Duchové III. - Ostrov Amora - 2. Samé vyznání lásky
Informace:
Přistávají na ostrově a hned se lapí do pasti. Do sítě. Nemohou se z ní vyhrabat, ale muži s oštěpy je osvobodí a odvedou za velitelem Šamanem který je ubytuje na louce. Ostrov se zdá dosti zvláštní a divný. Kde kdo komu tu vyznává lásku. Jenže Sanji usíná při hlídce a druhý den se ději divy.
Druhá epizoda této třetí a poslední ságy :)
2. Samé vyznání lásky
Za tři dny jsme kotvili u ostrova. Vypadal neobydlený. Nikdo nebyla žádná loď, přístav, domy, prostě nic.
„Ani tu nikdo nežije.“ pronesla Robin.
„Mžná tu někdo žije, ale hlouběji v lese.“ řekla jsem, že to, co řekla Robin, nemusí být pravda. Robin mě probodla svým nevraždivým pohledem. Už mě to začalo lést na nervy. To chování Robin vůči mně.
„Tak to tu prozkoumáme.“ usmíval se Luffy. Všichni jsme se vysadili na souš.
„Nikdo tu nezůstane a nebude hlídat loď?“ zeptal se Chopper.
„Myslím, že se jí nic nestane.“ usmíval se Luffy a vyrazil směr les. Všichni jsme vyrazili za Luffym.
Šli jsme hustým lesem. Nikde nikdo nebylo. Už jsem si říkala, že se Robin omluvím, že jsem jí nevěřila. Ale ještě jsem chtěla chvilku počkat. Tušila jsem, že se tu něco děje. Proto jsem byla ve střehu.
„Děje se něco, Jane?“ zeptal se mě Law, když si všiml, že jsem ostražitá.
„Nevím...Něco se tu podle mě děje.“ pokrčila jsem rameny. Law jenom přikývl hlavou na souhlas. Zoro náš rozhovor sylšel a taky začal být ostražitý. Já, Law a Zoro jsme šli jako poslední. V tom se ozvalo cvaknutí. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Po chvíli jsme všichni zjistili co to bylo za zvuk. Nevšimli jsme si provazu, o který Luffy zakopl a nás všechny lapila síť.
Snažili jsme se z té síťky dostat. Každý sebou mrskal. Ale nešlo to. Každý se překřikoval.
„Sedíš mi na ruce!“ křikl někdo.
„To je moje noha!“ ozval se další hlas. Jak jsme byli na sebe namačkaní, tak jsem nedosáhla na svou katanu. V tom jsem uslyšela šum. Ale jistá jsem si tím nebyla.
„TICHO!“ křikla jsem na všechny. Všihni sebou přestali házet i křičet. V dálce jsme tentorkát ulyšeli šum všichni. Takže se mi to nezdálo. Pomyslela jsem si.
„Janey, co se děje?“ zeptal se po chvíli ticha Luffy.
„Něco, nebo někdo sem jde.“ řekla jsem Luffymu.
„Pravda, i já něco slyším.“ řekl Law i Zoro najednou. Všichni jsme poslouchali. Rukou jsem se chtěla dostat k jedné z katan Zora, který byl nejblíž ke mně. Ale i tak jsem na tu katanu nedosáhla.
„Co děláš, Jane?“ zeptal se mě Zoro, když zaregistroval, jak se snažím rukou na něco sáhnout. Nedošlo mu to.
„Snažila jsem se vytáznout tvou katanu a proseknout tu síť. Jenže na ni nedosáhnu.“ řekla jsem to, co jsem měla v plánu. „Lawe, zkus to ty.“ požádala jsem Lawa, který by mohl na jednu z těch katan dosáhnout. Zoro chtěl něco říct, ale zjistil stejně jako já, že je to nemožné.
„Tak nic. Musme počkat, dokud se někdo neobjeví.“ řekl chladně Law, který to po chvíli vzdal, když mu došlo, že to nejde. Všichni jsme čekali v tichosti a v klidu na to, co se semele teď.
Asi po čtvrt hodince se objevili muži s oštěpy. Všichni jsme na ně zírali a oni zase na nás. Chvíli panovalo ticho. Nikdo nepromluvil žádné slovo.
„A-ale to jsou lidé.“ pronesl jeden z mužů.
„Tak nás pusťte.“ řekl chladně Zoro. Muži se po sobě podívali.
„Nic vám neuděláme. Jsme tu jenom na průzkumu.“ řekla jsem mírnějším hlasem.
„Kdo jste?“ zeptal se další muž.
„Co takhle nás pustit a pak si v klidu promluvit?“ zeptal se Law, aniž by dal najevo své emoce.
„Nejdřív nám řekněte, kdo jste.“ řekl ten první muž, aniž by souhlasil s návrhem Lawa.
„Jsme piráti. Ale nic vám neuděláme.“ odpověděl za všechny Luffy. Hlavou byl k zemi, takže nebylo vidět, jak se zazubil.
„Piráti?“ podivili se muži.
„Opravdu vám nic neuděláme. Tenhle hromotluk je taky hodný.“ řekla jsem mužům. Tím hromotlukem jsem měla namysli Zora. Mamka se začala smát.
„Hromotluk?“ dostal ze sebe Zoro.
„Počkejte chvilku.“ řekl první muž. Co udělal nebylo vidět, ale stalo se to, že síť se uvolnila a my dopadli na zem.
Já jsem dopadla na zadek. Law, Nami, Usopp a Bepo dopadli na břicho. Luffy na obličej, Zoro a Sanji na záda, Chopper dopadl na Usoppa a Robin za pomoci své síly ďáblova ovoce na své nohy.
„Z-zrůda.“ vykřikli všichni muži a namířili na nás své oštěpy.
„Nejsme zrůdy. Jen pár lidí tu snědlo ďáblovo ovoce a má svou speciální sílu.“ snažila jsem se to nějak vysvětlit.
„Jak vám máme věřit?“ zeptal se jeden z mužů.
„Nejsme nepřátelé, ale věřit nám můžete i nemusíte.“ odpověděla jsem.
„Tady Janey má pravdu.“ potvrdil to Luffy.
„Ale ty ženy jsou vážně sexy.“ promluvil další z mužů. Přestali na nás mířit oštěpy.
„Půjdete s námi. Náš velitel si s vámi promluví.“ řekl další muž.
„A zbraně nám předáte.“ řekl další muž.
„Nebojte, nezaútočíme na vás. Věřte nám aspoň trochu.“ snažila jsem se je přesvědčit.
„Je to pár lidí, kteří mají schopnost ďáblova ovoce. Nemyslíte si, že bychom na vás už zaútočili?“ zeptala se jich Robin.
„A mé pistole jsou rychlejší, než vaše oštěpy. Kdybychom vám chtěli ublížit, tak by bylo už po vás.“ připojila jsem se k Robin. Robin zase na mě hodila nenávistný pohled, který jsem zcela ignorovala.
„Dobrá, ale jestli se o něco pokusíte, tak vás na místě zabijeme.“ souhlasil jeden z mužů. Poté jsme vyrazili na cestu. Pár mužů šlo před námi a pár za námi.
Šli jsme mlčky. Nikdo nepromluvil ani slovo. Jak my, tak i ti muži. Byli slyšet jen ptáci, jak zpívali někde v lese.
„Vesnice vypadá mirumilovně. Všichni se k sobě chovají láskyplně.“ oznámila mi mamka, když se vrátila z průzkumu s taťkou, Acem a Corazonem.
„Ale cesta vám potrvá asi dvě hodinky.“ dodal taťka. Chtěla jsem něco říct, ale vysvětlovat těm mužům, že vidím duchy a dokážu s nimi komunikovat jsem teď nechtěla říkat. Nevěděla jsem, jak by to vzali, proto jsem mlčela. Ale po delší chvíli jsem se těch mužů přeci zeptala.
„Jak ještě dlouho?“ zeptala jsem se jich.
„Tak dvě tři hodinky. Proč?“ odpověděl mi jeden z mužů a zeptal se proč.“
„Dvě hodiny?“ zarazil se Usopp. „Co takhle přestávka?“ dodal vzápětí.
„To udjete bez problémů. Máte své schopnosti.“ řekl další z mužů.
„Ale jen někteří.“ ohradila se Nami.
„Ale jste mladí“ protestoval další muž.
„Nebojte, ujdeme to.“ řekla jsem všem povzbudivě a podívala jsem se na Usoppa, aby radši držel klapačku.
„A jaká je ta vaše vesnice?“ zeptala se Robin.
„Mirumilová.“ odpověděl jeden z mužů.
„To vidím.“ procedil skrz zuby Zoro.
„Jsou mirumilovní. Jen cizince tu vidí málokdy.“ snažila jsem se to nějak potichu vysvětlit Zorovi. „Jenom se brání.“ dodala jsem ještě.
„A nikdo tu nikomu nic nedělá. I zbraně nám nechali.“ připojil se ke mně Law. Zoro radši zmlknul.
„Já mám hlad.“ promluvil Luffy.
„Ty máš hlad pořád.“ promluvila Nami na Luffyho.
„Jídlo dostanete až ve vesnici.“ promluvil jeden z mužů.
„To vydržíš Luffy.“ řekl Sanji Luffymu.
„Všichni máme hlad.“ řekl za všechny Usopp. Podívala jsem se na Zora, který chtěl protestovat.
„Nech to být. Nemá to cenu.“ řekla jsem Zorovi. Ten sklapnul a nevydal ani hlásku.
Konečně jsem po dvou hodinách cesty dorazili do vesnice. Každý se tam držel za ruku, nebo se objímal, nebo nás sledovali. Malé děti se schovaly za sukně svých maminek, ty starší na nás koukely oči.
„Ty jsou krásné.“ začali si šeptat muži z vesnice.
„Tu bych chtěl za ženu.“ zašeptal další vesničan.
„Ta v tom černým tílku je sexy.“ zašeptal další vesničan. Ale i ženy si šeptaly, jak jsou naši chlapi sexy.
„Kruci, co se tu děje?“ zeptal se šeptem Zoro.
„Nevím, ale chovají se divně.“ souhlasila jsem se Zorem. Pak ke mně a k Lawovi přišla malá holčička a malý chlapeček. Podávali nám kytičku. S Lawem jsme se na sebe podívali. Já se sklonila, abych jsem si tu kytičku převzala, a i že poděkuju, když mi v tom te klučík dal na tvář pusu. Cítila jsem, jak rudnu. Law si od holčičky tak převzal kytičku, ale byl takový rozpačitý.
„Teď je nechtě být. Musíme k veliteli.“ promluvil jeden z mužů. Děti se rozeběhly pryč a my se daly zase do pohybu.
Došli jsme ke stanu. Jeden z mužů vstoupil do stanu a my čekali venku. Čekali jsme, co se bude dít dál. Po chvíli ze stanu vyšel postarší muž.
„Tak vy jste piráti?“ zeptal se nás muž, nebo-li velitel vesnice.
„Ano, jsme.“ promluvil Luffy a zazubil se.
„Pojďte dovnitř.“ pozval nás velitel do stanu. Všichni jsme se nahrnuli a sedli si do tureckých sedů a čekali, co se bude dít dál.
Muž si sedl do středu kruhu, vzal si fajfku a zapálil si ji. Chvíli nás pozoroval mlčky a my jeho. Čekalo se, kdo promluví jako první.
„Co tu pohledáváte?“ zeptal se nás velitel. „A jak vám říkají?“ dodal další otázku.
„Cestujeme z ostrova na ostrov a prožíváme různá dobrodružství. Já jsem Luffy a toto jsou mí přátelé Nami, Usopp, Chopper, Robin, Sanji, Bepo, Zoro, Janey a Law.“ představil sebe a nás Luffy.
„Já jsem Šaman. Ale tady žádné dobrodružství nezažijete.“ představil se nám velitel a dodal, že žádné dobrodružství tu na nás nečeká.
„Nikdy nikdo neví, co se dá na ostrově zažít.“ řekl Luffy a zazubil se.
„Jste tu vítaní a buďte tu jako doma. Teďvám ukážu, kde se utáboříte. K moři je to dálka.“ oznámil nám Šaman.
„Ale co naše věci?“ zeptala se Nami.
„Ty vám půjčíme.“ slíbil Šaman.
„Děkujeme vám.“ poděkoval Luffy. Všichni jsme se postavili a šli za Šamanem.
Šaman nás odvedl na palouk, kde bylo nádherně. Samé kytičky a k našemu překvapení, jsme tam už měli deky na noc.
„To byla rychlost.“ pronesl s úžasem Luffy.
„Jste první návštěvníci tohoto ostrova. A každý je tu vítaný.“ odpověděl Šaman Luffymu.
„A proč ty zbraně?“ obořila se Nami na Šamana.
„Omlouvám se za své muže. Ale mysleli si, že je to nějaké zvíře, které si dáme k večeři. A i když na vás mířili zbraní, nikdy by vám neublížili. Všem se moc líbíte. I mně.“ při těch slovech sledoval Nami. Ta udělala vyděšený obličej. „Teď vás nechám osamotě.“ dodal a začal odcházet do svého stanu.
Všichni jsme si sedli do kruku a čekali, až promluví Luffy, jako náš kapitán. Chvíli panovalo ticho. Po chvíli Luffy promluvil.
„Chvíli tu zůstaneme. Zítra si dojdeme pro věci.“ rozhodl Luffy.
„A na jak dlouho?“ zeptala se Robin.
„To se ještě uvidí. Tak tři dny.“ pokrčil rameny Luffy. „Teď pojďme na prohlídku těchto zajímavých lidí.“ dodal a zazubil se.
„Tady se děje něco divného.“ pronesl Zoro.
„Viřiď mu, že nemá malovat čerta na zeď.“ řekla mi mamka nakvašeně.
„Zoro, mám ti od mamky vyřídit, že nemáš malovat čerta na zeď.“ zasmála jsem se. Ale pak jsem zvážněla. „Ale i mně tu něco nesedí. Je dobré, že se tu všichni mají rádi, ale je tu moc té lásky.“ dodala jsem.
„Ani mně see to tu nelíbí.“ připojila se k nám Nami.
„Teď si to tu prohlédneme a uvidíme.“ rozhodl Luffy. Všichni jsme se postavili. „Rozdělíme se na dvě skupiny. Jedna skupina půjde na jinou stranu a ta druhá na tu druhou.“ dodal vzápětí.
„A jak se chceš rozdělit?“ zeptala jsem se Luffyho. Luffy na nás ukázal, jak kdo s kým bude ve skupině. Ve skupině jsem byla já s Nami, Zorem, Usoppem a Chopperem. Zbytek tvořil druhou skupinu.
Cesta po vesnici byla zajímavá, ale hlavně zvláštní. Každý se na nás usmíval, občas nám někdo poslal letmo pusu, nebo se lidé líbali mezi sebou na veřejnosti. Nikdy jsem nanarazila ani neslyšela o tak láskyplném ostrově. I na mém ostrově se lidé měli rádi, ale tady to bylo moc přehnané. Na mém ostrově se i chlapi porvali, když se opili, ale tady tomu tak nenasvědčovalo. Tady každý každýmu i nám, říkali miluju tě. Nami se chytla kolem mé ruky. I já ji chytla za ruku a dodala jí odvahu. Vše bylo divné. Až večer jsem se sešli na louce.
I druhá skupina zažila stejné zážitky jako my. Rozhodli jsme se pro noční hlídky. První hlídku měl Sanji, ale jakmile jsme ulehli, tak začala hrát hudba. Dokonce se mi zdlo, že jsem někoho zahlédla, ale hned se mi zavřely oči a já usnula. Dokonce i Sanji usnul. Ráno na nás všechny čekalo veliké překvapení.