Kichijitsu I
Informace:
První díl mého prvního příběhu. Jedná se kompletně o improvizovanou povídku od začátku do konce. Nemám nic promyšleného, tak buďte hodní a navíc je to má první povídka xD Ale snad se bude líbit.
Název Kichijitsu znamená v překladu Šťastný den ;)
Můj příběh se odehrává v době, kdy jsem byl studentem střední školy. Tehdy se nedělo nic zvláštního, alespoň ne tam, kde jsem žil. Byl jsem normální studen jako každý jiný, nebyl jsem moc oblíbený ani nenáviděný, se všemi jsem vždycky dobře vycházel a učitelé mě měli za „pilného žáka“. Nedostával jsem pochvaly ani vyznamenání, nikdy jsem však ani nepropadl. Stejně, jako všichni ostatní, jsem plnil své studentské povinnosti, učil se na testy, chodil pravidelně a včas do školy, dělal domácí úkoly. Jen s holkami jsem měl dost problémy, nebyl jsem totiž nejhezčí, nebyl jsem ani dost vysoký. Vlastně jsem byl ze všech kluků nejmenší a nejslabší. Ve třídě jsme spolužaček měli celkem dost, ale nikdy jsem se s žádnou nedal pořádně do řeči. Oproti tomu, kluci z naší třídy se den co den vychvalovali, jak jim žádná nikdy neodolá. Hlavně Ben, který nejen, že je v očích většiny holek „hezký“ a pravidelně posiluje, ale navíc vlastní jeho táta bohatou stavební firmu, takže nosí pořád jen značkové oblečení a holky se s ním dávají do řeči samy. Ben často organizuje různé akce a párty u sebe doma, v takovém případě pozvánku neodmítne žádná z naší třídy. Pak je tu Emil, hubeňour asi jako já, jen o hlavu vyšší. Těžko říct, jestli si dost často nevymýšlí, ale pořád se vychvaloval, jak někde potkal nějakou hezkou holku a ten samý den se s ní hned dokázal vyspat. Emil vlastně není jediný, kdo podobné věci tvrdil. Ostatní měli buď své přítelkyně nebo se vychvalovali stejně jako Emil. Jen já, já jediný jsem byl oproti ostatním se vztahem s osobou opačného pohlaví dost špatně. Nikdo mi nikdy neřekl, že bych byl vyloženě škaredý, ale já se v zrcadle vždycky viděl, jako někdo, kdo holku mít nikdy nebude. Otec byl navíc alkoholik, který vydělával asi tolik, kolik si vydělá průměrný člověk. Kvůli alkoholu mi nikdy nedal ani cent. Takže i kdybych někdy nějakou potkal, nemohl bych ji nikam pozvat. Upřímně mi to dost vadilo, ta závist vidět své spolužáky, kteří si s holkami užívají den co den a přitom jsou ve stejném věku jako já. Všichni to o mně věděli, dokonce se mi často posmívali, jaký jsem přihřátý, že o holky vůbec zájem nemám. To však nebyla pravda. Vše... doslova vše se však změnilo za jeden jediný den.
Jmenuji se Hiro budu vám vyprávět o tom, jak jsem se stal člověkem odlišným od ostatních. Bylo ráno jako každé jiné. Já byl tehdy na cestě do školy. Cestou jsem přemýšlel o tom, jak a kde bych mohl někdy potkat svou pravou. Bylo mi však jasné, že tu pravou potká člověk většinou až v dospělosti, mně bylo teprve 17 let. Ale chtěl jsem zažít tu pubertální lásku, která je jiná než ta v dospělosti. Na nic jsem však nemohl přijít. Ve škole už jsou všichni zadaní nebo o mně nemají zájem a kromě školy trávím veškerý svůj volný čas doma hraním počítačových her. Do klubů ani na party nechodím, neúčastním se srazů ani žádných podobných akcí. Jednoduše mě nebaví. Přemýšlel jsem nad tím, čím bych mohl holky okouzlit. Mnohokrát jsem zkoušel posilovat, ale bylo to vždycky k ničemu. Jediná, nadějná věc, kterou jsem měl, bylo hraní počítačových her. To však žádnou neokouzlí, tím jsem si byl jistý.
Pak jsem si vzpomněl na hru, kterou jsem hrál naposledy. Byla to zvláštní online RPG hra, kde jsem hrál za vysokého a silného bojovníka - opak mé postavy ve skutečnosti. Mým cílem bylo původně dosáhnout nejvyšší úrovně zabíjením příšer. Ve městě jsem potkal několik dobrých lidí, se kterými jsem se dal následně do řeči. Zjistil jsem, z jakých zemí jsou a jaké to tam je. Spolu jsme pak vyrazili na lov příšer. Nejvyšší úrovně jsme dosáhli velice snadno a rychle, následně se všichni však odpojili - museli jít spát nebo do práce. Zůstal jsem tam sám a neměl jsem tam co dělat, tak jsem si sedl ve městě. Najednou ke mě přišla nějaká holka, byla to krásná lučišnice, jejíž postava měla opravdu nádherné oči. Dali jsme se do řeči a brzy se z nás stali dobří přátelé. Spolu jsme vyrazili na lov, přesto, že jsme už dávno měli oba nejvyšší úroveň. Společně jsme jen my dva procestovali skoro celou mapu, zažili jsme kritické chvíle, kdy jeden z nás málem zemřel. Několikrát jsme dokonce zabloudili tak, že jsme hodiny hledali cestu ven. Popisovala mi svět celé hry, jako by jí hrála už hodně dlouho. Nikdy jsem se od ní však nedozvěděl její pravé jméno, ani odkud je. Ve hře se jmenovala Maru. Bohužel nevím ani, jestli to byla skutečně holka. V těchto hrách je pohlaví hráčů často klamné. Ale nevadilo mi to, bavilo mě s ní prožívat virtuální dobrodružství.
Přemýšlel jsem, jestli jí znovu potkám, až se večer do hry znovu přihlásím. Přemýšlel jsem o tom, co bychom mohli ještě ve hře podniknout. Když tu náhle přímo před mým nosem proletěl šíp, který se zabodl do dřevěného sloupy lampy hned vedle mě. Byl jsem v šoku, stačil kousek a měl bych šíp v hlavě. „Co to ksakru má být?!“ zařval jsem rozzuřeně a podíval se směrem, odkud šíp přiletěl. Původně jsem si myslel, že to byla nehoda, ale pak mi došlo, že mě někdo mohl chtít záměrně zabít. V dálce jsem na střeše vysoké budovy viděl jednu osobu. Nevěděl jsem, jestli šíp vystřelil on nebo ne. Nikdo kolem nebyl, dostal jsem vážně silný strach a raději si pospíšil do školy. Neohlížel jsem se, kdyby přiletěl další šíp, asi by mě to už vážně zabilo. Doufal jsem však, že to byla jen nehoda. Konečně jsem dorazil až ke škole. Bylo tu už docela dost lidí, spousta dalších žáků, kteří také vcházeli do školy jako já. Už jsem se cítil v bezpečí, když jsem najednou v odraze skla školních dveří uviděl, že za silnicí stojí osoba držící luk. Rychle jsem se na ní podíval. Stál tam zahalen v plášti a s kapucí, ale bylo mi jasné, že tam čeká na mě. Najednou se rozběhl směrem ke mě, což mě vylekalo na tolik, že jsem rychle zalezl do školy. Dokonce jsem u dveří srazil učitele na zem jen, abych se do budovy školy dostal co nejrychleji. Bylo mi to však jedno, hlavně, že jsem před tím divným člověkem v bezpečí. Zdálo se, že zmizel potom, co jsem udělal rozruch tím, že jsem srazil učitele na zem. Ve třídě mě pak dost seřval. Za trest jsem musel být dvě hodiny po škole, což mi zas tolik nevadilo, když jsem si uvědomil, že by na měl ten divný člověk s lukem mohl před školou zase čekat.
Byla hodina matiky - toho nejnudnějšího předmětu, který jsem na škole snášel. Místo pozorování tabule a psaní si zápisků jsem raději koukal z okna a pozoroval mraky. Zrovna jsem se díval ven a přemýšlel o tom, jak se dostat domů, až se školou skončím. Před mýma očima se za oknem najednou objevil obličej usmívající se holky zahalená v plášti. „UÁÁÁ!!“ vykřikl jsem vyděšením. Všichni se na mě ve třídě podívali, holka za oknem však stihla zase zmizet. „Hiro! Co to má znamenat?!“ řval na mě učitel, smůla, že zrovna ten, kterého jsem ráno srazil. Všichni se mi navíc začali smát. „Jsi viděl pavouka nebo co?“ zeptal se posměvavě Ben a všichni se začali smát ještě víc. Ani mě nenapadlo, že bych jim řekl, že jsem za oknem uviděl člověka. Měli jsme totiž třídu ve 4. patře a hlavně už zmizela, nikdo by mi nevěřil a smáli by se mi ještě víc. Omluvil jsem se, že jsem dostal křeč do ruky a hodina pokračovala. Mně mezitím došlo, že to byla ta samá osoba, co stála venku a držela luk. Věděl jsem, že to nejspíš bude ta samá osoba, která po mně cestou do školy šíp vystřelila. Nevěděl jsem, co budu dělat, teď se domů zcela jistě nedostanu.
Chvíli jsem přemýšlel, proč po mně jde. Vzpomněl jsem si na to, jak vypadá a měl jsem silný dojem, že už jsem jí někde viděl. Nemohl jsem si však vzpomenout, odkud bych jí mohl znát nebo odkud by ona mohla znát mě. Už vůbec jsem nemohl přijít na důvod, proč by mě chtěl někdo zabít! Když hodina skončila, učitel mě zamkl ve třídě s tím, že se vrátí za 2 hodiny. Měl jsem si tu odpykat svůj trest. Souhlasil jsem a když učitel dveře do třídy zamkl, šel jsem se podívat z okna, jestli tam někde není šílená holka s lukem. Než jsem se však stihl k oknu přiblížit, znovu se přede mnou za oknem objevil její obličej. Znovu jsem zařval a odstoupil od okna. Doufal jsem, že zase zaleze, ale ona si okno do třídy z venku otevřela jako nic a vlezla dovnitř za mnou. To už jsem začal řvát o pomoc. Ona se na mě však podívala, sundala si kapuci a rozběhla se ke mně.
Volala usměvavě: „Hiro!“, a než jsem se stihl vzpamatovat, objímala mě pevně kolem krku.
Bylo mi pak už jasné, že mě asi nebude chtít zabít, ale kdo to sakra je? A odkud mě zná? To byly otázky, které jsem si pokládal, když mě pořád objímala kolem krku.
„Yosh, yosh.“ poklepal jsem jí na zádech a ona se pustila.
Podívala se na mě, usmála se a řekla: „Stýskalo se mi, Hiro.“. Podíval jsem se jí do očí a hned mi došlo, odkud jí znám.
„Vždyť ty jsi Maru z té hry!“ zařval jsem na ní. „Co tu děláš?! Jak sis mě tu vůbec našla?“ ptal jsem se, ale ve skutečnosti jsem si pokládal mnohem víc otázek. Byla to totiž přesně taková Maru, kterou jsem v té hře znal. Odpovídala chováním a naprosto přesně i vzhledově.
„Co to povídáš, přišla jsem za tebou. Vždyť jsi mě nechal ve městě čekat moc dlouho, tak jsem se za tebou vydala do tvého světa.“ odpověděla mi. Vůbec mi to nedávalo smysl, ale bylo mi jasné, že od ní se pravdu nedovím.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.