Rozštěp / Epilog
Informace:
Jak moc může smrt někoho blízkého změnit Váš život? Suoh Tamaki je bohatý student a zakladatel host klubu na Ouranu, luxusní střední škole pro studenty z majetných rodin. Brzy se mu však jeho poklidný život obrátí vzhůru nohama po tom co jeden ze členů jeho klubu spáchá sebevraždu.
Fandom: Ouran High School Host Club
Ship: Tamaki/Kyouya
Epilog
Tamakimu bylo dvacet devět let, když vystoupil z letadla a po nekonečně dlouhé době poprvé stanul na japonské půdě. Uběhla pěkná řádka let od okamžiku, co naposledy viděl toto monumentální letiště a jakmile vystoupil z letadla, vybavila se mu spousta vzpomínek. Opět si připoměl svou pubertu, všechny tváře, které už tolik let neviděl a hlavně si vzpomněl na ty tři neuvěřitelné roky, které strávil Host klubem a také ty dva úžasné měsíce s Kyouyou.
Ach Kyouya, kam se jenom poděl? Tamaki občas i zapomínal na to, jak jeho milenec vlastně vypadal. Když totiž jeho otec řekl, že se s Kyouyou rozejde, myslel tím spíš, že se od sebe nadobro odříznou. Nevěděl o něm nic. Nevěděl co dělá, jak se má, kde žije, jak žije vůbec nic. Jakmile mu bylo osmnáct, usiloval o to, aby se s Kyouyou mohl opět vidět. Bohužel to však nešlo. Jeho matka dostala hysterický záchvat a obviňovala jej z toho, že chce opět utéct na druhý konec světa a opět by se několik let neviděli. Naneštěstí se mu nepodařilo ji přesvědčit.
Byla na Tamakiho hodně opatrná, neustále se ho ptala kam jde, co dělá a kdy se vrátí. Na jednu stranu mu to nevadilo, protože tolik let se o něj prakticky nikdo nezajímal a byl to zprvu příjemný pocit vědět, že na něj někdo neustále myslí a má o něj strach, ale na tu druhou stranu, kdykoliv chtěl odjet za hranice, byla to válka o svolení. Svolení pro cestování po Evropě nakonec získal a hodně ho využíval, ale do Asie nesměl ani na krok. Hodně ho to mrzelo, ale nakonec to musel přijmout. Věděl totiž, že jej v Evropě nemůžou držet donekonečna.
Aby se zabavil, tak ihned po vysoké škole založil vlastní noční klub, kde začal praktikovat hostování. Francouzi na to zpočátku reagovali docela ostýchavě a ze začátku to šlo hodně ztuha a jednou mu dokonce hrozili zkrachováním, nakonec si však získal více než pár stálých zákazníků a podnik se rozjel a získal si na popularitě. Než se Tamaki nadál, nevěděl kam dřív skočit, jak praskali ve švech. Nakonec si získal takové popularity, že se o něm dozvěděli i v Japonsku a dokonce jej přijelo navštívit pár bývalých spolužáků. Setkal se s Haruhi, která se stala právničkou, jak si vždycky přála a docela regulérně se setkával s dvojčaty. Z obou dvou se stali mladí umělci, Hikaru vystudoval design interiéru a měl hodně zakázek a z Kaoru se vyklubal výstřední módní návrhář, který spolupracoval se svojí matkou. Nejednou se setkali na výstavě, nebo na módní přehlídce. Všichni tři však hořce přiznávali, že ihned po tom, co Kyouya skončil na Ouranu, tak o něm neslyšeli. Sem tam se k nim doneslo, že studoval dvě vysoké školy najednou a že byl hodně zaměstnaný a neměl čas ani na to, aby se s nimi někde setkal, ale to bylo všechno. Kyouya si očividně nechtěl za žadnou cenu připomínat roky strávené na střední škole.
Tamaki vešel do vestibulu a ihned se vydal směrem ke svým třem přátelům. Haruhi s dvojčaty na něj nadšeně mávali a oslňovali jej zářivými úsměvy. Naposledy je viděl před rokem, Haruhi za tu dobu opět neuvěřitelně porostly vlasy a Kaoru na sobě měl nějaký šílený módní výstřelek. Jakmile se doobjímali, tak se vydali taxíkem do města, kde se rozhodli svůj sraz pořádně zapít. Tamaki se s nimi pořád něčemu smál, nakonec však nedokázal udržet na jazyku otázku na Kyouyu. Jakmile se zeptal, dvojčata se zachmuřeně podívala na Haruhi a ta jenom řekla: „Zvali jsme ho, aby taky přišel, opravdu. Jenže nemohl, měl moc práce. Pracuje teď pro svého otce, víš,“ vysvětlovala opatrně a Tamaki jenom zklamaně přikývl.
„Nevěš hlavu, na tebe si čas udělal!“ řekla rychle, když viděla, jak z toho posmutněl. „Vlastně se s tebou chce setkat zítra ve tři hodiny ve své kanceláři, podívej, dokonce mi poslal i adresu!“
A s těmi slovy vytáhla telefon a zamávala mu svítícím displayem před nosem. Ukázala mu adresu, kterou jí Kyouya poslal esemeskou a Tamaki zalapal po dechu. Tak přece. Kyouya na něj nezapomněl, dokonce se s ním i chtěl setkat.
Další den musel zahnat kocovinu prášky a oblékl si svoje nejlepší oblečení a raději vyrazil o půl hodiny dřív, aby dojel včas. Když však auto zastavilo před mrakodrapem, který patřil Kyouyovu otci, Tamaki v něm ještě dlouho seděl a zoufale se díval na tu vysokou budovu. Zvedal se mu žaludek z představy, že se uvnitř ní nachází muž, kterého tolik let neviděl a přesto na něj tolik myslel. Měl sto chutí říci řidiči, ať jede pryč, ale na druhou stranu se k tomu neodhodlal, protože i přes to všechno se s Kyouyou chtěl vidět. Jenže co když to bude úplně jiný člověk, který ho už ani nepozná?
Vystoupil z auta a šel přímo k proskleným dveřím. Přímo před ním byl velký oblý stůl, za kterým seděla žena v uniformě, na které bylo našité logo společnosti. Jakmile k ní Tamaki přišel, tak se ho zeptala, co pro něj může udělat.
„Já... ugh... mám domluvenou schůzku s panem Ootori Kyouyou,“ řekl a připadal si zvláštně, že takhle mluví o člověku se kterým se dříve tolik znal. Žena si něco vyhledala v počítači a pak přikývla.
„Pan Ootori vás už očekává.“ usmála se na něj a řekla mu, kam má jít. Tamaki tedy nastoupil do výtahu a jakmile zastavil v patnáctém patře, tak vystoupil. Pak se vydal podle instrukcí do prava a brzy stanul přede dveřmi, na kterých bylo hiraganou i latinkou napsáno Ing. Ootori Kyouya.
Inženýr... pomyslel si Tamaki a chystal se zaklepat. Ještě než to však udělal, tak chvíli váhal a napjatě poslouchal, zda za dveřmi je nějaký pohyb. Neslyšel však nic. Jako by v místnosti bylo mrtvo. Kyouya musel být stejně napjatý, jako byl on sám. Zaklepal.
„Dále,“ ozvalo se zpoza dveří a Tamaki roztřeseně vstoupil. Kyouya stál u okna a díval se na město, jako v den, kdy se dozvěděli, že Mori spáchal sebevraždu. Tamaki za sebou opatrně zavřel a Kyouya se otočil. Tamaki nasucho polkl. Kyouya se tolik změnil. Byl starší, měl jiné brýle, dobře padnoucí černý oblek a za ty roky se z něj stal nádherný mladý muž. Už to dávno nebyl ten chlapec, se kterým se tak dobře znal.
„Vypadáš dobře,“ řekl mu. I jeho hlas jako by byl cizí.
„Ty taky,“ zamumlal Tamaki a nevěděl, co si počít. Celé ty roky si představoval, jak se si vrhnou do náruče a budou plakat radostí, ale spíše se cítil, jako by byl v přítomnosti někoho cizího a trapně vyčkával, co mu řekne. Bylo mu z toho úzko a najednou litoval toho, že přece jenom tomu řidiči neřekl, ať jedou pryč, někam daleko, aby v jeho vzpomínkách Kyouya napořád zůstal tím škrobeným klukem s tabletem v ruce, kterého tolik miloval.
Kyouya mu nabídl něco k pití. Tamaki ostýchavě přijal a napil se kávy, kterou mu udělal luxusní kávovar. Začali se pomalu jeden druhého vyptávat na nejrůznější věci, ve smyslu Jak se má, Čím se živí a jakoby záměrně se Kyouya vyhýbal otázce zda někoho má. Tamaki mu to ani neměl za zlé. Pak mu však utkvěl zrak na fotce mladé hezké ženy, která byla vyvěšená na stěně. Kyouya si jeho pohledu všiml a řekl: „To je moje žena Keiko. Je jí třicet dva a vzali jsme se před pěti lety.“
Tamakimu neušlo, že byla velmi krásná. A byla starší než on. Začínalo mu být trochu špatně od žaludku. S tak nádhernou ženou by se mohl stěží rovnat. A Kyouya ji miloval. Šlo to poznat z jeho tónu hlasu, jakým dříve mluvil k němu. Měl pocit, že se co nevidět pozvrací.
„Tak to ti gratuluji,“ vydal ze sebe trochu přiškrceným hlasem a raději se napil kávy. Kyouya pak vzal rámeček s fotkou, který měl postavený na stole a podal mu ho. Na fotce byli dva malí chlapci, asi čtyřletí, oba jako by Kyouyovi z oka vypadli. Tamakimu ihned došlo, že to musejí být jeho děti. Kyouya to krátce na to potvrdil: „To jsou moji dva chlapci, Yoshio... a Tamaki.“
Tamakimu vypadla káva z ruky rozlila se po bílém koberci. Ihned seskočil ze židle a pokoušel se špinavý koberec utřít kapesníkem.
„O-omluv mě, jsem hrozné nemehlo...“ vykoktal a jak se mu začínal zamlžovat svět před očima, tak si ani neuvědomoval, že skvrnu ještě více roztíral. Kyouya k němu poklekl a uchopil jej za ruce. Chvíli si je prohlížel a pak se mu podíval do očí, které se leskly slzami. Zalovil v kapse a vytáhl čistý kapesník. Tamakimu se stáhl obličej do hořké grimasy.
„S-splnil jsem svůj slib...“ řekl plačtivě. „Neplakal jsem.“
„Tomu já věřím.“ usmál se Kyouya nenápadně a pak si jeho hlavu přitáhl na svůj hrudník a konejšivě jej objal.
Konec.
AN: Konec! ＼(>o<)ノ Neuvěřitelných padesát sedm stran A4 a více než třicet pět a půl tisíc slov! Povídku jsem začala psát někdy v říjnu 2013, pak jsem měla dlouhou pauzu a po Novém roce 2015 jsem ji dokončila. Původně se měla jmenovat Blurry, kvůli tomu jak se postupně odhalovala Moriho minulost, pak jsem to zavrhla a chtěla jsem, aby se příběh jmenoval Les nobles, jelikož téma je život bohatých dětí, ale pak jsem si řekla, že jelikož píšu česky, tak by byl vhodnější název v češtině a rozhodla jsem se pro Rozštěp, kvůli Tamakiho rozhodování se mezi jeho matkou a Kyouyou a myslím si, že sedí nejvíc. Pokud jste byli pozorní čtenáři, tak jste si určitě všimli, že rozštěpů se v zápletce odehrálo víc.
Děkuji všem, kteří jste povídku přečetli až do konce a jakkoliv jste na ni reagovali! Pokud budete tak hodní, napište do komentářů všechny vaše dojmy i poznámky, které vás při čtení napadly a nezapomeňte ji ohodnotit hvězdičkou! Na viděnou u další povídky! (⁎˃ᆺ˂)
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
