Potkala jsem Smrt

Někdy musíš rozhodnout

 

 

Vyhlídka nebyla nejlepší. Ale na náměstí bylo vidět dostatečně.

 

 „A proč tu jsme?“ zeptala jsem se.

 

„No, co můžu tak mít na práci. ...?“ řekl a trochu našpulil ironicky ústa. Myslím.

 

Zhrozila jsem se, a přitiskla jsem se co nejvíce na výkus, díky kterému bylo vidět na náměstí. Smrťák už stál u mě a vyhlížel také.

 

„A proč ze shora? “

 

„Musím s jistotou všechno vidět. Zpětně se k tomu pak dokážu vrátit. Ale nevidět jednoho, znamená nevidět ho vůbec.“

 

Jen jsem pokývla na odpověď.

 

Nespouštěla jsem oči z náměstí. Uslyšela jsem zvuk policejní sirény. Rychle se přibližoval. Vyhoupla jsem se na špičky, abych měla jistotu ,že všechno uvidím. Ztrácela jsem balanc, tak jsem s chytla výkusu a trochu na něm visela. Smrťák přistoupil blíž a levou mě chytl za pas a zvedl. Viděla jsem až od kuželů, které zakazovali vjezd na náměstí až ke vchodu do zvonice.

Ale jak mě sakra unese jednou rukou?.. jo aha. Jsem duch. Ruku jsem mu instinktivně zmáčkla kvůli narůstajícímu stresu. Čekala jsem, že pod rukama ucítím vřetení kost, ale nebylo tomu tak. Bylo to měkké. Stejně jako lidská ruka. To je snad pod tím hábitem lidské tělo? Stejně tak ani do zad se mi nevrýval jeho hrudní kos. Bylo to úplně stejné jako když mě kdysi objímal zezadu. Bylo to i stejně hřejivé. Čekala jsem chlad.

Zvuk padajících kuželů mě vytrhl z úvahy a já znovu upřela svůj zrak k autu.

 

Ten křik, to zoufalství. Jak blízko mi byl tenhle zvuk. Aspoň na chvilku jsem se cítila jako dřív, když jsem bojovala za naší spravedlnost.

 

První lidský výkřik upozornil ostatní na hrozící nebezpečí.

Auto se valilo doprostřed náměstí směrem k uprostřed stojící soše. Vznikl chaos.

Lidé utíkali do stran a matky se snažili chytnout své děti do náruče. Směr jejich útěku byl zcela náhodný. Místo aby běželi, co nejvíce ke straně, utíkali směrem dopředu. Najednou se celým náměstím ozvala rána. Všechno utichlo a jediné, co bylo slyšet, byl zvuk zrovna dojíždějící policie.

 

Smrťák si mě najednou přehodil pod pravou ruku a chytl mě za pas. Zhoupl se a přehodil mě pres výkus nohama napřed. Seděla jsem na výkusu a měla přímý pohled na naší výšku. Stáhl se mi žaludek. Přehmátl a chytl mě za ruku. Strnula jsem, ale můj žaludek ne. Navalilo se mi trochu žluče do úst. Vylezl také na výkus, a než jsem se stihla zeptat, strhl mě sebou dolů. Křičela jsem a to pěkně nahlas. Blížili jsme se k zemi tak rychle, že už jsem cítila, jak jsem mrtvá (zase). Ale těsně nad zemí jsme se zastavili a dosedli jemně nohama přímo na dlažební kostky. Máchl levou rukou a svět kolem nás se zastavil a zešedl. Můj žaludek mě znovu upozornil, a to tak silně, že jsem pustila smrťákovu ruku a klekla na čtyři, snažila jsem se vyzvrátit všechno, co jsem kdy chtěla. Tělo se mi otáčelo na ruby. Vždycky když jsem měla chvilku na nádech, jsem otevřela oči. Zvracela jsem a cítila všechno tak jako vždy, ale ze mě nic nevycházelo. S tímhle zjištěním se můj zvracecí reflex ještě zesílil, aby ze mě něco dostal. Po chvíli jsem se uklidnila a sedla jsem si.

„Jsi mrtvá a v tvém těle už nic není. Avšak lidské reflexy zůstávají a to i pocity s tím spojené.“ pronesl smrťák.

 Chtěla jsem se zeptat co se děje, ale smrťák dupl nohou, v pravé ruce se mu objevila kosa. Rozešel se směrem k autu a vyhýbal se přitom stuhlým postavám. Šla jsem směrem za ním. Nechtěla jsem zase zůstat sama a nic nevědět. Měla jsem možnost vidět scenérii jako z nějakého filmu, či knížky. Smrťák stál u auta v šedém světě, který se celý zastavil. Jen já a on jsme se mohli volně pohybovat a sledovat stuhlé výrazy a zároveň s tím zamrazené pocity lidí v čase.

 

„Pověz Mery.“ řekl utrápeným hlasem. „Tito dva už jsou mrtví. Nedá se jim pomoci. Ale jejich syn ještě může žít. Je pouze na mně zdali ho nechám přežít.“

 „Ty rozhoduješ o smrti? Není to dané?“ zeptala jsem se.

„Musíš někdy rozhodnout, ať jsi člověk, nebo sama smrt.“ odvětil.

 

 

Nech ho žít! To byla moje první myšlenka, ale když jsme si vzpomněla na sebe, tak jsem nevěděla. To jak jsem chtěla zemřít a zase vidět rodiče.

 

„A dá se nějak zjistit, co si přeje on?“ zeptala jsem se.

 

Ukázal mi, abych šla blíže k němu. Nechtělo se mi jít moc blízko k tomu autu a vidět, co sama znám, ale musela jsem. Přistoupila jsem ke smrťákovi a on mi položil kostěnou ruku na čelo. Hlavou mi projela obrovská a tupá bolest. V mysli mi prolétl budoucí život malého chlapce, který přežil autonehodu, ale měl ochrnuté nohy. Měl problém s přáteli a nemohl najít novou rodinu. Nikdo nechtěl platit za nevlastní nemocné dítě. Nakonec si ho nějaký par vzal v 15 letech. Nejdříve se chlapci nechtělo věřit, že bude všechno dobré, ale bylo a než zemřel, prožil plnohodnotný život. To mě utvrdilo v tom, že by měl díl žít!

 

V tu ránu jsem uslyšela dětský chlapecký hlas. Byl v mé hlavě. Maminko... tatínku. ...zůstaneme spolu, žejo? Nechci byt bez vás...

 

Jeho hlas byl utrápený a plný smutku. Zabolelo mě na srdci. On neví, že se jednou bude mít dobře. Má jen jedno přání.

Přistoupila jsem k zadnímu okénku auta a uviděla jsem zakrváceného chlapečka na zadní sedačce. Byl to on. Obličej měl zakrvácený, kvůli zranění na hlavě. Oči měl zavřené. Ale i tak z nich uteklo pár slz, které si vytvářeli cestu v krvi.

 

Popotáhla jsem a podívala jsem se na smrťáka. Kývla jsem na něj. Popošla jsem kousek od auta, abych mu uhnula, ale nebylo to třeba. On dokázal projít skrz auto jako duch. Vytáhl jeho nit a přeťal ji. Byla zlatá a silná. Její třpyt mě nutil k slzám.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.