Potkala jsem Smrt - Stříbrná tě nezachrání
Informace:
A to doslova.
Tak je tu další díl. :D Tenhle toho asi moc nevysvětlí, ale další už by měl něco málo osvětlit. :)
Krásné počteníčko :)
Děkuji :)
Potkala jsem Smrt
Stříbrná tě nezachrání
Mezitím smrťák přeťal nitě i rodičům. Když byli všechny tří zlaté nitě přeťaty, zvedl levou ruku a rozmáchl se. Lidé se zase začali pohybovat a světu se vrátila barva. Všimla jsem si, že se každá postava pohybuje jinou rychlostí. Ale než jsem měla čas si to pořádně prohlédnout, byli jsme pryč. Zmateně jsem se rozhlížela, ale viděla jsem jenom čtyři stěny a vchod, který zjevně vedl do výtahu. Vedle dveří už stál smrťák a zběsile mačkal tlačítko na přivolání dokola a dokola, dokud se neozvalo cinknutí a dveře se neotevřeli.
„Tak pojď.“ řekl a mávl na mě rukou.
Otřepala jsem se a vyrazila rychle ke dveřím. Nastoupila jsem do červeně osvětleného výtahu. Podle tlačítka jsem vypozorovala, že míříme do 20 patra. Vyšší číslo bylo už jen 21. Když se dveře otevřeli, naskytl se mi zvláštní pohled. To místo bylo zřejmě recepce. Nalevo od nás byla tři bílá křesla, mezi nimiž byl malý bílý stolek. Vlevo se nacházel dlouhý taktéž bílý recepční stůl. Nemusím ani říkat, že vymalováno bylo také na bílo. Všechno bylo bílé. Vyšla jsem z výtahu směrem ke křeslům. Potřebovala jsem si na chvíli sednout. Když se mi tělo zabořilo do měkkých polštářů opojil mě klid a únava. Mohla jsem aspoň na chvíli zapomenout na to, co se během pár chvilek událo. Smrťák stál na druhé straně místnosti a zvonil na malý zvoneček na recepčním stole. V tu ránu se otevřeli dveře ve stěně. Ted když jsem věděla, kde jsou, bylo snadné je vidět, ale předtím mi naprosto splynuli s místnosti. Chtěla jsem se zvednout a jít k recepci jenže při pohledu na tu osobu jsem si zase sedla. Že dveří vyšla dáma s bílými vlasy v krátkém sestřihu. A na zádech měla honosná křídla. Jedno bylo andělsky bílé a to druhé bylo černější než tma. Její zelené oči na mně spočinuly. Přejel mi mráz po zádech. Naštěstí na mě její pohled nespočinul dlouho, protože odvrátila zrak na smrťáka.
“Tak co tady zase chceš?“ vyštěkla na smrťáka.
„No, mám nějaký problém.“
„Ty máš furt nějaký problém. A tahat sem duši….“ Podívala se na mě znechuceným pohledem.
„Hele, nech toho a pust nás laskavě.“
„Pouštím váš jenom, abych měla od tebe pokoj. “ řekla a odfrkla si. Zvedla se a otevřela dveře. Na nic jsem nečekala a vydala jsem se za smrťákem. Když jsem procházela kolem dámy, zatřepala trochu křídly a zkřivila obličej. Zřejmě její projev zhnusení.
Vešli jsme do tmy. A za námi se zabouchly dveře. Nebylo vidět na krok, udělala jsem aspoň jeden do prázdna a zavrzala podlaha. Někdo mě chytl za loket. Lekla jsem. Naštěstí byla ruka kostěná. To mě trochu uklidnilo. Táhl mě hlouběji do tmy, než jsme dorazili k nějakému malému světlu. Jen nějaká malá dioda. Smrťák si mě přitáhl blíž k sobě a ohnul mi záda do předklonu. Před námi se rozsvítila lampička. Díky světlu a táhnoucím se stínům jsem rozeznala pracovní stůl a něčí siluetu na zdi.
„Pane, je tu zatoulaná duše.“
„Pověz mi detaily.“ ozval se hromový hlas a silueta se přiblížila.
„Zrovna jsem posílal duše z nehody, kde se srazil autobus a nákladní vůz. Když tato duše, kterou jsem já sám provedl na konci životem, sama opustila tělo. Stejně jako při sebevraždě.“
Silueta usedla do židle za stolem. Konečně na něj bylo kapku vidět a já se mohla narovnat. Měl na sobě černé kvádro s bílou košilí a rudou kravatou.
„Hmmm, takže složitý případ.“ řekl a nachvíli se zamyslel. „Nechám ti jí na starost, dokud se její případ neprošetří. A to může chvíli trvat. Práci dělej jako vždy. Je jedno, co se dozví. Stejně už je mrtvá.“
Zasmála jsem se.
Tyhle slova mi připomněli mě samotnou. Vždycky jsem ráda před někým mluvila o něčem důležitém, když jsem věděla, že zemře a pak se bavila jeho výrazem, když mu to pomalu docházelo.
Ale co, já už byla mrtvá, takže mě to netrápilo.
Všimla jsem si, že smrťák kývl na souhlas a začal se otáčet směrem do tmy. Chtěla jsem jít taky, ale hromový hlas mě oslovil.
„Ty ještě chvíli zůstaň, Mery.“
Otočila jsem se na smrťáka a doufala, že mě tam nenechá, ale on už stal ve světle otevřených dveří.
Zatvářila jsem se prosebně, aby mě tam nenechával. Jeho odpovědí bylo jeho zamávání. Sice jsem mu neviděla do obličeje, ale jeho ironický úsměv jsem cítila až pod kůží.
„Takže, milá Mery“ ...mluvil dál hlas.
Otočila jsem se k němu.
„Ať už jsi provedla cokoliv, věř, že my na to přijdeme. A to, že jsi stříbrná tě nezachrání.“
Chtěla jsem něco namítnout, ale vlastně jsem neměla tucha o čem mluví, až na tu část, že jsem něco provedla. Té jsem rozuměla až moc dobře. Ale zjevně se mi dařilo tvářit dost zmateně, protože jeho proslov dál pokračoval.
„Neboj, Joel ti všechno vysvětlí, když se mu bude chtít. A nezapomeň. Soud vás lidi čeká všechny.“
A teď běž. “ odmlčel se.
Na nic jsem nečekala a pádila jsem k pootevřeným dveřím. Zabouchla jsem je za sebou a pádila ke dveřím od výtahu. Mačkala jsem tlačítko na přivolání jak zblázněna. Jakoby na mě ten tlak ze smrti dopadl až teď. Smrťák se vymrštil z křesla a odstrčil mě od tlačítka.
„Hele takhle rychleji nepřijede.“
„Ty máš, co říkat.“ zaprskala jsem na něj.
Chytl mě za ramena a strčil do výtahu.
„Tak se měj Doloren. “ zavolal, když se zavírali dveře.
Na odpověď byl slyšet jen zvuk třepajících se křídel. Uchechtl se a zmáčkl tlačítko s nápisem přízemí.
„Co ti je? Že jsi tak vyběhla.“ zeptal se mě slušně.
Začala jsem se hrozně smát.
„Co že mi je?.. Já nevím, třeba to, že jsem mrtvá ,MRTVÁ. A pak najednou rozhoduju o jiném osudu. Smrťák se semnou baví jako s kámoškou a nějaký chlápek s hlubokým hlasem mě straší. Ale jinak, jinak se mam celkem fajn.“
„Nehysterči, jo?“
„Trocha hysterie nikdy neuškodí.“
„Tobě možná ne. “
Otevřela jsem pusu, ale zase ji zavřela. Neměla jsem mu, co říct. Tahá mě zatím všude sebou a ještě mě má na starost. Možná bych si měla ustlat trochu lépe. Kdybych aspoň mohla něco poznat z výrazu tváře, ale ne, jemu prostě není vidět.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
