytečného. Zbytečného jak pro koho, nikdo se nechce smířit s opovržením, aspoň tak mu to říkávala sestra.
A přesto všechno nikdy ničeho nelitoval. Nikdy nelitoval, že vstoupil do armády, nelitoval těch bitev, jak prohraných tak i vyhraných, nelitoval ničeho a už vůbec ne těch ran na těle i v duši. Vždyť bojoval za svou vlast a na to je hrdý.
,,Protože s monstrem jako ty nechci mít nic společného. Takový příšery nepatří na světlo denní.” Kaito se už vykašlal i na vykání a bez přemýšlení vypustil z pusy slova, která Joshua ranila. Opravdu hluboko ranila. Jenže Kaito nepřestával a všechno další bylo čím dál horší.
“Nesmíš si ty slova připouštět. Nenech je proniknout dál pod povrch!” Opakoval si v duchu stále ta samá slova jako už mnohokrát před tím. Jenže tentokrát to nemělo žádný efekt. Kdykoliv někdo poznamenal něco k jeho osobě, lépe řečeno ke tváři, byl jen smutný, zdeptaný. Ale teď.. Proč je to jiné? Proč ho teď ovládl vztek a zuřivost?
“Nepřipouštěj si to! Nepřipouštěj! Neproniknou do tvé duše!” Zatínal zuby. Se skloněnou hlavou počítal kachličky pod sebou a nechtěl myslet na Kaitova slova.
,,Jsi hnusný, hnusný.. Hnusná obluda. Ať tě napadlo cokoliv, mělo tě to rovnou zabít..” Hradba zničená, nepřítel je uvnitř. Pohár trpělivosti přetekl. Joshua zapomněl na svou pozici, chytil Kaita za lem košile a hrubě ho přitiskl ke stěně.
,,Být v armádě, takový rozmazlený spratek jako ty, nevydržíš ani den. Neuvědomuješ si své místo? Mám ti to ukázat. K výše postavenému muži musíš projevovat zdvořilost a neříct jediné nevhodné slovo. Za neposlušnost by tě na místě zabili,” Dobře, přeháněl to, ale já si o to sám koledoval. ,,konečně si uvědom, kde jsi a s kým jednáš. Máš dobrý známky ale tvé chování je nepřístupné. Takhle to všechno přijde vniveč. Nám je tvoje budoucnost ukradená ale dokud jsi tady, tak se budeš chovat jako každý jiný kluk ve tvém věku. V jiném případě budeš vyloučen.” Joshua na něj hleděl z vrchu. Christian Joshua byl zvláštní a děsivý ještě jednou věcí. Jeho černé oči vyvolávaly strach a podřízenost. Ne nadarmo se vrátil s války živý. Své uhranutí dokázal využít v boji i v obyčejné hádce a často se mu to hodilo.
Čím dál víc tlačil rukou k jeho krku a sám si to neuvědomoval.
,,Pusť-te mě!” Zachroptěl Kaito.
,,Teprve až..”
,,Joshuo, zbláznil ses? Pusť ho ty imbecile!” Někdo se objevil ve dveřích. Joshuovi se konečně vracely barvy. Už neměl před očima jen tu červenou. Povolil tisk a svého studenta pustil. Odstoupil dva kroky dál a díval se k zemi na hřbet hlavy Kaita, který se po propuštění svalil k zemi držíc se za krk s hlubokými a rychlými nádechy.
,,Shioine Kaito, jsi v pořádku? Můžeš dýchat?” Klekla si mladá dáma, učitelka dějepisu, k mladíkovi. Ten jen přikývl hlavou. Následně se žena zvedla a výhružně se podívala na Joshua.
,,Co tě to do háje popadlo hňupe? Mohl si ho uškrtit.” Vyčítala mu. Joshua jí hleděl do očí s kamennou mimikou. Dobře si uvědomoval svou chybu, ale problém nebyl v něm ale v Kaitovi. Kdyby se uměl chovat, kdyby to nepřehnal..
,,Promiň, vím, že jsem to neměl udělat a ztratit trpělivost. Převezmu následky za své jednání.” Neuhnul pohledem i přes stud, který cítil, vztek v něm stále přetrvával ale co horšího? Teď jsem se opravdu zachoval jako monstrum. Už tak nejen vypadám, už se tak i chovám. Kdybych se jen udržel, kdybych si ty slova tak nebral, mohl jsem se ovládnout.
,,To taky doufám. Určitě to projednám s ředitelkou. No, kdo kdy viděl, že by učitel používal násilí na svých žácích, to se ani trochu nestydíš?” Brebentila dál drobnější dáma, ale na to jí už Joshua neměl, co říct. Jen se podíval na Kaita. Jejich pohledy se na minutu střetli, než Kaito uhnul pohledem lhostejně a vyděšeně. Jak jinak.
Dějepisařka oba nahnala do ředitelny. Kde všechno vypověděla, samozřejmě zkresleně. A Kaito, vědom si nepravdivých tvrzení ani nepípl, aby něco namítl. A když se ho ředitelka zeptala, jestli je všechno pravda, jen přikývl.
,,Tak, co mi řekneš tentokrát? Jaká bude výmluva teď?" Hogo se přísně zadívala na Kaita a založila si ruce na hrudi. Opírala se o skříň v kanceláři a dívala se směrem na Kaita, který seděl na gauči vedle skříně. Již zcela ignorovali debatu čtyř dalších přítomných v místnosti.
,,Já za to nemůžu. Přece mě sám požádal, abych to dopověděl, ne? A vše co se odehrálo následně, provedl on. Proč tedy nedáváš přednášku senseiovi?” S ironii v hlase jsem se zeptal.
,,Takže si zase nic neuvědomuješ? No dobrá, tak já začnu. Joshua Christian, generál ve výslužbě, spokojeně pracuje ve škole jako učitel a žáci ho mají rádi. Důvod, proč jsi ho urazil? Strach, vztek, zhnusenost? Je neslušné ukazovat, myslela jsem, že to nepochopí jen děti ale tys ho zasáhl v samotném jádru. Zevnějšek není důležitý, to ten vnitřek. Jinak, Joshua Christian bojoval za tvou vlast. Za vlast do které ses narodil a vyrůstal, mluvíš jazykem své vlastni, na půdě své vlastni a tenhle muž bojoval za to, abys i následně mohl ty a jiní lidé, tví sousedi, rodina, známí, přátelé ale i úplně neznámí spoluobčané, žít tady i nadále. A jak ses zachoval? Urazil ho, zranil ho, vysmál se mu a regulérně ponížil. A i přesto, že kvůli té přednášce v šatnách s velkou pravděpodobností přijde o práci, ty jsis z toho nic nevzal a ani ses ho nezastal. On sice neměl právo tě jakkoliv napadnout, ale po pravdě ty k tomu přímo vybízíš. Já samotná bych se určitě nezdržovala s přednáškou a rovnou bych tě zabila, kdybych byla na místě jeho či kohokoliv dalšího, jenž jsi zranil. Už pochopil?” Odlepila se od skříně, přešla ke stěně naproti a prohlížela si obrazy a všechno různé na stěnách. Já ji celou dobu sledoval.
,,Stejně nechápu, proč je tohle chybou. Až tolik jsem toho přeci neřekl. Nechápu, proč se naštval a vrhnul se na mě." Otočila se na mě. V jejím výrazu bylo vidět, co si o mě myslí. Sakra, co jsem zas provedl?
,,Mít na tváři něco takového, jak by ses cítil? Pomohlo by nějak, že by na tebe lidé ukazovali a nazývali tě příšerou? A ještě říct, že by si svět jenom polepšil, kdyby takový lidé nežili?" Překvapuje mě, že ještě nemá vrásky. Ona se víc mračí než směje. Přehrával jsem si vše, co jsem senseiovi pověděl.
”Jsi hnusný, hnusný.. Hnusná obluda. Ať tě napadlo cokoliv, mělo tě to rovnou zabít..”
Skutečně jsem to všechno řekl. Zadíval jsem se na senseie u stolu ředitelky. Na ty dvě jizvy. Obě vypadaly strašně a sám mít něco takového..
,,Neměl jsem to říkat. Už to chápu." Zrak jsem přesměroval na svoje ruce položené v klíně. Hogo se postavila vedle mě.
,,Je dobré, že to chápeš a konečně začínáš litovat svých skutků. Nemyslím si, že je ti to všechno jedno. Ty jen neznáš podrobnosti. Věříš všemu, co slyšíš a na zbytek se neohlížíš. Ano? Uděláš-li ještě někdy nějaké chyby, nesmí to být víc, jak devět. Jinak bychom se tě už nesnažili napravit. Bylo by to pro tebe mnohem horší. Nejlepší by bylo, kdyby si již nedělal žádné." Mluvila vlídně a trpělivě. Odlepil jsem oči od rukou a zadíval se na ní. Také se mi zadívala do mých očí a trochu se usmála. Ale tohle nebyl úsměv nebo jím neměl být. Spíš se zdálo, že se jim snažila zabránit slzám. Zaujatě jsem jí pozoroval. A asi bych takhle vydržel dlouho, kdyby se nepodívala na hodiny na stěně.
,,Třetího února rok 2016, Tokio, ošetřovna školy Gakuen, čas 11:43, osoba perly - Kaito Shion.” A mžikem oka jsme zase změnili polohu. Obyčejná školní ošetřovna. Sestřička s doktorským pláštěm, krásně kulaťoučká s hnědými krátce střiženými vlasy. Usmívala se od ucha k uchu na studentku ležící na posteli.
,,Tak co, už je ruka v pohodě?” Zeptala se jí. Všiml jsem si její ruky. Měla na ní položený sáček mražené zeleniny. Nechápal jsem proč. Zadíval jsem se jí do obličeje. Teď jsem ji už poznal. Myslím, se jmenuje Miki. Ne, počkat, to je jenom přezdívka. Na jméno si nevzpomenu. Je o rok starší, jak já. Obarvené vlasy do fialovo-růžové stejně tak krátce střižené a oči zelené. Jednou jsem jí viděl s brýlemi. Bylo to tehdy, když jsem na tuhle zpropadenou školu nastoupil. Nikdy jsem s ní osobně nemluvil. Jen jsem o ní slyšel a párkrát jsem jí viděl. Tedy, až na to dnešní odpoledne. To bylo poprvé, co jsem s ní mluvil.
,,Ano, už je to lepší. Děkuji.” Mile odpověděla a usmála se. Měla příjemný hlas.
Něco se vedle mě pohnulo. Podíval jsem se na Hogo. Otočila se a prošla ke židli na druhé straně místnosti, na které se usadila. Díval jsem se na ní a nic neříkal. Její světlé vlasy jí spadaly do tváře. Jednou rukou si je shrnula za ucho. Její oči mířily k zemi. Neušel mi ten povzdech, který přitom udělala. Zaujatě jsem jí pozoroval. Konečně zvedla pohled od země. Zastavila se s ním však na mě.
,,Co se děje? Jsem někde špinavá? Začala se prohlížet. Zatřásl jsem hlavou. Za prvé proto, abych vyhnal nevhodné myšlenky a za druhé proto, abych jí odpověděl na otázku.
,,Ne, nejsi.” Raději jsem se podíval jiným směrem. Doufám jen, že byla tak zaujatá těmi svými myšlenkami, že ty mé ji ušly.
Miki a ošetřovatelka si ještě povídaly. Obě vypadaly šťastné. Nebo mi to tak aspoň přišlo. Miki už měla ruku obvázanou. Ošetřovatelka ještě vypisovala nějaké papíry. Když dopsala, zvedla se a v rukou držíc zeleninu se vytratila z místnosti.
Chvilku byl v místnosti klid. Slyšel jsem jen naše dechy. No, nezůstalo to tak dlouho. Jak jinak, do ošetřovny došel Kaito II. Vrhnul znechucený pohled k Miki ležící na posteli. Ta hned pohledem uhnula a zadívala se z okna. Kaito to tedy nechal být a lehl si na druhé lehátko vedle toho prvního. Díval se v tichu na strop. Když ho to začalo už nudit, vyměnil strop za Miki. Ta se stále dívala z okna. Vypadala docela nervózně. Nechápal proč a vlastně ani já nechápal. Myslím ale, že Hogo to věděla. Ta mi to ale neřekne, aspoň ne hned.
,,Ulejváš se z hodiny?” Prolomil Kaito II. ticho. Miki se podívala jeho směrem dost zaražené.
,,S-samozřejmě, že ne. To bych neudělala.” Potichu odpověděla. Už ne tak uvolněně jako, když mluvila s ošetřovatelkou.
,,Nehraj si na svatou. Proč tu tedy jsi? Ulejváš se z těláku? Píšete písemku? Co tedy?” Zeptal se. Vypadal docela klidně vzhledem k tomu, jak dneska řádil.
,,Ne, opravdu, já bych se nikdy neflákala.” Tohle Kaita II. rozesmálo. Miki na něj koukala a nechápala ten jeho smích.
,,Nemusíš lhát. Kdo by se neulejval, když má možnost, ne?” Pořád se u toho smál. Miki pomalu zatřásla hlavou. Ale na slova se už nezmohla.
,,Opravdu mi nelži. Nejsem krysa, neřeknu to nikomu.” Kaita přešel smích. Už se začínal pomalu vztekat. Někdo by si pomalu myslel, že se už do ničeho nezaplete a zůstane klidný jako beránek po zbytek dne. No jo, ale to bych nebyl já, kdybych zas něco nevyvedl, že?
,,Omlouvám se.” Špitla a sklonila hlavu. Kaito ale tohle naštvalo ještě víc.
,,Proč se kruci omlouváš?! Myslíš, že ti někdy někdo něco promine, když se omluvíš?! Až moc hezky si ten svět představuješ, nemyslíš?!” Jeho hlas zhrubl. Už opravdu ztrácel trpělivost a to ani Miki nic moc neřekla.
,,Omlouvám se.” Zase špitla. Viděl jsem třes jejího těla ze strachu, což asi Kaito II. ani nezaregistroval. Zase se vztekl a vyštěkl na ní.
,,Proč se pořád omlouváš, krucinál?!” Miki slezla z postele a chtěla odejít z místnosti. Jenže to jí Kaito nedovolil. Chytil ji za ruku, za tu obvázanou ruku, a strhl ji na postel pod sebe.
,,Ještě si mi neodpověděla!” Naštval se a zadíval se do zeleně její očí. Do těch vyplašených očí zalité slzami. Ale ona se neopovažovala odpovědět. Ani její dech nebyl slyšet.
,,Tak dělej! Na co čekáš?! Odpověz?!” Křičel na ní. Ale ona nemluvila. Jen pevně sevřela oči k sobě.
Praštil jsem se od čela. Opravdu nechápu, co mě to popadlo. Chudák holka je úplně vyděšená a já na ní křičím.
Kaito II. jí stále svíral za zápěstí. Pomaloučku prosakovala krev, ani onoho si Kaito nevšiml. Jen já teď, když jsem se zadíval na tu poraněnou ruku.
,,Omlou-vám se, tati.” Byla mimo. Úplně. Její slovo zarazilo i Kaita druhého a v nestřeženou chvíli, když povolil, se Miki vysmýkla a v slzách utekla z pokoje. Kaito II. za ní zaraženě hleděl. Já taky chvilku koukal tím směrem. Slyšel jsem šustění látky, když se Hogo zvedala. Ale teď mě nezajímala. Nechal jsem Kaita II. i Hogo za sebou a běžel jsem za Miki.
,,Kaito, stůj!” Slyšel jsem Hogo volat. Ale fakt mi teď byla ukradená. Běžel jsem za Miki. Viděl jsem, jak zaplula do učebny fyziky. U dveří jsem se zastavil a nabral zpět ztracený drahocenný kyslík a už klidný pomalu vešel do místnosti.
V místnosti byla tma i zatažené žaluzie. Slyšel jsem slabé vzlykání. Vycházelo od katedry. Pomalu jsem přešel z jedné strany místnosti k té druhé. Hogo už taky vběhla do místnosti. Svalila se na nejbližší židli a rychle dýchala. Já se na ní ani nepodíval.
,,Ty jsi strašný. Já na tebe volala, nemohl si na mě počkat?” Kňourala. Ale já ji ignoroval. Přišel jsem ke katedře a podíval se pod ní. Seděla tam Miki. Ruce přiložené k uším, kolena přitisknuté k tělu a oči zavřené plné slz.
,,Co se stalo?” Zeptal jsem se a podíval se nechápavě na Hogo. Ta se už zvedla a klidně odpověděla.
,,Chyba šestá je Miki. Abys to přesně chápal, je častou obětí šikany. Důvod, proč dneska byla na ošetřovně. To ovšem není všechno. Trpí domácím násilím.” Vysvětlila stručně.
,,Takže to je pravda? Já myslel, že jsou to jen výmysly.” Je to pravda. Slyšel jsem už o tom, že by byla Miki šikanovaná nebo tak něco. Já tomu ale nevěřil. A nakonec.. A já na ní ještě tak hrubě ječel. Jsem to ale pitomec.
,,Jo, jo, jsi pitomec. Aspoň, že si to uvědomuješ,” samozřejmě se Hogo musela ozvat, ,,myslím, že to k tomu nemusím víc říkat. Prostě jsi k ní byl moc hrubý. Teď přejdeme k sedmé chybě. Uff, už se blížíme ke konci.“ Pomalu odcházela z místnosti. Já se ale stále koukal na Miki.
,,Tak pojď, Kaito!” Nakoukla Hogo do místnosti. Já otrhl pohled od Miki. Poslední letmý pohled mířený k Miki a už jsem odcházel.
,,Tati, prosím. Ne!” Slyšel jsem jí šeptat. Zastavil jsem se v místnosti a ohlédl se zpátky do místnosti.
Pokračování příště...
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
