Pokusy na zvířatech - 1. Setkání s Robin
Informace:
Daiki s Janey/Loli vyšetřují trojnásobnou vraždu rodiny Monkey. K jakému překvapení obou je, že sousedkou Monkey je Robin. Robin hned zve Daikiho i Janey/Loli na narozeninovou oslavu. Jak se Daiki rozhodne? A vyřeší tento případ?
Je tu první kapitola této nové ságy. Tak si ji užijte a omluvte mé chyby :)
1. Setkání s Robin
Já a Daiki jsme pracovali pro policii. Ale ne Osace, ale v Tokiu. Daiki se nadále vyhýbal lidem, pokud s nimi nemusel nějak mluvit. V práci Daikiho pomlouvali do podivínů. Ale brali ho s respektem, protože patřil mezi elitu. Nebo spíš mi oba. Jsem Daikiho policejní pes. Chytáme zločince, hlavně drogové dealery. Já byla expertem na vystopování drog. Když jsem kvůli tomu byla ve výcviku, tak jsem se tolik s Daikim nevýdala. I on musel studovat, ale jakmile čas byl, tak jsme ho trávili spolu. V soukromí mi Daiki říkal Janey, ale mezi lidmi Loli. Na jméno Loli jsem si hned zvykla. I když občas se mi to pletlo, protože jsem byla i Janey. Ale vždy jsem reagovala, jak Daiki chtěl.
Takhle jednou jsme měli zátah na jednu drogovou rodinku. Daiki zaklepal na dveře a oba jsme stáli stranou, kdyby náhodou začali střílet. Ale střelba se nedostavili. Daiki zaklepak znovu tentokrát se slovy.
„Tady policie, otevřete!“ ale v tom bytě nebylo slyšet ani špendlík spadnout. Podívala jsem se zvědavě na Daikiho. Chtěla jsem promluvit, ale byli tu i kolegové, tak jsem mlčela. Ani nezaštěkala jsem. Daiki jednomu policistovi naznačil, aby ty dveře vyrazil. Policista dveře vyrazil a já s Daikim v čele šla dovnitř. Byl tu cítit velký puch drog, ale ještě něčeho jiného. Smrad byl cítit pomrtvolách. Když jsem dorazila do kuchyně, začala jsem štěkat zběsile. Daiki byl hned u mě.
„Loli, co se děje?“ zeptal se mě Daiki. V tom si všiml proč jsem tak štěkala. U stolu byly čtyři lidská těla. Mrtvá těla rodiny Monkey. Garp, Dadan a Luffy. Každý měl průstřel hlavy. Garp v ruce držel zbraň. „Hodná holka.“ pochválil mě Daiki a poplácal po boku. Vysílačkou zavolal techniky a patologa. S Daikim jsme čekali u těl a ostatní policisté prohledávali byt. Technici přijeli do půl hodiny a do hodiny patolog. „Tak co Teito, jak to vypadá?“ zeptal se patologa Teita, když prohlédl všechna těla.
„Vypadá to na hromadnou sebevraždu. Otec nejdřív zabil manželku, syna a pak se zastřelil on sám. Víc řeknu po pitvě.“ řekl ve stručnosti Teito. Daiki jenom přikývl. Teito si nechal odvést těla do márnice, rozloučil se s Daikim a i se mnou a odešel. Technici se mohli vrhnout na kuchyň. S Daikim jsme šli vyslechnout sousedy.
Daiki zazvonil u dveří, které hned sousedili s rodinou Monkey. Po chvíli ticha se dveře otevřely. Ze dveří vyběhl malý pejsek.
„Doffy, ke mně.“ zvolal ženský hlas. Zavětřila jsem známý pach. Jen jsem ho nedokázala přiřadit. Ale teď jsem se věnovala psisku. Malý psík jménem Doffy si mě očichal a pak couval k dívce. Podívala jsem se na Daikiho, protože ten naprosto ztichl. Když jsem viděla překvapený obličej, podívala jsem se na dívku. Hned jsem dívku poznala. Už jsem si i na tu vůni vzpomněla. Patřila Robin.
„R-Robin?“ dostal ze sebe nakonec překvapený Daiki.
„D-Daiki?“ dostala ve stejnou dobu Robin. Já začala radostně vrtět ocasem. Chtěla jsem na Robin skočit a olízat jí obličej, ale znala jsem slušné chování, tak jsem se k Robin jenom přiblížila a očichala ji. „Je to tvůj pes?“ zeptala se Robin Daikiho a začala mě škrábat za ouškem.
„Ano, jmenuje se Loli.“ přikývl Daiki. „Mohu s tebou mluvit?“ zeptal se Robin, když se tak nějak vzpamatoval.
„Jistěže, pojď dál.“ pozvala Robin dovnitř Daikiho i mě. Oba jsme vstoupili dovnitř.
Robin nás odvedla do malé kuchyňky. Jako správný pes jsem si musela kuchyň očichat. Daiki si sedl ke stolu a po chvíli jsem si lehla k nohám Daikiho. Robin nalila do misky vodu a dala ji přede mne. Hned jsem se napila. Ne že bych jsem žízeň měla, ale ze slušnosti.
„Daiki, dlouho jsme se neviděli. Jak se máš?“ zeptala se s úsměvem Robin.
„Docela fajn a jak ty?“ odpověděl a taky se zeptal Daiki Robin.
„Bylo i hůř i líp.“ pokrčila rameny Robin. „Co tě sem přivádí?“ zeptala se a šla rovnou k věci. „Jo promiň, dáš si kávu, nebo čaj?“ ještě si uvědomila, že se Daikiho nezeptala co si dá k pití.
„Voda postačí, díky.“ poděkoval Daiki. Robin nalila čerstvou studenou vodu Daikimu a sedla si naproti němu.
„Znáš rodinu Monkey?“ zeptal se hned Daiki. Byl rád, že Robin vidí, ale na druhou stranu doufal, že ji ani ostatní už neuvidí. Ne že bych je neměl rád, ale měl k tomu své důvody, která už dvacet let dusil v sobě. Ani mě se s tím nesvěřil.
„Tak trochu znám Luffyho, proč?“ odpověděla Robin a hned se zeptala Daikiho, proč to chce vědět.
„Věděla jsi, že jsou to drogoví dealeři?“ vyptával se dál Daiki, aniž by odpověděl Robin.
„Spíš jsem tušila, že todělá Garp, ale že i Luffy a jeho matka, to zase ne.“ přiznala Robin.
„Kdy si je viděla naposledy?“ dál se vyptával Daiki.
„Luffyho asi včera v šest. Garpa ani Dadan jsem neviděla přes týden. Co se tu děje, Daiki?“ odpověděla a hned se Daikiho zeptala.
„Všichni tři jsme před chvilkou našli mrtvé. Zastřelené. Neslyšela jsi nějaký hluk?“ vysvětlil a zeptal se Daiki Robin.
„C-cože? To je vtip, ne?“ byla v šoku Robin.
„Nedělám si srandu.“ zakýval bez emocí Daiki.
„N-nic jsem neslyšela. Dost často se Garp hádal s Dadan, ale nebylo to nikdy nic vážného, i když poslední dobou dost časté.“ přemýšlela Robin, když se trošku vzpamatovala.
„Nevíš kvůli čemu se hádali?“ zeptal se Daiki Robin.
„Nevím, byl slyšet jenom křik. A párkrát si i stěžoval Luffy, že se hádají, když má po noční a chce spát. Nic víc mi neřekl. A nic konkrétního jsem neslyšela.“ přiznala Robin. Daiki jenom přikyvoval. Měl dobrou paměť, tak si nic zapisovat nemusel. Pak se Daiki ještě různě vyptával Robin, ale na co, to už nevím. Já se věnovala Doffymu.
Nejdřív, co jsem se napila a pak poslouchala na co se Daiki ptá Robin jsem po očku sledovala Doffyho.
„Pojď blíž, ať nemusím křičet.“ řekla jsem po zvířecí řeči psa Doffyho. Doffy mě chvilku pozoroval, ale pak se přiblížil. „Ty jsi Doffy, že?“ zeptala jsem se na jméno Doffyho.
„Ano,jsem. A jak říkají tobě?“ zeptal se Doffy.
„Jsem J...Loli.“ rychle jsem se opravila. I když jsem věděla, že Robin neřekne, kdo jsem, ale i tak jsem nechtěla, aby znal mé pravé jméno. Už kvůli Daikimu. „Ty si tu rodinku znal?“ zeptala jsem se Doffyho.
„Ano. Přes den tu jsem sám, protože má panička Robin pracuje, tak hlídám byt.“ přikývl Doffy.
„A jak byly časté hádky v rodině Monkey?“ zeptala se Doffyho na tu rodinu.
„Byly poslední půlrok dennodenně. Kvůli drogám a pasákům. Dadan se trošku kurvila. Garp to věděl, ale toleroval to. Kvůli penězům jí to odpustil tu její nevěru a začla ji v tom i podporovat.“ řekl mi Doffy, co si pamatoval.
„Slyšel si o čem se hádali?“ zeptala jsem se Doffyho, protože my psi máme lepší čich i sluch, než člověk.
„Kvůli drogám. Dadan to chtěla vzdát s tím, že je uživí sama prostitucí, ale Garp o tom nechtěl ani slyšet. Někdy i létali talíře, nebo hrnky do zdí. Nevím, kdo je po kom házel, ale hluk to byl veliký.“ řekl hned Doffy, nez jakéhokoliv přemýšlení.
„Jak dlouho tu žijete?“ zeptala jsem se Doffyho.
„Mně je už pět let, a taky tu jsem pět let. Jak dlouho tu je má panička, to nemám ponětí.“ přiznal Doffy.
„Díky Doffy. Moc si mi pomohl.“ poděkovala jsem Doffymu. „Myslíš, že Garp Dadan, nebo Luffyho mlátil?“ zeptala jsem se na další otázku.
„Nevím, ale myslím, že ne. Hádali se, to jo, ale že by někdo z nich byl násilný, to si nemyslím.“ řekl Doffy a vzpomínal, jestli ještě něco nezaslechl. Ale na nic si nevzpomněl. Už jsem se chystala na něho ještě zeptat, když se Daiki začal zvedat od stolu.
„Díky Robin. Pomohla si mi.“ poděkoval Daiki Robin.
„Za málo. Nemyslím si, že bych ti nějak pomohla.“ mávla nad tím rukou Robin.
„Tak my půjdeme, díky za vodu.“ poděkoval znovu Daiki a postavil se na nohy. Já zbystřila. Došlo mi, že dojde na loučení.
„Ráda jsem tě viděla Daiki. Příští měsíc u mých rodičů bude narozeninová oslava. Budu ráda, když doraziš.“ pozvala Robin Daikiho na oslavu narozenin. Daikiho to překvapilo. Po tolika letech, kdy spolu nekomunikovali a neviděli se, ho Robin zve na oslavu.
„J-ještě uvidím.“ řekl nejístě Daiki.
„Budou tam i ostatní. I ti tě rádi uvidí.“ usmívala se Robin.
„Jak říkám, ještě uvidím.“ neslíbil Daiki přimo svou účast. Robin pokrčila rameny. Pak nás i s Doffym doprovidila ke dveřím.
U dveří jsme se všichni rozloučili. Já a Daiki jsme šli vyslechnout další sousedy a Robin se s Doffy vrátila do bytu. Výslechy nám moc dlouho netrvali. Buď rodinu znali, ale ne moc dobře, nebo neznali vůbec. Ale přesto nám to trvalo až do večera.
Na stanici, jsem si stoupla vedle Daikiho, který zasedl za psací stůl a začal psát první zprávu o případu šéfovi. Kancelář jsem měli sami pro sebe, tak jsme spolu mohli komunikovat lidskou řečí. Vše jsem Daikimu řekla, co mi řekl Doffy, pes Robin.
„Dobrá práce, Janey.“ pochválil mě Daiki.
„Díky, ale to k práci patří.“ řekla jsem a kdyby to šlo, tak bych jsem se i usmála.
„Teď jenom sepíšu tu zprávu a půjdeme domů.“ oznámil mi Daiki. Já si šla lehnout do svého velkého pelechu, co jsem v kanceláři měla a zavřela jsem oči. Zdál se mi sen. Zdálo se mi, že jsme všichni byli malé děti a všichni si povídali, hráli si a bavili se. Byl to krásný sen, který se už neuskuteční. Ze mě se stal pes a Daiki se hodně uzavřel do sebe a až na mě s nikým nekomunikoval. Teda pokud zrovna nemusel.
Domů jsme dorazili okolo jedné hodiny ráno. Daiki si šel dát sprchu a já si lehla do svého pelechu a usnula jsem. Spala jsem až do rána, dokud nás nevzbudil Daikiho budík. Oba jsme vstali. Daiki mi šel udělat jídlo. Dával mi granule a čistou vodu. Sám si udělal chleby s vajíčkem. Po snídani se Daiki oblékl a jeli jsme do kanceláře, na poradu, která začínala v osm hodin.
Na poradě se shrnuli události předešlého dne. Projednaly důkazy, výslechy svědků. Čekalo se jenom na zprávu patologa. Patolog se ozval k poledni. Já zůstala v kanceláři a Daiki si jel za patologem pro zprávu.
U Daikiho:
Daiki zaparkoval auto a šel do budovy. Pitevny z celého srdce nesnášel. Ale kvůli připadům tam musel. Nikdo jiný by to neudělal.
Patolog na Daikiho už čekal. Oba se sešli nad tělem Garpa Monkey. Daiki tušil, že to nebyla sebevražda, ale trojitá vražda, která měla na tu sebevraždu vypadat.
„Tak co se děje?“ zeptal se chladně Daiki. Měl co dělat, aby se nezačal dávit. Na ten puch si nikdy jeho žaludek nezvykl. Ale už nezvracel, jako ze začátku.
„Zjistil jsem, že Garp byl levák, ale kůlku má na pravé straně a podle fotek i zbraň držel v pravé ruce. Což se odporuje. Někdo to narafičil, že se jedná o vraždy a sebevraždu. Jde o trojnásobnou vraždu.“ oznámil patolog Daikimu. Ten pozorně poslouchal.
„Něco takového jsem tušil.“ přiznal po chvíli Daiki.
„Zpráva bude do večera hotová.“ slíbil patolog. Pak se spolu rozloučili a Daiki se vrátil do kanceláře. Tam na něho čekala Robin.
V kanceláři:
Po Daikiho odchodu jsem si lehla do pelíšku, že si odpočinu a prospím se, než se vrátí Daiki. Myslela jsem při tom, na Robin, Cori, Zora a Lawa. Chtěla bych je vidět. Jak vyrostli, co dělají atd...Jenže to bych jsem musela přemluvit Daikiho, abychom přijeli na tu oslavu. Tentokrát jsem byla rozhodnuta tam jít i bez Daikiho. Věděla jsem, že bych jsem si s nimi nepopovídala, ale aspoň bych je znovu viděla a slyšela jejich hlas.
Po chvíli se otevřely dveře. Už jsem se chystala promluvit, že je tu Daiki nějak brzy, ale naštěstí jsem nepromuvila. Ve dveřích stál střážník a dovnitř přivedl Robin. Ukázal jí, kam si má sednout a odešel. Robin si sedla a prohlédla si kancelář. Pak si všimla mě.
„Ahoj Loli, jak se máš?“ zeptala se mě Robin a usmála se na mě. Já jednou zaštěkala. Tak ráda bych promluvila, ale nešlo to. Tím bych ztratila důvěru Daikiho a taky Daiki by se tím dostal do problémů. A to jsem nechtěla. „Kéžby si dokázala mluvit. Aspoň by si mi mohla říct, jak se Daiki má.“ řekla maličko smutněji. Bylo mi ji líto. Vstala jsem, přešla k Robin a hlavu si položila na její koleno. Robin mě začala hladit po hlavě a drbat za ušima. Pak mi různě vyprávěla o jejím a Daikovým dětstvím. Vše jsem věděla a znala, ale ráda jsem si to poslechla a zavzpomínala s Robin. Asi po dvou hodinách dorazil Daiki do kanceláře.
Otevřely se dveře a Robin se postavila. Daiki se zarazil u dveří. Chvíli mu trvalo, než mu došlo, proč tu Robin je.
„A-ahoj Robin. Jsem rád, že si přišla podepsat svou výpověď tak rychle.“ řekl bez emocí Daiki.
„Ahoj Daiki, je to má povinnost. Už víš něco konkrétního?“ zeptala se Robin Daikiho.
„Promiň, o tom mluvit nemohu.“ omluvil se Daiki Robin.
„Jasně, chápu. Promiň.“ hned se omlouvala Robin. Daiki nad tím jenom mávl rukou. Daiki šel ke stolu, vyndal papír s napsanou výpovědí Robin a papír podal Robin.
„Až si to přečteš, tak to podepiš. Kdyby ti tu něco nesedělo, řekni to. Hned bychom to upravili.“ řekl Daikia podával list papíru Robin. Tak si ten list od Daikiho vzala a začetla se. Po půl hodině to měla přečtené.
„Nic nechybí, nic dodat není zapotřebí.“ řekla Robin. Daiki jí podal propisku a Robin tu zprávu podepsala.
„Dobře, díky. Už můžeš jít. Kdyby něco, vím, kde tě mám najít.“ řekl Daiki, aniž by se usmál.
„Jasně. A Daiki, přijdeš na tu oslavu?“ zeptala se znovu Robin Daikiho.
„Ještě nevím.“ řekl nejistě Daiki.
„Až se rozhodneš, dej vědět, jak ses rozhodl. Ale všichni tě rádi uvidíme.“ usmála se Robin. Pak Daikiho objala, což Daiki nečekal, tak byl v mírném šoku. Ale nakonec i on Robin objal. Na jednu stranu byl rád, že ji vidí, ale na druhou stranu ji vidět nechtěl. Stačilo, že jsem mu já připomínala, co se před dvaceti lety stalo. Po chvíli se od sebe odtrhli a Robin odešla. Daiki zasedl za psací stůl.
„Janey, jak se mám rozhodout? Přijet, nebo nepřijet?“ zeptal se mě Daiki. Podívala jsem se na něho svým psím pohledem.
„Já bych jela. Sice Robin o mě neví, ale ráda jsem ji viděla. A ráda bych viděla i ostatní.“ přiznala jsem pravdu, jak to cítím já.
„Dobrá. Budu o tom přemýšlet.“ slíbil mi Daiki. Přikývla jsem hlavou, že rozumím. Daiki přišel ke mně a podrbal mě za ušima. Celý den se sousedy Monkey se setkával v jeho kanceláři, kde podepisovali své výpovědi. Domů jsme se dostali až k půlnoci. Jinak mi Daiki sám řekl, že je to trojnásobná vražda, že i Garp byl zastřelen.