Nový život ep.17
Informace:
Vytvořeno ve spolupráci se SoAkarui.
Příjemné čtení, pokud se to dá říct.
...Během jejího telefonátu jsem se posadila a když si pak lehla s hlavou v mém klíně, zajela jsem jí prsty do vlasů. Jako předtím přivřela oči a nechala mě, ať si dělám, co chci. Tentokrát toho bylo moc na ni. Tentokrát byla řada na mě, abych jí podala pomocnou ruku...
Nevím, jak se to všechno stalo. Události několika posledních dnů, jako by byly jenom sen. O mém otci jsem slyšela jedinkrát, a to když do školy dorazil dopis pro mě. Psal v něm, že ať si dělám, co chci, zaplatí mi zbytek školy, ale pak už se mám starat sama. Vypadá to tedy, že macecha pro mě alespoň jednou udělala něco dobrého. Sice je mi trochu líto, že na něj nepochybně hraje to své divadlo dále, ale s vývojem situace jsem se nakonec nějak smířila.
Co se Nishihary týče, ta si zkrotila svoje fanynky a dále jsem jim nestála ani za pohled. Samotná Nishihara se pomalu vracela do jejího normálu. Přes to jsem, pokaždé když jsme se potkaly, viděla jsem v jejich očích smutek. Bylo mi jí líto, ale nevěděla, nebo spíše nemohla jsem nic dělat. Jedinou útěchu jsem nacházela v Ruriko. I když mě požádala o čas, dovolila mi být v její blízkosti. Více jsem snad ani nepotřebovala.
Dále tady byl Seiki. Když jsem ho poprvé potkala u nás doma, měla jsem z něj protichůdné pocity.
Na jednu stranu se neustále tvářil jako nejlepší kamarád s těmi nejčistšími úmysly. (Jenže takový svět není.)
Na stranu druhou, se choval vstřícně i ke mně a mě nejednou probleskla hlavou myšlenka, co tím vlastně sleduje. Ať jsem se ale snažila sebevíc, nikdy jsem jeho chování úplně nepochopila. Došlo mi ale, že si jsou s Ruriko blízcí a moje žárlivost mi dávala docela zabrat.
„Nemusíš se o mě bát,“ zasmála se Ruriko, když jsem se jí jednoho dne večer zeptala, jak dlouho se spolu vlastně znají. Aura žárlivosti kolem mě musela být doslova hmatatelná. Provinile jsem si přitáhla kolena k bradě a dále koukala na televizi. Ruriko si poposedla vedle mě, přitáhla si mě a já přistála hlavou na jejich kolenou. Tohle gesto, hlava na kolenou a prsty ve vlasech, jsme užívaly docela často a minimálně já, jsem si vychutnávala obě role.
„Známe se už opravdu hodně dlouho,“ vysvětlovala, když si prsty hrála s konečky mých vlasů, „ale jsme jenom kamarádi a on to ví. Nemusíš se bát, že bych ti s ním utekla.“
Časem jsem zjistila, že Seiki je osoba, která se opravdu snadno dostane člověku pod kůži. Nějakou dobu k nám chodil docela pravidelně a s Ruriko pracovali na nějakém projektu do školy. Ten byl úplně mimo moje chápání a radši jsem se v těch dnech věnovala své škole. Učila jsem se nejčastěji v pokoji, abych se mohla lépe soustředit a zároveň nerušila ty dva ve vedlejší místnosti. Několikrát se pak stalo, že mi jeden z nich donesl nějakou svačinu, kterou připravovali i pro sebe, a jednou či dvakrát i zákusek, který koupili. Když se pak dívali, co se to vlastně učím, sami mi nabízeli pomoc. Zprvu jsem odmítala s tím, že i oni mají dost práce, ale rychle jsem pochopila, že kdybych měla jmenovat jenom dvě věci, které mají ti dva společné, zcela určitě by to byla tvrdohlavost a ochota. Pod jejich dohledem mi učivo skákalo do hlavy snad samo. A i když po nějaké době zase zčásti zmizelo, nedělala jsem si kvůli tomu těžkou hlavu.
***
Uběhlo tak několik měsíců a blížila se doba, kdy jsem měla plné ruce práce s přípravou na závěrečné zkoušky. Seiki mezitím vystřídal studium za práci, ale pořád mi pomáhal s učením.
Přestože mi nadále zůstával záhadou, stali jsme se dobrými kamarády. S Ruriko jsme byly pořád v takové neutrální zóně, ale vědomí že s ní mohu každý den být, a ona mnou pro moji lásku neopovrhuje, mi stačilo. Tedy až do jistého dne kdy se v neděli nevrátila ze zájezdu.
Čekala jsem na ni s večeří, ale ona se zatím neobjevila. Napadlo mě, že možná uvízli někde v zácpě. I to se už párkrát stalo. Když ale pak venku padla tma, zkusila jsem ji zavolat. Po tom, co jsem vytočila její číslo, ozvalo se jenom oznámení, že má vypnutý mobil. Že by byl vybitý?
Počkala jsem tedy ještě hodinu, ale protože jsem další den musela vstávat do školy, zabalila jsem její porci do ledničky a šla spát. Než jsem usnula, honily se mi hlavou všelijaké možné scénáře a chvílemi jsem měla neskutečný strach, aby některé z nich nebyly skutečné. Doufala jsem, že až se ráno probudím, bude ona ležet na vedlejším futonu a já budu moct s klidným srdcem jít do školy. Nestalo se tak. Po probuzení zelo její místo prázdnotou. Zkusila jsem ještě Ruričin pokoj, do kterého jsme od toho incidentu nevešly, ale taky jsem neměla štěstí. Její večeře v ledničce byla netknutá a já tedy odcházela do školy s těžkou hlavou.
Byl to po dlouhé době můj nejhorší den. Vůbec se mi nedařilo soustředit na výuku. Když mě vyvolal učitel literatury, nereagovala jsem, dokud do mě nestrčila Akio. Během oběda jsem zkoušela mobil ještě jednou, ale se stejným výsledkem. Zoufalá a vystrašená jsem přecházela po chodbě sem a tam, dokud jsem nevrazila do Akio, která se vracela z kantýny s obědem.
„Co je to s tebou dneska?“
„Nic, promiň,“ omluvila jsem se jí za tu srážku, protože to nepochybně byla moje vina.
Ona se opřela o zeď, vytáhla sendvič a s chutí se do něj pustila. „Ty nebudeš jíst?“ zeptala se mě, když jsem zase pochodovala a koukala na display mobilu.
„Cože? Jo… teda ne! Nemám hlad.“
„Pohádaly jste se?“ Z nějakého důvodu jsem ji řekla, jak to mezi mnou a Ruriko je a byla jsem ráda, že si to jednak nechala pro sebe, a pak že mi občas poradila, jak si ten náš vztah zpříjemnit. Přesto že vypadá jako knihomol, vlasy si splétá do copu, nosí brýle a po škole je ji často možné najít právě v knihovně, byla uvnitř romantická duše. Její nápady, se mi často zamlouvaly a některé jsme s Ruriko i zkusily.
Teď jsem se opřela o zeď vedle ní a povzdechla si: „Nevím kde je. Včera se nevrátila a má vypnutý mobil.“
„Třeba někde uvízli,“ zkoušela mě uklidnit.
„Snad ano, ale začínám mít strach, jestli se něco nestalo.“
„Jestli teprve začínáš mít strach, tak nechci vidět, jak to bude vypadat, až ho skutečně budeš mít,“ neodpustila si, ale po mém dalším povzdechnutí toho nechala. „Zkoušela jsi toho jejího kamaráda?“
Vyskočila jsem, jako by mě něco štíplo. „No jasně, Seiki!“ Vyjekla jsem a už hledala jeho číslo v paměti mobilu.
Zvedl mi to rychle: „Ahoj Taji, co se děje? Potřebuješ změnit plány na doučování?“ Jindy mě jeho prozíravost snad i bavila, ale teď tomu tak nebylo.
„Ahoj Seiki. Ne nepotřebuju nic měnit, ale nevíš, prosím tě, něco o Ruriko? Včera se nevrátila ze zájezdu a má vypnutý mobil.“
„Začíná z toho trochu vyšilovat!“ Zavolala Akio tak, aby to slyšel i on. Trochu nevrle jsem po ní střelila pohledem, ale zůstala jsem zticha.
„Promiň, nic se mi nedoneslo. Ale zkusím něco zjistit. Mám pár kontaktů k ní do práce. Dám ti potom vědět, až něco zjistím, může být?“
„Jo jistě, děkuju.“
„Za nic, zatím ahoj.“
„Ahoj,“ zavěsila jsem a prosebně se podívala k Akio.
„Uvidíš, že to bude dobré.“ Zoufale jsem ji chtěla věřit.
***
Uběhlo posledních pár hodin výuky a já se chystala domů. Od Seikiho jsem zatím žádnou zprávu neobdržela a to mi moc na náladě nepomáhalo. Možná že mi to bude chtít říct, až večer přijde na doučování. Nebo nezjistil vůbec nic. Rozloučila jsem se s Akio, která obvykle tráví odpoledne výpomocí v knihovně, a vyrazila domů. Když jsem ale vyšla ven z budovy, zarazila jsem se a se strachem se dívala k bráně. Stál tam Seiki a takhle nějak začínala zhruba polovina mých včerejších nočních teorií.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
