Nový život ep.18
Informace:
Stejně tak, jako jsem se tady objevil, opět zmizím. Tedy bez varování. Toto je finální část příběhu o Taji. Neplánuji v něm dále pokračovat, ani rozebírat příběhy ostatních. Tohle bylo, je a vždy bude jen o Taji. Ti z vás, kteří si příběh užívali a mají svoje názory na to, jak to mělo skončit (ano, myslím tebe Hendy) sněte si jak chcete :P
Ještě jednou oficiálně děkuji SoAkarui za pomoc při korekci textu. Myslím že její vliv na styl psaní je zřetelný.
Ještě jednou a naposledy vám přeji:
Příjemné čtení, pokud se to dá říct.
...Uběhlo posledních pár hodin výuky a já se chystala domů. Od Seikiho jsem zatím žádnou zprávu neobdržela a to mi moc na náladě nepomáhalo. Možná že mi to bude chtít říct, až večer přijde na doučování. Nebo nezjistil vůbec nic. Rozloučila jsem se s Akio, která obvykle tráví odpoledne výpomocí v knihovně, a vyrazila domů. Když jsem ale vyšla ven z budovy, zarazila jsem se a se strachem se dívala k bráně. Stál tam Seiki a takhle nějak začínala zhruba polovina mých včerejších nočních teorií...
Vím, že to možná zní přehnaně, ale v tu chvíli jsem se nedokázala přimět k dalšímu kroku. Teprve až mi vykročil naproti, povedlo se mi sejít těch pár schodů od vchodu, kam mezitím dorazil i on. Už sama jeho přítomnost byla neblahým znamením. Když jsem se mu potom podívala do tváře, sevřelo se mi hrdlo. Jeho obvykle veselá tvář pro mě nyní byla nečitelná. Stál tam v obleku, ruce v kapsách a shlížel na mě, jako když se mi otec chystal udělit kázání.
„C-co se s-stalo?“ Dostala jsem ze sebe polohlasně, neboť jsem se bála odpovědi jako snad nikdy předtím.
„Pojď, povím ti to cestou,“ nabídl mi rámě jako pravý gentleman a já ji opatrně přijala. Vědoma si toho, že všichni okolo pozorují náš výstup se směsí pobavení, nechuti ale i závisti jsem se mlčky nechala odvést do připraveného taxíku. Pokračoval v tom představení a teprve až jsem seděla na zadním sedadle, oběhl vůz a sedl si vedle mě.
„Jeďte,“ řekl řidiči a ten se bez jakýchkoli otázek rozjel. Potom se podíval na mě.
„Taji, prosím, teď nevyšiluj,“ promluvil po snad nejdelší minutě mého života. „Autobus, ve kterém byla Ruriko měl nehodu.“ V té chvíli by se ve mně krve nedořezal. Na malou chvíli se mi zatočila hlava ale stejně rychle to i odeznělo.
„To je vtip, že ano,“ pokusila jsem se o zoufalý úsměv, ale jeho tvář zůstávala kamenná. „Prosím tě, řekni, že to je vtip.“
Omluvně sklonil pohled na sedadlo mezi námi a můj zrak se začal mlžit, jak se mi do očí hrnuly slzy.
„J-jak… jak je na tom?“
„Mluvil jsem se sestřičkou. Je unavená, ale nabývá vědomí. Taji… nebudu ti lhát, je to zlé. Při té nehodě zemřelo pět osob a další tři, včetně Ruriko jsou na tom hodně zle.“
Ohromeně jsem na něj zírala neschopná uvěřit jeho slovům. Jak se něco takového mohlo stát? Po tom všem co se stalo, to má skončit po tak krátkém čase? A zrovna takhle? To se přece nemůže stát! Nesmí! Sklonila jsem hlavu do dlaní a vzlykala. Seiki mi nabídl kapesník a já jej vděčně přijala.
***
Taxikář nás přivezl před nemocnici a Seiki ani teď neopomněl svou roli. Odhodlaně kráčel chodbami a byl mi oporou, protože jsem to potřebovala. Z jednoho pokoje zrovna vyšla sestra a on ji okamžitě oslovil.
„Dobrý den, mohli bychom vidět Ruriko?“ Sestra, která k nám do té doby byla otočená zády se na nás podívala a ve tváři se ji objevilo poznání.
„Na chvíli. Je vzhůru, ale potřebuje odpočívat.“
Mlčky přikývl a otevřel mi dveře do pokoje, ze kterého předtím sestra vyšla.
Opět jsem nebyla schopna dalšího kroku. Zmocnil se mě strach z toho, co uvidím, ale Seiki mě lehce postrčil dovnitř.
V pokoji byla jediná postel a na ní ležela osoba, na které mi asi záleželo nejvíce na světě. Slzy, o kterých jsem si myslela, že už nemám, opět prorazily na povrch.
„Ruriko,“ vydechla jsem a opatrně udělala krok vpřed. Seiki zůstal takticky stát u dveří. Už dávno si musel všimnout, jak to mezi námi vlastně je.
„Ahoj Taji,“ odpověděla takřka šeptem Ruriko na mé tiché volání a otočila ke mně hlavu. I na tom pohybu bylo vidět, jaké potíže jí to dělá, a já hned přiskočila blíže.
„Šetři se,“ chytila jsem její ruku do dlaní a opatrně stiskla, „musíš odpočívat, abys mohla co nejdříve domů.“
Na její tváři se objevil laskavý úsměv a já se i přes slzy pokusila o totéž. Zvedla druhou ruku a kloubem prstu mi jich pár utřela. „Omlouvám se, že ti dělám starosti.“
Vtiskla jsem si její ruku na rty. „O tebe se budu strachovat pokaždé, když tě ztratím z dohledu,“ zase jsem se pokusila o úsměv, „ale když vím, že se ke mně vrátíš, nebude mi ten strach vadit.“
„Taji,“ vydechla a teď se objevily slzy i v jejich očích. „Už nějakou dobu ti dlužím odpověď na tvoji otázku. Já…“ přitiskla jsem jí prst na rty a zakroutila hlavou.
„Řekneš mi to, až se vrátíš domů, ano?“
„Tohle musím říct hned,“ spustila hned, jak jsem prst stáhla, „stejně jako ty, jsem si ze začátku nebyla jistá, co cítím. Ale teď to už vím. Vlastně to vím už nějakou dobu, ale nedokázala jsem ti to říct. Dělo se toho tolik a já tě nechtěla ještě více rozrušit.“ Na chvíli se odmlčela. „Od začátku vím, že v tobě mám více než kamarádku. Když jsem tě našla na té ulici, věděla jsem, že jsme se k sobě měly dostat. Už nějakou dobu před tím, než ses dozvěděla o spojení mezi mnou a Nishiharou jsem měla podezření, že z toho přátelství se stává něco víc. Bylas pro mě jako sestra, ale jinak než ta skutečná. Taji, taky tě mám ráda. Jinak než jako kamarádku, jinak než jako rodinu.“ Prsty mě přitom zlehka hladila po tváři. „Víc, daleko více.“ Chtěla jsem to slyšet, až se vrátí domů. Až ji budu moct skočit kolem krku a obejmout. Obejmout a nepustit. Vše, na co jsem se zmohla teď, bylo sklonit se k ní a políbit ji. Trvalo to tak dlouho, než jsem to mohla udělat. Tak dlouho a, přestože jsem po tom toužila, hořkost tohoto okamžiku se nad tím vznášela jako bouřkový mrak.
„E-ehm…“ odkašlal si někdo od dveří a já se leknutím otočila. Vedle Seikiho stála ta samá sestra, kterou jsme potkali na chodbě. Bylo mi víc než jasné, že ji zdržoval, jak jen mohl. „Je mi líto, ale potřebuje odpočívat.“ Řekla s nevyřčeným rozkazem k odchodu v hlase. Otočila jsem se zase k Ruriko a ještě jednou naposledy ji pohladila na tváři.
„Přijdu kdykoli jen budu moc,“ řekla jsem a v tichém doprovodu Seikiho jsem odešla.
***
Večer jsem se celá nesvá převalovala na futonu a ani za nic nemohla usnout. Pořád jsem se v myšlenkách vracela k nemocničnímu lůžku. K Ruriko připojené na přístroje, které sledují její životní funkce a taky na náš první polibek. Matně jsem si vzpomněla na vázu květin stolku vedle postele. Nejspíše byly od rodiny nebo od kolegů. Možná že rovnou od Seikiho. Při zpáteční cestě odložil tu kamennou masku a vypadal stejně sklesle jako já. Z mého rozjímaní mě vyrušilo vyzvánění mobilu.
***
Byl slunečný letní den. Naposledy jsem na sobě měla uniformu studentky a v ruce třímala pouzdro s vysvědčením.
„Podívej Ruri, dokázala jsem to.“ Osamocená slza mi klouzala po tváři a vítr, jako by se mi ji snažil setřít. „Seiki mi dokonce nabídl místo v jejich firmě. Hodně mi pomáhá. Všechno se uklidnilo a já… “ polkla jsem a pokusila se potlačit deroucí se slzy, „a já se mám dobře. Jenom…“ padla jsem na kolena a zadívala se na kamennou desku před sebou, „chybíš mi, strašně moc.“
„Dcera, sestra a milovaná osoba. Kéž v tom dalším životě získáš zpět alespoň polovinu radosti, jakou jsi v tomto rozdala.“
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
