Nový život ep.13
Informace:
Vytvořeno ve spolupráci se SoAkarui.
Příjemné čtení, pokud se to dá říct.
...Ač nerada jsem ji nechala se odtáhnout, ale její ruce mi zůstaly na ramenou. Hleděly jsme si do očí a já v těch jejich viděla, že nad něčím zase přemýšlí. Jako už tolikrát předtím mi chce pomoct. A já, jako celou tu dobu, netoužím po ničem jiném, než být s ní. Někde daleko. Daleko od všech starostí jakou je například tato...
„Mám jí s tebou?“ Vyhrkla na mě a já sebou cukla, jak mě vytrhla ze snění.
„C-cože? Proč bys to dělala?“
„No, třeba by ses pak tolik nebála.“
Pravda, byla bych jí vděčná, kdyby tam byla se mnou.
„Nemusím taky sedět u jednoho stolu s vámi,“ pokračovala ve vysvětlování svého plánu, „sednu si kousek od vás, a kdyby šlo do tuhého, přijdu si pro tebe.“ Představila jsem si tu situaci a na chviličku si přála, aby se tak i stalo.
„T-tak dobře. Budu se cítit líp, když tam budeš se mnou.“
„Tak dohodnuto“ obdařila mě dalším ze svých úsměvů a znovu mě objala. „Kéž by ten okamžik trval věčně.“
***
O nějakou dobu později jsem seděla v kavárně a čekala, až otec přijde. Schválně jsem se usadila co nejdále ode dveří, ale zároveň tak, abych na ně viděla a aby bylo vidět mě. Ruriko seděla u vedlejšího stolu a četla si nějakou knihu. Přišla sem chvíli po mě pro případ, že by tady už byl. Nechtěly jsme, aby věděl, že tu jsme spolu.
Zatímco jsem čekala, střídavě jsem usrkávala čaj a nervózně koukala na hodiny. Měl už deset minut zpoždění, ale chtěla jsem mu dát ještě chvíli, než mu zavolám. Obvykle býval přesný a zdržení muselo zapříčinit něco naléhavého.
Pokaždé když někdo vešel dovnitř, zvedla jsem zrak ke dveřím. Vlastně to ani nebylo mockrát třeba. Nejprve dorazila dvojce mužů v oblecích. Následně tři ženy a nakonec osamocený student. Když jsem si ho prohlédla a zjistila, že na něho tady nečekám, chtěla jsem se zase podívat jinam. Jenže v tu samou chvíli se mu tvář roztáhla v úsměvu a zamířil si to přes celou místnost ke mně. Podívala jsem se na něj pozorněji, jestli ho náhodou neznám, ale nikdo se mi nevybavil.
Byl vysoký. Já bych mu byla odhadem tak po ramena. Měl trochu delší světle hnědé vlasy. Ty byly rozcuchané od větru a on si je po vstupu dovnitř jenom trochu upravil rukou, aby mu nepadaly do očí. Ty byly na tu vzdálenost jasně modré a upínal je mým směrem. Na sobě měl bílou košili s rozepnutými dvěma horními knoflíčky a rifle. V ruce si nesl kabát a tašku, jakou jsem už viděla u Ruriko. Už byl skoro u mě a na tváři měl pořád ten stejný úsměv, až jsem z toho začínala v duchu panikařit. Už tak jsem byla napjatá jako kšandy a ještě bych se tady měla dohadovat s někým, kdo si mě zřejmě s někým spletl?
Už byl jen pár kroků u mě a pak najednou uhnul… on uhnul? Nezastavil se před mým stolem ale před Ruriko!
„Ahoj,“ pozdravil ji a ona si ho teprve teď všimla.
„Seiki?“ vyhrkla ze sebe. „Co ty tady děláš?“
„Na to jsem se chtěl zeptat já tebe. Můžu přisednout?“ Ani nepočkal na odpověď a hned se posadil. Ve mně se začaly míchat všelijaké pocity. Nejprve to bylo překvapení. Chvíli na to zvědavost, a když jsem viděla, jak mu Ruriko začala s úsměvem odpovídat, objevilo se i něco, co bych snad nazvala i drobnou žárlivostí. Kdo je tenhle Seiki? Ruričin smích mě vždy tak tajemně hřál a ani teď tomu nebylo jinak. Jenomže teď k tomu přibyl drobný mráček.
Naneštěstí pro mě se brzy po příchodu tajemného Seikiho objevil i můj otec. Když jsem si ho všimla, hrklo ve mně překvapením, protože nebyl sám. Zároveň mi ale došlo, co zapříčinilo jeho zdržení. Vedle otce si to vykračovala macecha. Nalíčená, účes jako od kadeřníka a v šatech, jako kdyby právě mířila někam na nějaký nobl večírek. Otec jako vždy v obleku a hrdou chůzí mířil ke mně. Než se ke mně přes lokál dostali, usrkla jsem další doušek čaje na uklidnění a počkala, než se posadí.
„Ahoj tati,“ pozdravila jsem ho hned, jak se posadil.
Místo vřelé odpovědi pro dceru, kterou několik měsíců neviděl, se mi ale dostalo napomenutí: „Nezapomnělas na někoho?“
Střelila jsem pohledem na macechu vedle. Nevěnovala mi žádnou pozornost a listovala si v nápojovém lístku.
„Proč ses chtěl sejít?“ Vyhnula jsem se jeho otázce a byla jsem ráda, že to přešel bez dalších komentářů.
„Proč asi? Vrátíš se s námi domů.“
„Nevracím.“
Moje odpověď ho zaskočila a trochu zvedl hlas: „Jak to myslíš, že ne?“ Šel z něj strach. Ani jeden z nás nebyl zvyklý na to, abych mu odmlouvala.
„J-já se s vámi nevrátím,“ zopakovala jsem mu koktavě a vyhýbala se jeho pohledu.
„Já se tě na nic nebudu ptát, prostě si tě teď odvedu domů, a tam si o tom promluvíme.“ Nijak nekrotil hlas a ostatní hosté se začali ohlížet, co se tady děje. Mávnutím ruky přivolal číšníka a ten se znechuceným výrazem přišel. Jen co se ale dozvěděl, že zaplatíme a půjdeme, očividně se mu ulevilo. Otec se pak zvedl a chytil mě za zápěstí.
„Ne!“ vykřikla jsem a vytrhla se mu. Chvíli jsme stáli v uličce bez hnutí. Pak se napřáhl, a vlepil mi facku, že to museli slyšet i na druhé straně lokálu. A asi i ano, protože veškerá komunikace v jídelně ustala a veškerá pozornost, která se nás ještě netýkala, se obrátila jenom k nám. Já ustoupila o pár kroků dozadu a držela se za tvář. Vždycky měl silnou ránu.
„Nebudu to říkat podruhé!“ Křikl zase a opět se natahoval po mém zápěstí. Jenže než se mě mohl opět dotknout, klepla ho Ruriko přes prsty lžičkou z od kávy.
„Co si to dovolujete?“ Okřiknul ji otec. Ruriko pomalu vstala a postavila se přede mě. Seiki se netvářil ani moc překvapeně a k mému úžasu, se postavil vedle Ruriko.
„Taji je dospělá žena, pokud s vámi nechce jít, nemáte právo ji k ničemu nutit. A už vůbec ne ji ubližovat.“ Mluvila dále. Uvědomila jsem si, že to bylo poprvé, kdy mě nazvala ženou. Přišlo mi vtipné, že to bylo zrovna v situaci, kdy jsem se za ní schovávala jako malá.
„Je to má dcera, a pokud tady někdo nemá právo něco nařizovat, jste to vy!“ Svá slova podpořil výhružně zvednutým prstem a ukázal na oba dva. S Ruriko to ale nic neudělalo a beze strachu mu jej zase odstrčila.
„Prosím odejděte a nechte ji na pokoji.“
„Nebo?!“
„Nebo to budeme řešit přes policii,“ řekl tentokrát Seiki naprosto chladně, jako by to pro něj byla rutina. Aby tomu dodal větší váhu, prohodil lhostejně rameny. Zato otec byl rudý vzteky. Zatínal pěsti a já se bála, že někoho brzy uhodí.
Nakonec ale převládlo jeho obchodnické já a v hlavě si začal dávat věci dohromady. Nakonec zřejmě usoudil, že je v nevýhodné pozici a ustoupil úplně.
„Ještě jsme neskončili Taji,“ na chvíli zase nasměroval zase svůj vztek na mě. Ale hned se zase obrátil k těm dvěma, za kterými jsem se schovávala. „A s vámi dvěma taky.“ Připadala jsem si, jako bych byla každým okamžikem menší a menší.
„Varuji vás naposledy, nechte Taji být!“ Moji rytíři opět zvedli štíty na mou obranu. Pro tuto chvíli to však bylo naposledy. Otec po nich ještě střelil pohledem a pak vyrazil z podniku pryč.
Macecha se chvíli zdržela a podívala se na nejprve na Ruriko, a potom na mě.
„Ani nevíš, jak dlouho jsem na tenhle okamžik čekala holka,“ úlisně se usmála, „vlastně bych ti měla poděkovat. Díky tomuhle vystoupení už tvoje slovo u něj nebude mít žádnou váhu. Ale neboj se.“ Opět se usmála a na chvíli bych přísahala, že jí k dokonalosti chyběly jen rohy, ocas a kopyta. „Postarám se o to, aby vás neobtěžoval. Vlastně se postarám o to, aby zapomněl, že vůbec existuješ.“ Narovnala se a o krok ustoupila. Pohledem přeletěla oba mé ochránce.
„Užijte si tu vaši hru děti,“ rozloučila se a odběhla za otcem ven. Jen co se za ní zavřely dveře, zhroutila jsem se na lavici za mnou. Celou tu dobu jsem měla na krajíčku a ruce se mi třásly. Jakoby na okraji vědomí jsem zaslechla, jak se Ruriko omlouvá hostům za vyrušení, prosí číšníka o účty za oba stoly a omlouvá se Seikimu, že mě musí odvést domů.
„Klidně běžte,“ odpověděl ji, „já to zaplatím. Někdy mi to vrátíš.“
Ruriko kývla na znamení díků. Pak mě zvedla a za ruku odváděla domů.
***
Celé moje tělo se třáslo. To bylo poprvé, kdy jsem se s otcem pohádala. Kdyby nebylo jí, asi už sedím doma a poslouchám seznam věcí, které mám za trest zakázány. Byla jsem jako tělo bez duše.
Ruriko mě vedla domů a její hřejivý dotek byl to jediné, co jsem byla schopná vnímat. Nezmohla jsem se ani na jakoukoli myšlenku ohledně Seikiho, přestože mě ještě před několika minutami nejprve trápil, a poté i pomáhal zachránit.
Doma jsem se posadila do kouta v pokoji a ze všech sil zadržovala slzy, které se draly na povrch. Nechtěla jsem, aby mě takhle viděla. Přitom jsem si za to mohla sama. Už zase. Ona mě zase jednou zachránila před mou hloupostí. I teď, když mám čelit následkům, je mi po boku.
Posadila se vedle mě a objala. Ne jako předtím. Silněji. Zabořila jsem hlavu do jejího ramene a rozbrečela se jako malé dítě. Už toho na mě bylo moc. Ona mě zatím hladila po vlasech a konejšila slovy, že všechno bude zase lepší. Že nikomu nedovolí, aby mi ublížil. Silná slova, ale věřila jsem, že ona je může splnit.
„Pojď, měla by sis lehnout,“ navrhla Ruriko po několika minutách objetí.
Ten šok pro mě byl ještě příliš čerstvý na to, abych se zmohla na nějaký protest. Poslušně jsem tedy přešla k futonu. Nezdržovala jsem se s převlékáním a rovnou přes sebe přehodila přikrývku. Ruriko ještě zatemnila okna a taky si lehla. Nemohla jsem usnout a převalovala se sem a tam. Ona nejspíše taky nespala, protože jsem neslyšela, jak oddychuje. Byla to moje ukolébavka, ale teď tady nebyla.
„Ruri?“ zkusila jsem to potichu
„Ano?“
„M-mohla… mohla bych spát dneska s tebou?“
„Pod jednou podmínkou“
„Mm…?“
„Neříkej mi Ruri“
„Nebudu, promiň,“ ještě nikdy jsem jí tak neřekla. A nejspíše ani už neřeknu. Ani nevím, proč to udělala teď, ale účel to splnilo. Ona na mě čekala se zvednutou dekou a já pod ní vklouzla. Schoulila jsem se k ní, jak jen jsem se odvážila. Byla si vědomá mého ostychu a k mému překvapení si mě přitáhla blíže, až jsem nakonec tiskla hlavu k její hrudi. Nebránila jsem se a schoulila se, jak to jen šlo. Nakonec jsme se k sobě tiskly jako přilepené. Já čelem přitisknutým k hrudi a rukou na jejím boku. Ona tváří vnořená do mých vlasů a rovněž rukou na mém boku. Nevím, proč to dělala. Proč mi dovolila se tak přiblížit. Teplo jejího těla… její vůně… každý její dotek mě přiváděl k nepříčetnosti.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
