The Lost
Informace:
Po mega dlouhé době přidávám... Něco... :D Úvaha maybe?? :D Who know ^^ posuďtě vy :D
Koho nebaví život v tomhle krutém světě? Koho nebaví čekat jen na další bolest? Vás? Tak rozhodně nejste sami. Mě také ne, je to jako čekání na rozsudek v kleci a je jedno zda je pozlacená anebo rezavá, vždy to končí smrtí.
Žily jste někdy život, který vám nepřipadal smyslný? Byly jste jako chodící těla… Byly jste už někdy mrtví? Podařilo se vám zase oživnout? Jestli ano… Jste zázrakem. Lid jsou jako loutky, a to jen proto že jejich duše jsou už dávno mrtvé a kdo je vrahem? My… Každý den dělat tu samou rutinu, bez vztahu k tomu. ‚plnit očekávání druhých, aby my jsme neupadly. Chovat se, jak nařídí společnost, abychom nezůstaly samy. Ale co je horší být osamělý anebo být sám? Pocit toho že kolem sebe máme miliony lidí ale přesto ani jeden nám nerozumí, že pro každého z nich bychom byly leda tak otravný hmyz anebo něco, co se dá využít v jejich prospěch. To naproste nepochopení, žádná empatie a neporozumění nás všechny činí osamělými.
Je to jako se ponořit do ledové vody, pomalu se topit na klidné hladině a cítit, jak postupně zamrzáme a stáváme se součástí ledového moře. Kéž bychom mohly natáhnout ruku a očekávat že nás za ní někdo vytáhne a dá nám hřejivé obětí. Byla by to zbytečnost, protože nikdo nepřijde. Každý si bude hledět svého, a ještě nás zastrčí hloub do hlubin oceánu, abychom byly více ztraceni, pokud to vůbec jde. Říká se, že ode dna se dá odrazit, ale jak to máme udělat, když nás bahnité dno hlubin vtahuje, až nevidíme nic… Jen tmu.
Ale existují zázraky. Zázrak v podobě lidí, kteří se nerozhlíží se strachem, co řeknou ostatní, ale dívají se přímo na vás, jejich krok se zrychluje a spěchají, aby se mohly chytit natažené ruky, jež nevědomě natahujete, protože naděje umírá poslední. Sami se zaboří do bahnitého dna, ale vy můžete vidět paprsky světla které se třpytí pod hladinou jako tajemné signály. Mnohdy se nám podaří potkat takový zázrak dřív, než se proboříme úplně ale protože není naše situace takhle naléhavá, pořád doufáme v něco jiného a náš zázrak nám unikne…! proklouzne mezi prsty a my už jej nechytíme a zhynem. Ať už tělem nebo duší. Ale co máme dělat… povězte co mám dělat, když se úpěnlivě jako popínavá rostlina chytám svého zázraku. Trávím s ním svůj čas, přesto že mě to stojí mé kousky života. Obětuji pro něj to, co nemělo smysl, přesto jsme to nazývaly svým životem. Stačím sotva udělat pár nádechů a můj zázrak se mi před očima rozpadá. pro mě. Povězte… Jak mám pak přežít?
Když jednou něco okusíte, pak si můžete představovat, jak to chutná, ale už to nebude nikdy takové jako byste přímo cítily tu chuť na svém jazyku. Okusily jsme zázrak, pár nádechů strávených s ním, pár chvil, které se vryly do paměti… pár doteků které jsme mohli ucítit na naši kůži, které nás rozehřálo natolik, že ledový oceán byl zapomenut a my mohli spatřit světlo, ucítit teplo a okusit život. Tak krátká chvíle s ním bez toho, aniž bychom znaly konec. Nic není zadarmo, to, co nám dalo život, nás zničilo na milion kousků, pomalu a útrpně. A to, když se náš zázrak před námi rozpadá na milion kousků s nemožností ho poskládat dohromady. Byly jsme zachráněni ale opět zničeni a zmrzačeny. Daly jsme slib… Žít dál tenhle život. Slíbily jsme to zázraku, který se pro nás obětoval. Přesto, že věděl, že život bez něj bude útrpný. Každý den, kdy budeme vědět skutečnost, že jej neucítíme. Neuslyšíme, neochutnáme… Že nás už nikdy nerozesměje nebo nepokárá. Že to jediné, co nám po něm zbylo byly jen vzpomínky, tak málo. Ta poslední vzpomínka, jak se nám v náručí rozpadá to jediné, co nám dávalo smysl do života. Nesmíme jej zklamat, přesto, že nám to připadá spíše jako peklo, žít bez něj a tou skutečností že tu je prázdno. Něco tu chybí… Nikdy nezapomeneme, na zázrak, který sám klesl pro nás na samé dno, přesto, že jsme se propadaly ještě hloub. Nikdy mu ale neodpustíme, že jsme nemohli odejít s ním. Nikdy nevrátíme mu tu vděčnost, kdy se sám položil na naše dno, abych mohli stát na něčem pevném a mohli se odrazit a spatřit krásu světla. Pak se rozpadl a temnota ho pohltila. Už nikdy nebude spatřen, slyšen nebo dotknutelný… Ale nikdy nepřestane být milován, ale zároveň nenáviděn. Protože on sám je láska. Zázrak…. I prokletí… Je láska…. Všichni jsme v ní ztracení, Ať už milujeme cokoliv. Vždy nás nejdříve zničí naší osamělostí, pak nám da pocítit krásné teplo a nepostradatelnou společnost. Nakonec nás o vše připraví, buď zapomeneme ve věčném spánku anebo tvrdě dopadneme na dno ještě hloub, než jsme byly, abychom mohli dál bojovat proti bolesti anebo čekat na záchranu. Tak jako tak… Jsme ztracené duše… Které hledají cesty mezi sebou… Jen… Najdeme ji včas?
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
