Nový život ep.14
Informace:
Vytvořeno ve spolupráci se SoAkarui.
Poslední dobou nemám vůbec náladu, ani motivaci psát. Takže nevím, jak to bude s dalšími díly. Čím dál více se kloním k názoru, že tuto sérii ani nedokončím. Pokud se tak vážně stane, omlouvám se těm, kdo ji četli.
Prozatím:
Příjemné čtení, pokud se to dá říct.
...Byla si vědomá mého ostychu a k mému překvapení si mě přitáhla blíže, až jsem nakonec tiskla hlavu k její hrudi. Nebránila jsem se a schoulila se, jak to jen šlo. Nakonec jsme se k sobě tiskly jako přilepené. Já čelem přitisknutým k hrudi a rukou na jejím boku. Ona tváří vnořená do mých vlasů a rovněž rukou na mém boku. Nevím, proč to dělala. Proč mi dovolila se tak přiblížit. Teplo jejího těla… její vůně… každý její dotek mě přiváděl k nepříčetnosti...
„Kdes byla včera?“ zeptala sem mě Akio - spolužačka, se kterou si trochu rozumím. Taky se moc nestará o chození po barech a podobných věcech.
„Necítila jsem se na to, abych přišla,“ odpověděla jsem ji, ale neubránila se drobnému úsměvu nad včerejší nocí. Přes to, že jsem ji skoro celou probrečela, jsem ji strávila v náručí Ruriko. „Dělo se něco?“ Zeptala jsem se, abych změnila téma.
Akio přikývla: „Hledala tě tu Nishihara z Áčka. Vy dvě se znáte?“
Úsměv mi okamžitě zmizel. Co mi chce a proč teď? „Loni se se mnou trochu bavila,“ připustila jsem a přesunula svou pozornost na učitele, který zrovna vešel do třídy.
Chvíli jsem přemýšlela, jestli se jí mám ozvat, ale nakonec jsem to zavrhla. Za celou tu dobu mi ani jedenkrát nezavolala. Pravda, já jsem jí taky zrovna nevbíhala pod nohy, ale kdyby chtěla, ozvala by se. Teď… teď už je na to trochu pozdě. Já miluju někoho jiného. A po včerejšku snad ještě více, než předtím.
Během oběda se ale Nishihara objevila ve třídě znovu. Jen co mě zmerčila, zavolal na mě přes celou třídu. Podívala jsem se ke dveřím, kde stála a mávala na mě. Spolužáci se na mě nechápavě dívali, když jsem procházela kolem nich a mířila si to k ní.
Jak to, že školní hvězda přišla za někým, jako jsem já?! Stejné otázky jako loni. Zastavila jsem se kousek od ní se založenýma rukama. Pokusila jsem se o neutrální výraz a myslím, že se mi i podařil, protože v její tváři bylo vidět překvapení. Natáhla ruku a chtěla se mě dotknout, ale já ustoupila o krok zpátky. Třídou to zašumělo jako bych právě provedla něco neuvěřitelného. A vlastně i udělala. Vždyť to je ona. Školní hvězda, vzor každého studenta či studentky této školy.
„Co se děje?“ Přidala jsem ledovou sprchu na již tak zamrzlou Nishiharu.
Chvíli se vzpamatovávala ale jen chvíli. Opět nabrala balanc a pokračovala: „Taji, to co se tenkrát stalo… já to myslela upřímně.“
Třídou to zase zašumělo a místy byl slyšet šepot. „Já… chtěla bych to zpátky,“ pokračovala a přistoupila blíže ke mně. Neustoupila jsem. Ona nasadila ten svůj svůdný úsměv a znovu ke mně natáhla ruku.
„Promiň,“ teď to nebyl šum ale příboj v bouři. Právě jsem ji odmítla. JI! Tohle někdo neunese. A zatím to vypadalo, že ten někdo bude ona.
Ztuhla na místě s rukou nataženou před sebou. Kousek od mé paže. Ve třídě to vřelo a všichni na nás hleděli, jako na scénu z nějakého drama.
„Promiň Nishiharo, ale já mám někoho jiného,“ otočila jsem se a přes třídu se vrátila na své místo a pokračovala v obědě. Všichni na mě koukali, ale já si z toho nic nedělala.
Nishihara odešla až po zvonění, kdy ji učitel napomenul, že by se měla vrátit k sobě do třídy. Mě ještě čekaly dvě hodiny a pak domů.
Jenže další přestávku, se ve dveřích zase někdo objevil. A tentokrát ne jedna osoba, ale celý zástup. Na něco se zeptaly první osoby u dveří a ten ukázal na mě. O chvíli později jsme měla kolem lavice snad deset holek z posledního ročníku. A netvářily se nijak přívětivě.
„Ty jsi Taji?“
„Jo,“ dříve, než jsem se stihla byť jenom nadechnout, vrazila mi facku. Podívala jsem se zase na ni a schytala druhou.
„Jak se opovažuješ rozplakat Nishiharu. Kdo si vůbec myslíš, že jsi!“ Chytila mě pod krkem a zírala na mě očima plnými nenávisti. Nebylo pochyb, že všechny patří k Jejímu fanklubu.
„Teď za ní hezky půjdeš, a omluvíš se jí. Je ti to jasné?“
„Nikam nepůjdu!“ odpověděla jsem vzdorovitě a vysloužila si tak další dvě facky.
„Uděláš, co ti řekne, a bez odmlouvání!“
„Ne!“ tentokrát mi hlavou praštila o lavici.
„Proboha Taji, tak udělej, co chtějí!“ zavolala na mě Akio. Podívala jsem se na ní.
„Ty to nechápeš. Nevíš, co se stalo,“ moji mučitelku ta odpověď zřejmě nepotěšila, protože mi hlavou praštila znovu o lavici. Když mě zase zvedla, zůstala na desce malá červená skvrna. Cítila jsem, jak mi po čele stéká pramínek krve. Od dalších úderů mě zachránil zvonek. Přestože jim bylo jedno, že právě mě před celou třídou bily. Nejspíše nechtěly promeškat začátek vyučování.
„Omluv se jí, nebo poznáš peklo,“ křikly za mnou, když odcházely.
Ve dveřích se potkaly s učitelem. Po pozdravu jsem si setřela krev z čela i lavice a odseděla si poslední hodinu. Nikdo, ani Akio, se se mnou o tom už nebavil a já vystřelila domů jako namydlený blesk. Chtěla jsem se vyhnout té skupince. Povedlo se. Aspoň pro dnešek. Od zítřka to bude jenom horší a horší.
To mi ta pohádka dlouho nevydržela.
***
„Ahoj Taji,“ pozdravila mě Ruriko a já ji pozdrav oplatila.
Stála v kuchyni zády ke mně a chystala oběd. Školní tašku jsem nechala u dveří a připlížila se za ní. Zrovna nabírala polévku do misky, když jsem ji zezadu objala kolem pasu. Jako by vycítila, že je něco špatně a hned misku položila.
„Stalo se něco?“ Když jsem neodpovídala, pokusila se otočit. Držela jsem ji ale pevně. Čelem tiskla mezi lopatky a zápasila se slzami, které jsem zadržovala celou cestu.
„Taji, co se stalo?“ Ptala se ustaraně. Když ucítila, že jsem povolila sevření, vytrhla se mi a otočila se. Chvíli se na mě dívala a pak si mě jako dítě přitiskla k sobě. Věděla jsem, jak vypadám. Rudé tváře, rána na čele a potoky slz. Už zase.
„Co se stalo?“ Ptala se a utírala mi je do svého rukávu.
„Potkala jsem někoho z minulosti. Někoho, komu jsem kdysi ublížila,“ popotahovala jsem.
„A ten někdo ti udělal tohle?“
Zavrtěla jsem hlavou, že ne: „Tohle mi udělali ti, co k němu vzhlížejí.“
„Řekla jsi to někomu?“
„Byla u toho celá třída.“
Ruriko se na mě překvapeně podívala: „A to ti nikdo nepomohl?“
Uhnula jsem pohledem. Přestože jsem vždy věděla, že mě ve třídě nikdo nepřijal do kolektivu, pořád mě ta skutečnost trochu bolela.
„Měla bys to říct někomu z učitelů.“
„To by nepomohlo. Ona je až moc oblíbená… dokonalá… vzor všech…“
Ruriko se na mě podezřívavě podívala. „Zítra zůstaneš doma, já si vezmu volno a někam si vyrazíme.“
Snažila jsem se jí se zděšením oponovat: „Nemůžeš si přece brát volno pokaždé, když se do něčeho zapletu… a že jsem pořádný magnet na problémy.“
Ona ale neposlouchala a už někomu volala. „… vážně? Děkuju, moc mi to pomůže.“ Netrvalo to ani pět minut a už sehnala někoho, kdo za ní zaskočí. Já si v duchu nadávala, že jsem ji to vyklopila.
„Ruriko, vážně bys neměla kvůli mně vynechávat práci. Budu v pořádku.“ Zkusila jsem to ještě jednou, ale se stejným výsledkem.
„Nesmysl, máš potíže, a já udělám, co budu moct, abych ti pomohla.“ Objala mě podobně, jako včera. Nebýt toho, že se moje myšlenky momentálně ubírají jiným směrem, nevím, co by se dělo. Už tak jsem ráda, že se mi daří plnit můj slib a držím se za vytyčenými hranicemi.
„Zase mě zachraňuješ.“
„Teď spíše přemýšlej, co bys chtěla dělat. Máme před sebou celý víkend,“ odběhla do kuchyně a přinesla, co připravila. Jelikož jsem ji vyrušila, zůstaly jsme u polévky, ale i tak se mi nálada díky ní zvedla. Večer jsme asi hodinu diskutovaly o plánu na víkend a pak šly spokojeně spát.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
