Potkala jsem Smrt - Ratio
Informace:
Potkala jsem Smrt. A to doslova.
Tak a je tu další díl. :) Vím, že to nebývá moc obsáhlé, ale méně je někdy více. :D
Užijte si, představte si Ratio po svém.
Děkuji.
:)
Potkala jsem Smrt
Ratio
Otevřely se dveře od výtahu a před námi se rozkládala obrovská hala plna židliček a stolečku. Prostředkem vedla cesta, na které byl položen rudý koberec. Na jedné straně byl u stěny bar a všechny židle, stoly i doplňky byli černé. Na druhé straně byl zrcadlový obraz haly, akorát že byl celý bílý. Nebylo tu moc lidí, ale těch pár na nás upíralo zrak. Sem tam se někdo krčil ve stínech a jinde zase stal na přímém světle. Lidé na bílé straně se drželi světlých barev a lidé na černé tmavých barev. Beze slova jsme vyšli ven z budovy, velkými prosklenými samootvíracími dveřmi. Před námi se na levé straně tyčila skleněná zábrana a na druhé straně také. Za jednou bylo vidět tmavé město a na druhé straně se za sklem tyčilo město plné světla.
Dřív než jsem stihla něco říct, nebo se zeptat, začal smrťák vysvětlovat.
„Naše město se dělí na dvě části. Na tmavou a světlou. Světlí mají na starost věci ohledně života a tmavý ohledně smrti. Uvidíš tu spoustu podivností a pro tebe i strašidelných věcí, ale nemusíš se bát, protože tady není nikdo zlý. My se pouze staráme o chod světa a naše práce se váže i s naším vzhledem. Každý z nás tady byl vybrán pro svou pozici. Dostat se sem není opravdu lehké. Toto je komunita, která vznikla spolu se vznikem lidstva. Čím víc bylo vás, tím více bylo třeba nás. Všechno tady spolu souvisí a systém je spravedlivý. Neboj se, když tě někdo bude pozorovat. Hodně pracovníku nevidělo duši, protože jen málo kdo s nimi má přímý kontakt a obvykle, když už nějakou viděli, bylo to při pokračování v jejím koloběhu. A to je obvykle duše upnutá a soustředěná na něco, takže své okolí nevnímá a je vyloženě jako duch. Udělat ti nic nemohou, a pokud bys byla v nepříjemné situaci, stačí se odvolat na mě.“
Nadechl se. „Takže teď poprvé a pořádně. Těší mě, já jsem Joel a jsem smrtkou na úrovni 3. Mým úkolem je pomáhat duším na další část jejich soudu. A mám také právo, některé duši přehrát život.“ řekl velice slušným a milým hlasem a natáhl ruku směrem ke mně.
„Já jsem Mery. Bývala jsem člověk, ale teď jsem duše, teda duch. No prostě jsem mrtvá. Také mě těší.“ odpověděla jsem a podala mu ruku naproti. Jeho stisk byl silný a jeho kosti se mi zarývali do ruky, ale i tak bylo tohle gesto pro mě důležité a aspoň jsem se už tolik necítila nechtěná a jako přítěž. Konečně se mnou jednal jako se sobě rovným.
„Tak pojdťe, slečno Mery. Je čas vám ukázat, kde budete dočasně pobývat. “ oslovil mě a prošel skleněnou stěnou do tmavého města.
Řekla bych, že kdyby mu byla vidět tvář, tak se teď usmívá.
Protáhla jsem se a vydala se za ním.
Čekala bych, že všude bude tma a já nic neuvidím, avšak všude bylo skvěle vidět, ačkoliv bylo všechno tmavé. Jak jsme procházeli, všimla jsem si, že na nás lidé opravdu hodně koukají. Cítila jsem se divně a tak jsem popošla o kousek blíž k Joelovi.
„Nekoukají jenom na tebe. Koukají i na mě. Smrtí není moc a bojí se jích všichni.
„Proč?“
„Protože smrt může vzít život i jim. Může převádět mrtvé. Může se koukat do jejich hlav, na jejich životy a chyby. Může provádět soudy. A vysloužit si místo smrti je jedna z nejtěžších věcí v tomto systému. Takže se vlastně nebojí. Jen mají respekt. Navíc smrti moc nechodí do společnosti, takže nějakého potkat je malá pravděpodobnost, to ještě když jde s neodsouzenou duší.“
Kývla jsem, ale slova jako neodsouzená duše mě moc neuklidnila.
„A proč je tak těžké tohle místo získat?“
„Hmmm, je to těžký systém a smrt má obrovské pravomoci a můžeš toho dosáhnout pouze, pokud za svůj život, ty sama bez přičinění někoho jiného dojdeš pravdy.“
Nerozuměla jsem tomu, ale teď už jsem měla hlavu plnou novinek a jiné jsem nechtěla.
Ticho mi, ale po chvíli začalo vadit.
„A kdo byla ta madam na recepci?“ zeptala jsem se dotíravě.
„Tak to byla míšenka. Jsou něco jako u vás lidé na mezilidské vztahy. Udržují kontakt mezi tmavou a světlou stranou. Abychom byli v rovnováze.“
„A že byla teda tak nepříjemná?“
„No víš, oni mají tu výhodu, že sice mohou jak do našeho světa, tak do světa světlých, ale nevýhoda je, že vlastně jsou všude a nikde nemají své místo, kam by patřili a to jednoho napruží. Vlastně tady ve městě se může světlem i tmou pohybovat málo kdo. Jim to umožnují jejich křídla. Jsme odděleni, abychom si nenarušovali naše smýšlení, které úzce souvisí s naší prací.“ odmlčel se. „A když se vrátím zpět k Doloren, ta co si jí viděla, jo ta je otravná, a tak jí rád škádlívám protože…..“
Mezitím, co mi dál vyprávěl o Doloren a vtipech, co jí provádí, jsem se rozhlížela městem. Byli tu krámky a obchody. Kavárny a jídelny. Lidé měli zvláštní účesy, ale taky účesy, co jsem byla zvyklá vídat denodenně. Sem tam se mi podařilo zahlídnout někoho, kdo měl místo ruky chapadlo, či kopyto. Různý počet prstů, nebo dokonce s hlavou býka. Ale neměla jsem z nich strach. Nečišela z nich zlost ani nenávist. Prostě si vyšli ven pro zábavu, nebo na pracovní schůzky.
Asi po patnácti minutách jsme došli mimo město. Dostali jsme se na obrovskou zelenou louku, nad kterou se vznášela modrá obloha bez mráčku. V dáli jsem zahlídla dům. A pak další a další. Byly od sebe rozházeny docela daleko, ale vždycky byli na dohled, aspoň jeden k druhému. Zjevně tyto domy patřili smrtkám.
„Domy smrtek?“ zeptala jsem se a ukázala směrem na domy.
„Jojo, přesně tak.“ odpověděl.
„Hele.. a jak jsi říkal to s tím, že musíme dojít pravdy, tak jaký pravdy?“ nemohla jsem si pomoct a musela se zeptat.
„No víš….“ nadechl se a dal si ruku za hlavu. „My to nevíme.“
„Jakto?“ vytřeštila jsem oči.
„Došli jsme pravdy, ještě než jsme se stali smrtkami a vlastně nám vezmou vzpomínky. Naše myšlení a názory zůstanou. Avšak nemáme žádné vzpomínky. Díky tomu nemůžeme nikomu dopomoct k pravdě. A navíc, když jsi smrt, tak je lepší si nepamatovat nic z lidského života.
„Lidského života?“ slyšela jsem, jak mi na konci přeskočil hlas do fistule.
„Ano… my všichni jsme kdysi bývali lidé. Proto máme právo rozhodnou. Dokážeme se vcítit, ale ne tak moc subjektivně abychom ublížili.“
„Počkej.. chceš říct, že můžeš vést na smrt někoho, koho znáš?“
Na odpověď mi pouze kývnul.
To bych nečekala…
„Tak kdo dokáže lépe rozhodnout o lidském osudu než, sám člověk.“ řekl aby prorazil ticho.
„Počkat, takže to v autobuse byla tvá pravá podoba?“
„Ne.“ řekl a zasmál se. „To byl jen vzhled pro mě uměle udělaný, aby mě nikdo známý nepoznal. Ale tobě se ta podoba zřejmě líbila, když jsi mě furt tak sledovala.“ uchechtl se.
„To není pravda, měla jsem z tebe divný pocit. A to, jak sis poklepával do rytmu mého srdce, mě moc neuklidňovalo“ vyštěkla jsem na obranu.
„Promiň.“ Řekl posmutněle. „Když tobě bylo srdce tak moc, nemohl jsem ten tlukot dostat z hlavy. Možná jak jsem tě rozrušil vzhledem.“ rýpnul si zase.
„No lidem prostě bije srdce. To se někdy stává.“ odvětila jsem a vyplázla na něj jazyk.
„Fájn. Vyhrála si. Omlouvám se.“ dodal klidně a zvedl pravou ruku jako skaut, když přísahá na čest.
„Díky..“
Dál jsme šli beze slov.
Když jsme vyšli kapku víš, tak jsem se otočila, abych viděla město z dálky.
Viděla jsem město, kde se tyčili mrakodrapy a paneláky. Nad jednou částí města byla záře a nad druhou se smrákalo. Ale byl to nádherný pohled. Přesně to, co mohou vidět jen mrtví.
Joel si stoupl přede mě a roztáhl ruce.
„Tohle je naše Ratio. Náš systém.“
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
