Nový život ep.16
Informace:
Vytvořeno ve spolupráci se SoAkarui.
Příjemné čtení, pokud se to dá říct.
...„Nee-san,“ promluvila ta osoba. V jedné ruce držela láhev, v druhé dvě skleničky. Když jsem si přivykla na světlo, začala jsem rozeznávat nejprve menší, pak velké detaily. Postava byla oblečená ve školní uniformě. Stejné jakou oblékám každé ráno já. Dlouhé vlasy byly spuštěné na zádech a na několika místech odstávaly. Na první pohled se nezdála nějak moc opilá. Její hlas ale nebyl úplně v pořádku. Jakoby před nějakou dobou brečela, nebo tak něco. Do tváře jsem ji neviděla, ale někoho mi hrozně připomínala. Jelikož mi Ruriko dovolila spát s ní, měla před sebou nejspíše šokující pohled. Dívaly jsme se na sebe a čekaly, kdo co udělá. Ale ona tam jenom tak stála jako socha.
„Co chceš?“ Vyhrkla na ni Ruriko, když se k ničemu neměla.
Jako na povel upustila její sestra skleničky i láhev na zem. Skleničky se rozbily na malé střípky a z láhve se na podlahu začal vylévat obsah.
„Taji?“ Zeptala se polohlasně její sestra a já si až teď uvědomila, kdo to vlastně stojí ve dveřích.
se na podlahu začal vylévat obsah.
„Taji?“ Zeptala se polohlasně její sestra a já si až teď uvědomila, kdo to vlastně stojí ve dveřích...
„Co si myslíš, že děláš Nishiharo?!“ Obořila se na ní Ruriko a vylétla zpod deky zvednout láhev. Většina jejího obsahu už ale byla na podlaze a tak běžela do koupelny pro ručník.
Nishihara se natáhla k vypínači a rozsvítila v pokoji. Hleděly jsme na sebe jako na zjevení.
„Co tady…“ nestačila doříct větu a prohlížela si pokoj. Já si mezitím upravila košili, která se mi zase sklouzla z ramene a uhnula pohledem. Ona byla ta poslední, kterou bych tu čekala.
Chtěla udělat krok ke mně, ale to už se vrátila Ruriko z koupelny. Vystrčila ji z pokoje ven a začala spěšně utírat rozlitý alkohol.
„Sss…“ Zasyčela najednou a strčila si prst do úst. Musela se říznout o střep ze skleniček. Po čtyřech jsem se doplazila k ní a začala opatrně ty střípky sbírat. Nishihara nad námi stála jako solný sloup. Asi pořád nechápala, co se tady děje.
„Taji…“ začala zase a chytila mě za ruku, až se mi střípky zase vysypaly na zem. Ruriko ji přes ni klepla mokrým ručníkem a ona uskočila.
„Buďto zalez vedle, nebo běž pryč,“ křikla na ni bez soucitu. Alkohol byl už pryč, tedy alespoň to, co se dalo, tak mi začala pomáhat se střepy.
„Co tady děláš?“ Zkusila to zase.
„Sbírám střepy, nevidíš?“ Odpověděla jsem ji stejně chladně, jako před chvílí její sestra. Konečně jsem alespoň částečně pochopila, proč mě od ní držela dále. Přestože jsem před Ruriko nikdy neřekla jméno její sestry, tak nějak věděla, že to ona stojí v pozadí poloviny mým potíží.
„Nemyslím teď. Myslím tady, v tomhle bytě.“ Teď už zněla naštvaně a já si všimla, jak Ruriko zatíná pěst. Chytila jsem ji tedy za ní a lehce stiskla. Podívala se na mě a já ji políbila na tvář. Nejspíše jsem to udělala Nishihaře naschvál. Nejspíše jsem na ni byla naštvaná, že se kvůli ní Ruriko řízla. Když jsem se odtáhla, podívala jsem se na ní.
„Žiju tady.“
Musel to být pro ni šok. O pár kroků odstoupila, ale pořád na nás zírala. Asi si v hlavě přemítala to, co právě viděla.
„Takže… když jsi včera říkala, že už někoho máš…“
„Myslela jsem Ruriko,“ dívala jsem se jí do očí a snažila se, aby můj výraz vypadal ledový. Nebyl to zase takový problém, protože přestože to jsem k ní v tuhle chvíli cítila.
Její iluze dokonalé studentky a hvězdy byla ta tam. Pořád tady ale byly výčitky, že za její pád mohu možná já.
„Já tě milovala!“ Začala zase teď spíše zoufalým hlasem. „Milovala jsem tě a ty…“
„Je mi líto, že jsem ti ublížila, ale já tebe nikdy nemilovala,“ přerušila jsem ji a ona se pro změnu podívala ke své sestře. Pořád jsem ji držela za ruku a to Nishiharu zase trochu vytočilo.
„Ty…“ vykročila směrem k nám. „Tys mi ji ukradla!“ Napřáhla se a chtěla ji udeřit. Jenže tentokrát jsem to byla já, kdo zareagoval rychleji. Strčila jsem Ruriko na zem a facka přistála na tváři mě. Nebyla to taková rána, jakou jsem občas obdržela od otce, ale přesto mě překvapila.
„Taji!“ vykřikla Ruriko, ale já ji zvednutou rukou naznačila, že jsem v pořádku. Otočila se tedy ke své sestře a probodávala ji pohledem.
„Jak se opovažuješ!“ rozkřičela se na ni a chtěla se zvednout. Zase jsem ji chytila a ona se zhluboka nadechla.
„Vypadni,“ řekla už klidnějším hlasem a podívala se na ni, „vypadni a už se nevracej.“ Zopakovala ji to a až teď se Nishihara otočila. V očích měla slzy, ale ve tváři zmatek a vztek. Já věděla, že jsem ji ranila zase. Tentokrát asi nejvíce za celou tu dobu, co se známe. Celá tahle situace byla jako ze špatné komedie. Protože tady se nikdo nesmál.
Když za sebou zabouchla dveře, dosbíraly jsme mlčky střepy, obvázala jsem Ruriko pořezaný prst a šly si zase lehnout.
Teď jsme ale ani jedna nemohly usnout.
„Omlouvám se,“ zašeptala jsem do tmy.
„Ty za to nemůžeš. Ona taková byla vždy.“
„Ve škole je… jiná. Takovou jsem ji ještě neviděla.“
„Já ano, jeden z důvodů proč jsem se odstěhovala z domu.“
„Ještě za jednu věc se musím omluvit.“
„Za co?“ zvedla se na loktech a já se otočila směrem k ní.
„Za tohle,“ chytila jsem ji rukama kolem krku a stáhla k sobě. Pak ji políbila přímo. Už žádné skrývání. Už žádné bitvy sama se sebou. Stejně ji už všechno muselo dojít při rozhovoru s Nishiharou. Teď to bude všechno nebo nic.
„Já…“ začala jsem, když jsem ji pustila „já tě mám ráda. Nevím přesně, kdy se to stalo. Možná tenkrát, když jsme se loučily na konci mého výletu. Tenkrát jsem tomu ještě nerozuměla, ale už nějakou dobu si tím jsem jistá.“
Překulila jsem se a utekla na vedlejší futon, kde normálně spím. Teď už nebylo cesty zpět a tak jsem na ni nechtěla naléhat více, než jsem to už udělala. Chvíli se nic nedělo a já se nakonec pokoušela usnout. Už jsem i podřimovala a nevnímala čas, když se ozvalo zašustění deky. Nejprve jsem si myslela, že se jde napít nebo něco takového. Jenže pak si zase lehla. Přímo vedle mě. Otočila jsem se k ní a ona mi položila prst na rty.
„Nemůžu ti dát odpověď, protože si sama nejsem jistá tím, co cítím,“ přitiskla si moji hlavu k sobě na hruď a dále mi šeptala do ucha, „ale vím, že tě nechci nechat odejít z mého života.“
To mi nejspíše stačilo. Vyprostila jsem deku, která nás od sebe oddělovala, a přikryla nás teď společně.
Nishihara upadla v zapomnění.
***
Ráno nás probudil telefon.
Ruriko byla trochu mrzutá z toho nepříjemného probuzení. Jako by nestačila přiopilá Nishihara, bude nás někdo v sobotu ráno budit. Obzvláště, když máme mít víkend pro sebe. Když se podívala na jméno volajícího, moc ji to náladu nezlepšilo.
„Ano?“ řekla do telefonu rozespale. „Prostě to přehnala, a mi ruply nervy.“ Nevěděla jsem, s kým se baví. Ale usoudila jsem, že jde o Nishiharu. „Podívej, já ji tady nechávala přespat pod podmínkou, že nebude dělat potíže. Včera je dělala. A ne malé… jestli chceš argumentovat tím, že je dospělá, tak ať si za svoje činy nese zodpovědnost…. Já ji tady už nechci. Krom toho tady už nebydlím sama.“ Na to se z mobilu ozvalo hlasité: „Cože?!“, které jsem slyšela i já. „Podívej, já ti nemusím nic vysvětlovat, ale Nishihaře vyřiď, že ji tady už nechci… a že měním zámky!“ Na to zavěsila a hodila mobil na její futon.
Během jejího telefonátu jsem se posadila a když si pak lehla s hlavou v mém klíně, zajela jsem jí prsty do vlasů. Jako předtím přivřela oči a nechala mě, ať si dělám, co chci. Tentokrát toho bylo moc na ni. Tentokrát byla řada na mě, abych jí podala pomocnou ruku.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
