Anime World CZ/SK - Příběhy

2. Setkání se Zorem

Technici našli u rodiny Monkey svazek klíčů, na kterém byly klíče, které k bytu, ani domu nepatřily. A sejf v bytě neměli. Daiki už třetí den v kanceláři držel svazek klíčů a přemýšlel, odkud ty klíče jenom mohou být. I já uvažovala. Za ty tři dny jsme vyzkoušeli vlaková, tramvajová i autobusová sejfy, která na nádraží byla. I Bankovní sejfy, ale stále nic. Jeden klíč mi byl hodně povědomý, ale nemohla jsem si vzpomenout odkud ho znám. S Daikim jsme přemýšleli nad těmi klíči. Já ve svém pelechu, Daiki u stolu. V tom někdo zaklepal a otevřel dveře.

„Daiki, promiň, že tě ruším, ale chtěl jsem se tě zeptat, že příští týden se koná vodní pólo, nezúčastníš se? Jsi ve sportech nejlepší.“ zeptal se kolega Daikiho. Vstoupil dál, podrbal mě za ušima a sledoval Daikiho. Daiki se na kolegu podíval.

„No, já nevím.“ snažil se nějak vykroutit z toho Daiki. V tom jsem si vzpomněla odkud ten klíč znám. Zaštěkala jsem se. Daiki i kolega se na mě podívali. Daiki si to špatně vyložil. „Budu o tom přemýšlet. Zítra ti dám vědět.“ slíbil nakonec Daiki, protože si myslel, že chci, aby šel si zahrát.

„Dobrá. Je to tuto sobotu.“ oznámil kolega, znovu mě podrbal za ušima a odešel. Poté, co kolega odešel se Daiki na mě podíval.

„Proč chceš, abych se zúčastnil?“ zeptal se mě narovinu Daiki.

„Ale, to jsem namysli neměla. Ten sport je mi ukradený. Stejně budu muset být v autě, nebo bytě zavřená a uvidím z toho prd. Ale vzpomněla jsem si, že ten jeden klíč poznávám.“ řekla jsem Daikimu vzrušeným hlasem.

„Tak povídej, dost mě to zajímá. Možná se pohneme z místa.“ vybídl mě Daiki.

„Jednou jsem si vyslechla rozhovor mezi Nami a Rosette, kdy se Rosette ptala Nami, na co má ten klíč a ukázala na něho. Měla stejný, nebo podobný klíč, jak je na tomto svazku. Nami Rosette řekla, že je to klíč od skříněk na koupališti, který si můžeš pronajmout na dobu neurčitou.“ řekla jsem celá žhavá, že jsem přeci i k něčemu jinému užitečná. A že občas špehovat kolegy není na škodu. Daiki sledoval klíč.

„Tak jedeme.“ rozhodl Daiki, vstal a vzal si bundu. Já už byla připravena u dveří. Daiki dveře otevřel a my šli k autu.

 

Za patnáct minut jsme byli na jednom z deseti koupališť, které u nás byly. Daiki si nic nezjišťoval, jel na tutovku. Věřila jsem mu, že má správný instinkt. Že ví kam jet. Zaparkoval a vystoupil. Já zůstala v autě.

„Loli, ty jdeš taky.“ oznámil mi Daiki a otevřel mi dveře. Se zvědavým kukučem jsem se na Daikiho podívala. „Jsi policejní pes a jako policista máš právo jít se mnou.“ vysvětlil mi Daiki a usmál se na mě. Tak jsem vyskočila z předního sedadla a šla za Daikim.

 

Daiki otevřel dveře a vstoupil dál. Přidržel mi dveře. Přešel k pokladní a hned ukázal svůj služební průkaz. Paní se na nás podívala.

„Jsme od policie, je tu majitel?“ zeptal se hned Daiki místo pozdravu.

„H-hned vám ho zavolám.“ dostala ze sebe překvapená paní a vzala sluchátko. Já a Daiki, jsme šli stranou, abychom dali nějaké to soukromí té paní. Přesto jsem poslouchala. „Pane Roronoa, přišla za vámi policie. Teda policista se psem. Ano, dobře.“ řekla do telefonu. Při vyslovení Roronoa jsem se zarazila. Nejmenoval se tak Zoro? Zauvažovala jsem pro sebe. Ne, to je asi schoda náhod. Zavrhla jsem tuto myšlenku. Ale jaké překvapení to bylo, když se opravdu jednalo o Zora, našeho kamaráda z dětství?

„To vy jste ten od policie?“ zeptal se mužský hlas. Daiki se otočil a zůstal zírat na Zora. I Zoro chvíli čučel na Daikiho.

„D-Daiki?“ dostal ze sebe Zoro.

„Z-Zoro?“ dostal ze sebe Daiki. Já měla co dělat, abych po Zorovi neskočila, stejně tak jako před pár dny po Robin.

„Daiki, co se tu děje?“ zeptal se Zoro, který se vzpamatoval jako první.

„Jsem tu s Loli na prohlídku jedné skříňky. Můžeš mi říct, kde tu skříňku najdu?“ zeptal se Daiki a vyndal klíč ze svazku klíčů. Zoro se na ten klíč pozorně podíval.

„Pojď za mnou.“ řekl po chvíli Zoro a už nás dva vedl do mužských šaten.

 

Zarazila jsem se hned u dveří. Daiki i Zoro si toho všiml. Podívali se na sebe a pak na mě. Daiki nechápal, kde je zádrhel.

„Neboj, moje fenka jsem chodí dennodenně.“ usmál se Zoro a podrbal mě za ušima. Došlo mu, proč jsem se tak zarazila. V tu chvíli to došlo i Daikimu.

„Jsi ve službě, je to tvá povinost Loli.“ řekl mi Daiki. V tom z mužských šaten se přiřítil velký pes. Nebo spíš fena. Skočila po Zorovi, který se začal smát.

„Jen klid Pfapfi. Jsou to přátelé. Seznam se tady s Loli.“ smál se Zoro a drbal svou fenku na hlavě. Mně bylo do breku. Před pár dny jsem viděla Robin a teď Zora. Ani jeden z nich se nezměnil. Až na to, že vyrostli. A Zoro neměl jedno oko.

„Tak si tu hezky pohraj a já jdu hledat.“ řekl mi Daiki a šel se Zorem do pánských šaten a já s Pfapfi zůstala sama.

 

U skříněk:

 

Zoro našel správnou skříňku hned. Zastavil se u ní a podíval se na Daikiho. A Daiki se podíval na Zora.

„Je to dost dlouhá doba, co jsme se neviděli.“ promluvil vážně Zoro. Daiki jenom přikývl na souhlas. „Vím, že si mluvil s Robin. Volala mi. Prý se možná ukážeš na té oslavě. Bude to fajn vidět se zase po tolika letech. Popovídat si, co je nového a tak.“ začal mluvit vážně. Daiki se obával, že narazí na tu minulost, o které nechtěl mluvit. Stále ho to bolelo. Ztratit nejen otce, ale hlavně své přátelé, kvůli pokusu na jejich společné kamarádce Janey.

„Jo, možná se zastavím. Ještě jsem nic neslíbi.“ promluvil Daiki trošku ostýchavě.

„Jen přijeď. Všichni tě rádi uvidíme. Je toho fakt hodně, co si máme říct.“ lákal a přemlouval Zoro Daikiho.

„Ještě uvidím. Podle práce.“ snažil se vyhnout odpovědi Daiki. „To je ta skříňka?“ zeptal se Zora, aby změnil téma. Zoro se podíval na tu skříňku.

„Jo je. Slyšel jsem, že byli nalezeni mrtví.“ přikývl Zoro. Daiki si nasadil rukavice a otevřel skříňku. To co tam našel bylo nadmíru překvapivé. Hned na to Daiki zavolal techniky a Zorovi doporučil na den uzavřít koupaliště. Zoro se šel o vše postarat. Daiki tam našel dokumenty, peníze i drogy. Oba čekali na techniky, kteří přijeli do půl hodiny a dali se do práce. Zoro odvedl Daikiho do své kanceláře.

 

V kanceláři:

 

Zoro si sedl za stůl a Daiki naproti němu. Zoro vzal do ruky telefon a vyžádal si úplné nerušení, že tu má důležité jednání. Pak se obrátil na Daikiho.

„Daiki, budou z toho problémy?“ zeptal se Zoro trošku nejistě, protože sám nepočítal, co se v té skříňce vše najde.

„Uvidíme. Jde o vážnou věc. Našli se nejen peníze a dokumenty, ale hlavně drogy. Což je velký průšvih. Ale věřím, že si o tom opravdu nevěděl. Pomohu ti, Zoro.“ slíbil pomoc Daiki. Sám věděl, že se tím Zoro dostal do menších problémů, ale věděl, že Zoro v ničem takovém nejede. Na to Zora znal dost dobře i po tolika letech.

„Dobře. Budu potřebovat právníka?“ zeptal se Zoro, aby se připravil na nejhorší.

„Je to možné. Radši mu dej vědět.“ souhlasil se Zorem Daiki. Zoro vzal mobila a vytočil číslo na svého právníka, se kterým chvilku mluvil a pak hovor ukončil a věnoval se zase Daikimu. „Znal si rodinu Mokey?“ zeptal se Zora na zavražděnou rodinu.

„Ano, i ne. Jsou...Teda byli zámožní. Předplatili si vždy vstup na rok. Proto měli stále tuto skříňku a žádnou jinou. Objevovali se tu tak dvakrát třikrát do týdne. A to několikrát za den. Chodili si zaplavat, ten jejich sny se vyřádil na tobogánech. Byli ve výhřivce, nebo sauně. Jednou měsíčně si rezervovali sami pro sebe plavečák, že na den jsme měli zavřeno. Ale slušně platili, tak jsem to neřešil. Kdybych tušil, že v tom jsou nekalé peníze, hned bych jsem se vám už ozval.“ byl otřesen Zoro.

„Neboj, věřím ti. Vím, že by si to jinak ohlásil.“ snažil se Daiki Zora uklidnit. „Jestli chceš, nalil si panáka.“ doporučil Zorovi.

„Ne, jsem v práci. Sice jsem majitel, ale v práci nikdy nepiju.“ zamítl tuto možnost Zoro.

„Tak to tě chválím.“ řekl Daiki. Povídali si jako když byli malé děti.

„Hele v sobotu hrajete proti našemu družstvu vodní pólo, zúčastníš se?“ zeptal se Zoro Daikiho.

„Ještě nevím. Ještě jsem svou účast nepotvrdil.“ řekl pravdu Daiki.

„Tak uvidíš, ale rád si proti tobě zahraju. Aspoň zjistíme, kdo je lepší.“ zasmál se Zoro, aby odlehčil situaci. Zoro byl vždy soutěživý. To si Daiki dost dobře pamatoval. A to taky Zorovi zůstalo do dospělosti. Pak se Daiki zvedl. I Zoro. Podali si mlčky ruce a Zoro a Daiki nás našli a já s Daikim odešla do auta a jeli jsme do kanceláře.

 

Mezi Janey/Loli a Pfapfi:

 

Když Daiki se Zorem zmizeli v mužské části skříněk, tak jsem sledovala Pfapfi a ona mě. Pak jsme se navzájem očichaly. Byly jsme stejně vysoké. Možná Pfapfi byla o něco vyšší.

„Já jsem Loli a ty Pfapfi?“ začala jsem se vyptávat Pfapfi.

„Jo, jsem to já.“ přikývla Pfapfi.

„Chci se tě zeptat, ty znáš rodinu Monkey? Tříčlenná rodina. Manželé a jejich syn.“ zeptala jsem se Pfapfi.

„Jistěže, kdo by je neznal. Jsou mocní a nebezpeční. Několikrát jsem vyslechla jejich rozhovor, kde se domlouvali na různých transakcích, nebo vraždách.“ řekla pohotově Pfapfi. Vyrazila mi tím dech.

„A ty se nebojíš?“ zeptala jsem se Pfapfi stále překvapeně.

„Ne, proč? Nikdo nezjistí, co já vím. Lidé nám nerozumí.“ zasmála se Pfapfi. Jo holka, kdyby si věděla. Pomyslela jsem si.

„Tak mi vše pověz.“ vyzvala jsem Pfapfi. Ta se na mě podívala a pak se dala do vyprávění.

 

Ve výřivce:

 

Garp, Dadan a Luffy si hověli ve výřivce. Různě si povídali. Tedy o tom, co se dělo v televizi. Občas Garp zvýšil hlas, ale nijak se nehádali. Až na to důležíté téma přešel Luffy.

„Hele tati, kdy je odkrouhneme?“ zeptal se Luffy Garpa, svého otce. Garp a Dadan se na Luffyho podívali.

„Zítra chlapče, zítra. Potřebuju zjistit, ještě pár informací. Jde o pokusy starého Kumy. Jen škoda, že před pár lety zemřel. Ale jsem rád, že jsem získal veškeré jeho zprávy z jeho výskumu.“ zasmál se Garp.

„A proč chceš zabít svého bratra Dragona?“ zeptala se Dadan svého manžela Garpa.

„Ukradl mi pár kšeftů. A má jeden důkaz, který by mě mohl dostat do velkých problémů.“ řekl maličko nevrle Garp. Dadan i Luffy pochopili, že o tom nechce víc mluvit. Tak oba mlčeli. „Zítra se vše uskuteční. Podělám mu ty jeho kšefty, získám ten důkaz zpátky a pak ho budu mučit až nakonec ho zabiju.“ zasmál se po chvíli. Dadan i Luffy se přidali. Pak šli do sauny.

 

Současnost:

 

Dovyprávěla Pfapfi vše co věděla. Valila jsem na ni oči. Takže by to mohla být bratrovražda? Že by Dragon byl rychlejší a zabil svou rodinu dřív, než zabili oni jeho? Uvažovala jsem pro sebe.

„Je mi jedno jestli mi věříš, nebo ne, ale do sauny jsem se už nedostala, tak dál nevím, co se řešilo.“ ozvala se Pfapfi.

„V-věřím ti. Jen je to neuvěřitelné.“ dostala jsem ze sebe. Získala jsem užitečné informace, které by nás mohli pohnout v případu zase o něco dopředu. Pak si mě našel Daiki a já se s Pfapfi rozloučila a šla jsem s Daikim do auta. Do kanceláře jsme jeli mlčky.

 

V kanceláři jsem šla na své místo a sledovala jsem Daikiho. Daiki, aniž by se na mě podíval, tak začal vyprávět, co vše mu řekl Zoro. Nebylo toho moc. Ale zmínil se i tom vodním pólu.

„Další důvod, proč tam jít.“ řekla jsem ledabyle.

„Máš pravdu. Bylo dost schovávání.“ souhlasil Daiki. Nejdřív zavolal kolegovi, že si to vodní pólo zahraje s nimi. Pak zavolal Robin, že pokud nebude mít příprad, tak by na tu oslavu přijel. Poté co domluvil, a já byla happy, že zase všechny uvidím a ne zvlášť, ale všechny pohromadě. Pak jsem Daikimu řekla to, co mi řekla Pfapfi. „Půjdeme se na to vyspat. Musíme vymyslet, jak si s Dragonem promluvit, aniž bychom ho vystrašili. Nic na něho nemáme. Sice výpověď Pfapfi je důležitá, ale to je jenom mezi námi dvěma.“ řekl Daiki zamyšleně. Nasedli jsme do auta, jeli do číny pro jídlo a jeli se domů najíst a vyspat se. Další den jsme museli vyslechnout a probrat ty dokumenty, které se našli ve skříňce rodiny Monkey.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.