Pokusná zvířata - 3. Vodní pólo
Informace:
Daiki se setkává s dalším přítelem z dětství a to s Cori. Ta odmítá se s Daikim bavit, pokud ji nevysvětlí, proč se jim začal vyhýbat. Ale Daiki se o tom bavit nechce. Cori odchází. Daiki všeho lituje, ale dal už slib, který hodlá dodržet. Ale po zápase vodního póla se něco semele.
Další část této povídky je na světě. to je tím, když člověk marodí a nudí se :D
3. Vodní pólo
Druhý den jsme byli brzy v práci. Já ještě odpočívala v pelíšku a Daiki si pročítal dokumenty. Nevím co v nich bylo. Daiki mi v nich nečetl, jako to dělával. Poznala jsem na něm, že přemýšlí o něčem úplně jiném. Že na práci se vůbec nesoustředí.
„Daiki, nad čím přemýšlíš? Snad nelituješ toho, že si jdeš zahrát to pólo, nebo že si slíbil účast na té oslavě?“ zeptala jsem se Daikiho, když mě to tichi nebavilo. Daiki se na mě podíval.
„Možná jsem udělal chybu.“ přiznal Daiki.
„Nikdy si mi neřekl důvod, proč ses rozhodl všem tak stranit a já to respektovala, ale prosím neodvolávej to. Chci všechny zase vidět. Aspoň ještě jednou všechny pohromadě.“ požádala jsem Daikiho. Měla jsem na krajíčku. Byla tu jedna osoba, kterou jsem si přála vidět ze všech nejvíce.
„Neboj, když něco slíbím, tak to splním. Ale nezaručuju, že po té oslavě je ještě uvidíš. Uvidím jak to bude probíhat. Je možné, že se budeme stěhovat.“ upozornil mě Daiki. Jenom jsem hlavou přikývla na srozuměnou. Pak někdo zaklepal na dveře. „Dále.“ odtrhl znovu zrak od papírů a podíval se, kdo to za ním přišel. Myslel si, že je to Zoro, který přišel podepsat svou včerejší výpověď, ale dovnitř vstoupila krásná dívka. Daiki jediné co dokázal udělat bylo to, že se postavil na nohy a zíral na dívku s otevřenou pusou. Dívka vstoupila a zavřela za sebou dveře. I já dívku poznala.
„Ahoj Daiki, dlouho jsme se neviděli.“ řekla dívka a nepřestala sledovat Daikiho.
„C-Cori? J-jsi to ty?“ dostal ze sebe Daiki překvapeně. Tato jeho reakce mě velice překvapila. Nečekala jsem, že tak znejistí. Že bude až v takovém šoku.
„Ano, jsem to já. Volala mi Robin, že ses ukázal.“ řekla Cori a usmívala se. Já zírala na Cori překvapeně. Zajímalo by mě co má v plánu udělat. Říkala jsem si pro sebe.
„A-aha, tak Robin.“ dostal ze sebe Daiki stále s otevřenou pusou. „D-dáš si kávu?“ nabídl Cori kávu.
„Čaj.“ neodmítla Cori a sedla si naproti Daikimu. Daiki zvedl telefon a objednal jeden čaj a jednu kávu. „Přišla jsem se jenom na tebe podívat. Zmužněl jsi.“ začala mluvit Cori.
„T-ty jsi ještě víc zkrásněla.“ dostal ze sebe Daiki. Vše mi začínalo svítat.
„Tak proč ses od nás odtrhl?“ přešla rovnou k věci Cori. Tím vyrazila dech nejen Daikimu, ale i mně.
„P-promiň, o tom mluvit nechci.“ dostal ze sebe Daiki.
„Udělali jsme něco?“ dál se vyptávala Cori.
„Vy nic.“ hned zavrtěl hlavou Daiki.
„Tak proč teda?“ chtěla vědět Cori.
„Promiň, ale o tom vážně mluvit nechci.“ stál si za svým Daiki.
„Tak víš co? Tady je má vizitka. Až budeš chtít odpovědět na mou otázku, tak mi brkni a domluvíme se. Zatím.“ řekla Cori a postavila se. „Pěkný pes.“ pronesla směrem ke mně.
„Nechoď, co čaj?“ snažil se zastavit Cori.
„Promiň, ale nemáme si co říct, dokud mi neodpovíš.“ řekla stručně Cori. Vstala, pohladila mě po hlavě a odešela. S Daikim jsme se na sebe podívali. Viděla jsem na Daikim, že všeho lituje. Že něco sliboval, ale byl typ člověka, že co slíbil, tak to splnil. Ale věděla jsem, že je uvidím jen jednou. Že pak se s Daikim odstěhujeme někam, kde na ně nenarazíme. Chtělo se mi brečet, ale potlačila jsem všechny slzy. Daiki se celý den vůbec nesoustředil.
Večer, kdy jsme se navečeřili mi Daiki na stole rozprostřel složky, které se našli v té skříňce, abych jsem si je mohla projít i já. Daiki si šel dát sprchu. Na všech složkách byla jenom čísla. Spousta čísel. Vůbec mi to nedávalo smysl. Už jsem chápala Daikiho, proč mi nic nečetl. Četl by mi pouze čísla, která nedávala smysl. Ale přeci mě něco osvitlo. Ale musela jsem počkat až Daiki vyleze z vany. Což trvalo hodinu. Už jsem netrpělivě chodila sem a tam.
„Janey, co se děje?“ zeptal se mě Daiki, když si všiml, že chodím sem a tam.
„Kde jsi takovou dobu? Čekám na tebe.“ vyjela jsem po Daikim.
„Tak řekneš mi, co se děje?“ trval na svém Daiki a na mou zlost nedbal.
„Možná vím, co ta čísla znamenají.“ dostala jsem ze sebe rezignovaně. Daiki na mě zůstal zírat.
„V-vážně?“ dostal ze sebe.
„Ano. Jde o tajnou zprávu. Potřebujeme kryptologa, nebo někoho kdo se tím zabývá.“ přikývla jsem.
„Ráno někoho seženu.“ slíbil Daiki. „A teď spát. Po dnešku si musíme odpočinout.“ usmál se Daiki. Ale ani jeden z nás nespal. Daiki se stále v posteli převaloval a já zabrat taky nemohla. Ráno jsme byli oba nevyspalí. Jen na Daikim to bylo znát. Měl černé kruhy pod očima a neustále zíval. I já zívala, ale u psa to bylo normální, kdež to u člověka moc ne.
Když jsme dorazili do kanceláře, tak se Daiki hned postaral o někoho, kdo nám rozluští tu tajnou zprávu z té složky. Naštěstí se objevil jeden člověk, který se v tom vyznal a měl volno, takže se na to mohl vrhnout hned. Slíbil, že se to pokusí vyluštit do tří dnů. My dostali povolení prohledat byt Dragonovi, tak jsme tam vyjeli.
Cestou jsme mlčeli. Jel s námi jeden kolega, takže jsem nemohla s Daikim komunikovat. Seděla jsem vzadu a dívala se z okna ven. Cítila jsem radost, nedočkavost, ale i strach.
Za dvě hodiny jsme byli na místě. Dragon byl doma i z celou rodinou. Ale já si s dětmi tentokrát hrát nemohla. Nebo poslouchat rozhovory. Měla jsem práci. Musela jsem vyčmuchat drogy. Ale nic jsem nevyčmuchala. Nic tu nebylo. Žádné stopy po drog. Možná tak po penězích. Po velkém balíku peněz,ale po těch jsme tak nějak nešli. A taky jak by Daiki vysvětlil, že kromě drog jsem tam cítila peníze? Nijak. Takže jsem v podstatě nic nenašla.
„Vidíte, já vám to říkal, že tady nic nenajdete. Jenom nám kazíte den.“ promluvil Dragon na Daikiho. Na Daikim jsem poznala, že se jen tak tak ovládá. Oba jsme věděli, že to on zabil svého bratra, jeho ženu a jeho syna. Jen to nějak dokázat. Po třech hodinách hledání jsme zase jeli zpátky do kanceláře. Další den jsme měli volno. Bylo to kvůli tomu vodnímu pólu.
Další den byl plavečák zavřený. Ale já s Daikim jsem byla v policejním plavečáku, kde chlapi trénovali na dnešní večerní turnaj. Já je sledovala a pozorovala jejich namakaná těla. Byl to nádherný pohled a už jsem se těšila až je uvidím v akci večer. Zoro totiž povolil i vstup do plavečáku i mně. Za což jsem byla ráda. Chtěla jsem si s Daikim promluvit o Cori, protože mi došla jedna věc, ale nechtěla jsem Daikiho nerovat a znervózňovat z toho zápasu. Daiki je vynikající sportovec, a kdyby byl vykolejenej, tak by to nemuselo dobře dopadnout. A to jsem nechtěla. Nakonec nastal večer.
Na plavečáku:
Nastala pátá hodina a my byli na plavečáku. Já, Pfapfi, Doffy a ještě jeden pes jsme byli u bazénu. Hlediště se začínalo plnit lidmi. Takže tu byla Robin. Tu jsem i pak zahlédla. A ten druhý pes patřil Cori. Jmenoval se Dai. Byl to takový nemluvka. Cori nás všechny mile přivítala a dala i pamlsku. Pak si šla sednout k Robin. Už chybí jenom Law. Pomyslela jsem si. My čtyři zůstali tam kam nás naši páničkové dali. V šest započal zápas. Bylo to dost vyrovnané. Tolik se mi chtělo křičet Daiki dotoho, ale nemohla jsem. Tak, jako ostatní psi jsem byla zticha. Ale z druhého mužstva mě zaujal jeden člověk. Měl vypracované tělo a všude samé tetování. Nemohla jsem z něho spustit zrak. Ale pak jsem se radši věnovala zbytku psů.
„Pfapfi, jak přišel Zoro o oko?“ zeptala jsem se Pfapfiho.
„Při vojně. Jeho kolega mu ho usekl při pranici. Nevím co se stalo, ale takhle mi to jednou Zoro vyprávěl.“ odpověděla mi Pfapfi.
„Hele Loli, možná to není důležité, ale včera jsem slyšel od těch zavražděných sousedů hluk, jako by tam někdo byl.“ řekl mi Doffy. Což byla pro mě novinka.
„Robin nebyla doma?“ zeptala jsem se Doffyho.
„Kdyby byla nemyslíš, že už to víte?“ urazil se Doffy.
„Promiň, tak jsem to nemyslela.“ snažila jsem se Doffyho uklidnit.
„Hele, mohli by jste mlčet? Já chci slyšet a vidět celý zápas.“ obořil se na nás Dai, Corin pes.
„Omlouvám se.“ omluvila jsem se na stejno s Doffym i Pfapfi se omluvila, i když ta byla zticha. Pak jsme sledovali v tichosti celý zápas.
Daikiho tým vyhrál o jeden bod. Daiki dal poslední bod ještě před ukončením zápasu. Všechny chlapi se uklonili, podali si ruce a šli do sprch. Já, Pfapfi, Dai, Doffy, Robin a Cori čekali v hale na naše páničky. Měla jsem neblahé tušení, že je tu i ta osoba, kterou chci tak vemroucně vidět ze všech nejvíce. Jen jsem nevěděla jak vypadá teď v dospělosti. Daiki vylezl jako první. Už se chystal se mnou odejít, ale Cori s Robin mu zatarasili cestu. Jenže já už potřebovala svou potřebuju. Potřebovala jsem čůrat. Daiki se na mě podíval a poznal, jaký problém mám.
„Promiňte dámy, ale Loli, potřebuje ven.“ řekl Daiki a vymanil se z jejich sevření. Otevřel dveře a já vyběhla hned na nejbližší trávník. Když jsem se chtěla vrátit k Daikimu, zazněl výstřel.