Nový život ep.15
Informace:
Vytvořeno ve spolupráci se SoAkarui.
Příjemné čtení, pokud se to dá říct.
...
„Zase mě zachraňuješ.“
„Teď spíše přemýšlej, co bys chtěla dělat. Máme před sebou celý víkend,“ odběhla do kuchyně a přinesla, co připravila. Jelikož jsem ji vyrušila, zůstaly jsme u polévky, ale i tak se mi nálada díky ní zvedla. Večer jsme asi hodinu diskutovaly o plánu na víkend a pak šly spokojeně spát.
...
Další den jsme si přispaly. Z domu jsme vyrazily kolem deváté, abychom se vyhnuly ostatním studentům a vyrazily směr centrum.
Procházely jsme se takřka liduprázdným parkem. Vzduch byl trochu chladnější, jak se blížila zima, ale bylo to snesitelné. Slunce ještě taky moc nehřálo. Když se mezi stromy prohnal vítr, instinktivně jsem si upravila kapuci bundy tak, aby mi chránila krk.
„Je ti zima?“ Zeptala se mě Ruriko kráčející vedle mě. Do teď jsme vlastně byly obě potichu, protože nebylo co říct. V hlavě se mi pořád promítalo to včerejší varování.
„To nic,“ nahodila jsem nejvřelejší úsměv, jaký jsem v tu chvíli dokázala, „jenom pořád myslím na to, že jsi kvůli mně odřekla práci.“
„Z toho si nic nedělej,“ chytila mě kolem ramen a chvíli tak kráčela, než mě zase pustila.
Po procházce jsme měly naplánovaný film. K mé smůle jsem mu nedokázala věnovat pozornost a popravdě si z něj nepamatuju ani jméno. Pokud si mé ducha nepřítomnosti Ruriko všimla dříve, ozvala se, až když jsme opouštěly kino.
„Určitě jsi v pořádku?“ Zeptala se, když mě zastavila před východem. „Zdáš se úplně mimo.“
„Jsem v pořádku,“ podívala jsem se jí do očí a položila dlaň na její ruku na mém rameni. Ale jí to očividně nestačilo.
„O čem byl ten film?“
„Cože?“
„O čem byl ten film Taji? Jestli jsi v pořádku, měla bys to vědět.“
Lovila jsem v paměti, ale nic se mi nevybavilo. Začala jsem se cítit dost trapně. Nevěděla jsem kam s rukama a všemožně se vyhýbala očnímu kontaktu.
„Ruriko?“ Ozvalo se najednou, ale ona nereagovala.
„Ruriko, jsi to ty?“ Ozvalo se znovu a tentokrát se ten, komu ten hlas patřil, objevil vedle ní. Když jsem se na něj podívala, poznala jsem v něm toho kluka z kavárny. Tentokrát měl kabát na sobě.
„Všechno v pořádku?“ Promluvil zase, když si prohlídl situaci. Ruriko mě držela za ramena a zírala na mě, jako bych kdo ví co provedla. Já se tvářila dost nervózně. Pohledem jsem přelétala mezi těmi dvěma a byla napjatá, co se stane dále.
Nakonec to byla ona, kdo prolomil tuto trapnou situaci. „Ahoj Seiki,“ povzdechla si a zároveň mě pustila, „co tady děláš?“
„To jsem se chtěl zeptat já,“ usmál se na ni, „je překvapivé, že v pátek odpoledne nejsi v práci.“
„Vzala jsem si volno.“
Seiki se konečně podíval na mě: „Ahoj, my se už potkali, ale Ruriko nás ještě nepředstavila.“ Natáhl ke mně ruku. „Já jsem Seiki. Spolužák tady téhle osoby,“ Ukázal přitom na Ruriko a ta po něm střelila pohledem.
„A-ahoj,“ dostala jsem ze sebe, „já jsem Taji.“
„Rád tě poznávám Taji,“ potřásl mi přitom rukou a usmál se stejně jako předtím na Ruriko. A pak plesknul rukama. „Tak,“ spustil řeč, jako když otec káže zlobivým dětem, „povíte mi, co vy dvě děláte před kinem s výrazy, že jste jedna druhou přistihla při podvodu?“
„To není tvoje věc Seiki,“ odsekla Ruriko.
„Není,“ rozhodil lhostejně rukama. „Ale líbit se mi to taky nemusí,“ mrknul na ni, ale ona se otočila na patě a vyrazila pryč. Já jsem se konečně vzpamatovala a vyrazila za ní. Po pár krocích jsem se ale ještě otočila.
„Možná jindy Seiki,“ zavolala jsem na něj a pak doběhla Ruriko, která si mezitím získala slušný náskok.
Chvíli jsme šly mlčky vedle sebe. Mě ale hryzalo svědomí. Udělala toho pro mě tolik, teď má zase starost a já se zase chovám jako sobec. Nezasloužím si ji.
„Omlouvám se…“ řekla sem po chvíli a ona se zastavila. Zkřížila si ruce na hrudi a čekala, jak budu pokračovat. „…omlouvám se, že tě pořád trápím. Mám jenom strach, že když ti řeknu něco dalšího, ty mi zase budeš chtít pomoct. Navzdory toho, že budeš muset něco přeložit, zrušit, nebo jakkoli změnit plány.“
Povzdychla si. Udělala krok směrem ke mně a pevně mě objala. „Nabídla jsem ti pomoc a ty jsi ji přijala. A je mi jedno co si myslíš, že by bylo lepší. Pro mě jsi teď nejdůležitější ty. Od teď, cokoli tě bude trápit, řekneš mi to, ano? Společně něco vymyslíme.“
„D-dobře, slibuju. Hlavně se na mě už nezlob.“
„Já se na tebe přeci nezlobím,“ z její tváře zmizel vážný výraz jakoby mávnutím kouzelné hůlky. Zase to byla ta usměvavá Ruriko, která mi každou chvíli zamotá hlavu.
Po tomhle rozhovoru jsme se vrátily k našemu programu a na jeho konci sledovaly západ slunce z vrcholku Tokijské věže. Skrz tabule skla jsem se dívala, jak poslední paprsky dne mizí a celé město se noří do třpytivého pláště tisíců světel. Ruriko, jako už tolikrát předtím, stála opět při mně. A jako už tolikrát předtím, mi rvalo srdce pomyšlení, že jsem o ni dnes málem přišla.
***
„Fíha, to byl den,“ usmívala jsem se na Ruriko a dodala, „děkuju.“
„Rádo se stalo.“ Posadila se vedle mě na pohovku a zapnula televizi. Pak se naklonila a lehla si bokem s hlavou položenou na mých nohou. Trochu mě polilo horko. Přesto, co všechno se stalo. Přesto, že jsem ji byla každým dnem blíže a blíže, nebyla jsem na tuto situaci zcela připravená. I když jsem po ní tolik toužila celý ten čas.
Pomalu jsme ji prohrábla vlasy a ona přivřela oči. Zase jednou se mi plašilo srdce a mozek vyhlašoval stávku. Ve vzduchu voněl její šampon, až se mi z toho točila hlava. Když se po chvíli otočila tak, že koukala přímo na mě, přinutila jsem se usmát. Nebylo to ani tak, že jsem nechtěla, spíše jsem pro ten okamžik zapomněla, jak se to dělá.
„Takhle ti to sluší více,“ řekla a natáhla ruku směrem k mé tváři. Napadlo mě, jestli cítí totéž co já. Když se prsty dotkla mé tváře, vyšla jsem ji vstříc a jako zvířátko se nechala hladit. Tak blízko, a přeci tak vzdálená.
***
„Ruriko?“ Ozvala jsem se, když jsme se chystaly spát.
„Ano?“
„Mohla bych zase spát s tebou?“ Vypadlo ze mě a vsadila bych se, že mi tváře zrudly jako jahody.
***
Bylo už pozdě v noci, nebo možná už někdy k ránu, když nás obě probudilo otočení klíče v zámku a pak pohyb v obývacím pokoji. Pochopila jsem, že přišla sestra Ruriko. Nebylo to poprvé, co nás takhle vzbudila, ale osobně jsem ji ještě neviděla. Většinou hned zapadla do vedlejšího pokoje a pokud tady byla, Ruriko mě nepustila ven. Tvrdila že se za ní stydí a nechce s ní mít nic společného… ale na ulici ji nenechá, domů má daleko a taxik ji platit nebude… i když by na něj nejspíše měla sama. Dneska ale bylo něco jinak. Místo odsunutí dveří byl slyšet cinkot skleniček a kroky mířily k našim dveřím. Chvíli na to se ty dveře rozletěly a dovnitř se vlilo světlo z obývacího pokoje.
„Nee-san,“ promluvila ta osoba. V jedné ruce držela láhev, v druhé dvě skleničky. Když jsem si přivykla na světlo, začala jsem rozeznávat nejprve menší, pak velké detaily. Postava byla oblečená ve školní uniformě. Stejné jakou oblékám každé ráno já. Dlouhé vlasy byly spuštěné na zádech a na několika místech odstávaly. Na první pohled se nezdála nějak moc opilá. Její hlas ale nebyl úplně v pořádku. Jakoby před nějakou dobou brečela, nebo tak něco. Do tváře jsem ji neviděla, ale někoho mi hrozně připomínala. Jelikož mi Ruriko dovolila spát s ní, měla před sebou nejspíše šokující pohled. Dívaly jsme se na sebe a čekaly, kdo co udělá. Ale ona tam jenom tak stála jako socha.
„Co chceš?“ Vyhrkla na ni Ruriko, když se k ničemu neměla.
Jako na povel upustila její sestra skleničky i láhev na zem. Skleničky se rozbily na malé střípky a z láhve se na podlahu začal vylévat obsah.
„Taji?“ Zeptala se polohlasně její sestra a já si až teď uvědomila, kdo to vlastně stojí ve dveřích.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
