Hell-5.díl
Informace:
Tak... další pokráčko satanova syna a dívky... so sad T_T
P.S: Gomene za gramatické chyby >_<
-
Kapitola
Slunce již jemně osvětlovalo oblohu a pomalu se plížilo po zemi, směrem k dvoum bytostem. Slunce šlo udělat rozsudek, jež byl udělen. Soul při pohleda na vycházející slunce nedokázala zadržet další příval slz, jež se jí draly do očí. Wrath zvedl ruce a otočil si její obličej k sobě. Jeho prsty hladily její tvář a s úsměvem a pohledem, do které dal vše co cítil řekl.
„Miluju tě...“ Soul na chvíli zastavila slzy, aby mohla na něj vidět... Její ruce se chvěly, když svíraly jeho tvář.
„Já tebe taky... Miluju tě... Už navždy zůstaneš v mé duši... Nezapomenu Wrathe....“ šeptala s láskou ale zároveň bolestí, kterou cítila uvnitř sebe. Wrath věděl ,že jí to bolí tolik jí chtěl pomoct, ale už tak moc slábnul... Přesto byl šťastný, za to co prožil, nikdy toho litovat nebude a nikdy by to nezměnil, i kdyby mohl... Soul ale nebyla tak úplněšťastná. Ta bolest jí cupovala na kousky. Cítila, jak pomalu se tam otevírá díra, která byla zaplněna jím... Když viděla jak jeho tělo pomalu šedne a jeho kůže postupně praská, držela všechny vzlyky v sobě. Ještě se sklonila a s chvějícíma rtama políbila jeho rty, které ještě slabě naposled, opětovaly její polibek. Když otevřela oči, poslední co záhledla, byly jeho ďábelské šedé oči plné lásky. Když se v nich objevila sluneční záře a vítr konečně promluvil. Vzduchem se nesl třpitivý prach Wrathova těla spolu s Soulinym křikem bezmoci, bolesti a utrpení... Tolik to bolelo... Když její ruce zelý prázdnotou a z jejího srdce už zbyla jen půlka... Cokoliv... Dala by cokoliv za to, aby mohla vrátit to co se stalo a tím zachránit jeho život... Nevěděla, že Wrath, i když umíral, tak byl šťastný za to, co se stalo. Nevěděla to... Nevěděla, jak moc pro něj byla důležitá ani jak moc jí miloval...Kde je vůbec hranice? Jak poznáme, že víc milovat nedokážeme? Možná asi tak, že ať by se stalo cokoliv, tak stejně tu osobu nedokážeme nenávidět, jen milovat... Nedokážeme udělat nic, jen zůstane v našem srdci navždy milována. Přesto by chtěla jít zpět a zvrátit, to co mu způsobila, byl jí natolik drahý, že by se vzdala všeho, za jeho štěstí. Neuvědomila si, že to, že se s ní poznal a mohl se jí dotknout, že to pro něj bylo největší štěstí. Ale Soul by se svého štěstí pro něj vzdala...
Teď byla bezradná a bezmocná. Její mysl byla prázdná a její oči napuchlé od neustávajícího pláče. Její tělo bezvládně leželo v chladné trávě, neschopn se pohnout bolesti, které ho svazovlo ze vitř. Slunce hladilo její uplakanu tvář ale Sooul právě slunce nenáviděla... I když za nic nemohlo... Jedině co si přála je mít Wratha u sebe... V hlaě se jí opět promítaly jejich společné chvíle. Chvíle kdy se smála, kdy jí zlobil a škodolibě se smál. Jeho úsměv, pohled... Byl všude ale zároveň nikde... Dokáže to? Dokáže vůbec snést tu nesnesitelnou bolest prázdnoty? Toho, že už nikdy neusliší jeho hluboké šeptání, ani neucíti jeho typyckou vůni... Bude bloudit světem, jako ztrápená duše a každá věc jí bude připomínat jeho... Jak dlouho to bude trvat? Jak dlouho bude cítit ve své hrudi tu díru. Soul si už nepřipadala živá... Nejraději by ani nebyla... Ale Wrath by se jistě zlobil, kdyby nechtěla žít... Musela se lehce usmát nad tím, jak by jí potrestal... I když jí ten usměv bolel stejně, jako by jí někdo milionkrát probodával... Konečně znaveně zavřela oči a na luce ještě s posledním nádechem z Wrathovy bundy propadla do slastné temnoty spánku... Ale tohle není konec... Soul netušila, že byla vždy pozorována anděly... Teď se jeden po druhém snášely z nebes k jejímu bezmocnému tělo a utrápené duši...
„Teď je čas na druhou šanci...“ ozval se andělsky hlas a Soul se rozplynula stejně jako Wrath. V jejím snu byla s ním, opět prožívala ty chvíle a byla za ně šťastá... Stalo se co se stalo... Čas se nedá změnit... Wrath navždy zůstane v ní tak jako Soul v něm... Jsou propojení červenou nití...
Epilog
Slunečný den ozařoval rušné město plné lidí chodící do práce a nebo z práce. Malá ditka jež pobíhaly ze školy domů a nebo se veselily na malých hřištích, kde na ně dávaly pozor starší a nebo jejich rodiče. Den jako každý jiný... Prodavač rchlého občerstveníobsluhoval zákazniky párkami v rohlíku, potulní prodavači zase nabízely své výrobky. Děti řvaly jedn přes druhé, auta hučela a troubila, když jim nějáké dítko uteklo před kola. Psy divoce na sebe v parcích štěkaly, když se jeden druhému nelíbily. Normální den... Den, kde se nic nemění a vše zůstavá stejné... Kdy na semaforech blikne červenáa pro chodce zelená... Den kdy dívká s filovýma očima nechtěně při spěchu do práce narazí do muže a její portfolio se všude roznese do vzduchu. Kdy muž do nějž dívka narazila, zvedne ze země svůj vlastní porstrét a pohlédne na ní. Dívka s omluvou na rtéch hledí do rtuti... Vše pro ně utichne, jen od obou tiše zazní.
„Kdo jste?“
Pokračování přístě..... Zda se to bude líbit...
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
