Anime World CZ/SK - Příběhy

4. Samé pasti

Pomalu jsem přicházela k sobě. Ruce jsem měla svázané dozadu. Otevřela jsem oči a jako prvního jsem viděla své rodiče.

„Konečně ses probudila.“ ulevilo se mamče.

„Jak ti je, Janey?“ zeptal se mě taťka. Pomalu jsem se posadila a rozhlédla se kolem sebe. Všichni měli svázané ruce dozadu, jako já a seděli.

„K-kde to jsme?“ dostala jsem ze sebe. Hlava mě bolela, jako střep.

„Jane...Jsi v pořádku?“ zeptal se mě Law, který seděl vedle mě.

„Až na to, že mě třeští hlava, jsem v pohodě.“ odpověděla jsem. „Ale hlava třeští i vás, co?“ dostala jsem ze sebe a podívala se na všechny. Teda jenom na ty, na které jsem viděla.

„Jo.“ přikývl Luffy.

„Co se nám stalo?“ zeptala jsem se a podívala se na Nami. Nami seděla vedle mě taky, ale zdruhé strany, než byl Law.

 

Nami vypráví:

 

„Poté, co jste odešli, tak jsme hlídkovali na lodi. Každý měl své stanoviště. Domluvili jsme se, že jestli někdo něco zahlédne, dá ostatním vědět. Po nějaké době se ozval Chopper, že vidí vosy. Všichni jsme se šli podívat. Letěl k nám roj vos a včera byla královna. Už jsem se chystali je přivítat a říct jim, že jste vyrazili na průzkum ostrova, ale v tom se objevil kouř a všichni jsme ztratili vědomí. Probrali jsme se až tady“ řekla nám Nami.

 

Současnost:

 

Chvíli panovalo ticho. Nikdo nic neříkal. Přemýšlela jsem, kdo zatím vším stojí. Měla jsem takové tušení, že za to mohou ty vosy. V tom jsem si všimla, že chce něco mamka říct, když se v tom ozval mužský hlas.

„Tak už jste všichni vzhůru, jak tak koukám.“ promluvil muž, který se objevil před námi. Všichni jsme se na něho podívali. Poznali jsme, že máme tu čest se setkat s upírem.

„Kde je vosí královna?“ zeptala jsem se upíra chladně. Všichni se na mě podívali.

„Jak víš, že zatím vším stojím já?“ objevila se královna vedle upíra. Všichni zírali v němém úžasu na královnu. A pak i na mě. Jediný Law so zachoval chladný výraz a nedal nic najevo.

„Moc jsem ti nevřeli, když jsi mluvila o spolupráci. To je za prvné. Za druhé, nám Nami řekla, že neež se objevil kouř, tak jste se k ostrovu přibližovaly. A za třetí, ta vaše unesená vosa...“ kdyby to šlo, udělala bych rukama uvozovky. „...nám řekla, že jde o past. Pak jsme všichni ztratili vědomí. Tak jsem si dala dvě a dvě dohromady. A došlo mi všechno.“ všem jsem to vysvětlila, nejen královně.

„Ta malá potvora.“ procedila skrz zuby královna. Došlo mi, proč nás varovala.

„Myslím, že ta vosa byla zajata doopravdy.“ pronesl chladně Law. Podívala jsem se na něho. Musela jsem uznat, že má pravdu, protože ta vosa by nás jen tak nevarovala.

„Chytré hlavičky, ale ne na dlouho.“ zasmála se chladně královna. Pak zmizela i s upírem. Poté, co ty dva zmizeli všimla jsem si, že Law má u sebe svou katanu. Podívala jsem se na sebe a i já jsem měla svou katanu u sebe. Což bylo divné. Začala jsem rukama šmátrat, abych jsem se pokusila uvolnit ty provazy.

„Je to beznadějné, už jsem to taky zkoušel.“ ozval se za mnou Zorův hlas. Kdyby mi někdo rozvázal ruce a já se dostala ke kataně, tak bych mohla pak vysvobodit i ostatní. Uvažovala jsem si pro sebe. V tom mě něco napadlo. Podívala jsem se na Luffyho, který byl opřen o stěnu, a rozhlížel se po místnosti.

„Luffy, dokázal by si mi rozvázat ty provazy na té ruce?“ zeptala jsem se Luffyho, když si všiml, že ho pozoruju.

„Možná, proč?“ zeptal se nechápavě Luffy. Otočila jsem se k němu zády.

„Zkus natáhnout ruce a rozvázat mi ty provazy.“ požádala jsem Luffyho. Po chvíli jsem cítila, jak se Luffy snaží ty provazy uvolnit. Ale Luffy to spíš víc utahoval, než rozvazoval.

„Kruci...“ zaklel Luffy. Už jsem mu chtěla říct, aby toho nechal, když Luffyho začal povzbuzovat Zoro.

„Luffy, ty to zvládneš.“ řekl Zoro Luffymu. I ostatní se přidali a začali povzbuzovat Luffyho. Luffy se začal snažit víc,až provazy na mých rukou začaly povolovat. Asi po čtvrt hodince jsem měla ruce volné. Protřela jsem si zápěstí na rukou, protože byly celé ztuhlé, jak tam neproudila krev. Po chvíli jsem se postavila na nohy. Ještě trošku jsem byla malátná potom uspávadlu. Ale nebylo to tak hrozné. Přišla jsem blíž k Luffymu a tasila jsem svou katanu. Katanou jsem přesekla provaz na Luffyho rukou. Poté jsem přešla k Lawovi a pak i k Zorovi. Oba tasili své katany a začali mi pomáhát rozvazovat provazy u ostatních. Všichni po chvíli byli volní a protírali si zápěstí.

„A co teď?“ zeptala se Nami.

„Musíme se nějak odtud dostat, alejak to uděláme?“ zeptal se Chopper. Přišla jsem k mřížím a rozhlédla jsem se po chodbě, která tam vedla. Na proti mříží bylo červené tlačítko. Doufala jsem, že to tlačítko otevře ty mříže. Už jsem se chystala požádat Luffyho o pomoc. Ale všimla jsem si, že totalčíko je pod proudem, proto jsem tasila zbraň.

„Ukaž já to udělám.“ ozval se vedle mě Luffy. Včas jsem zachytila Luffyho ruce.

„Ne Luffy, je to pod proudem.“ oznámila jsem Luffymu. „Jděte všichni stranou.“ požádala jsem všechny. Všichni si stoupli dozaduza mě. Zamířila jsem a vystřelila. Muška byla přesná. Trefila jsem to tlačítko. Chvilku panovalo ticho, ale po chvíli se ty mříž otevřela. My byli volní.

 

Čekali jsme, že ten rámus přivolá vosy, nebo toho upíra, ale nikdo se tu neobjevil. Bylo to dost divné, ale všichni jsem vyšli ven z cely. Aniž bychom se domluvili vyrazili jsem na pravou stranu. Já tuto skupinku vedla.

„Jak víš, kudy máme jít?“ zeptala se trošku podrážděně Robin.

„Mamka, taťka i Ace znají cestu. Už to tu prozkoumali.“ odpověděla jsem, aniž bych jsem se na Robin podívala. Corazona jsem nezmínila.

„Jak to, že znají cestu?“ zajímalo Luffyho.

„Byli to tu vše prozkoumat.“ vysvětlila jsem nejen Luffymu, ale i ostatním.

 

Šli jsme pomalu a opatrně. Po chvíli se ozvalo cvaknutí. Zhrozila jsem se. Mamka, taťka, Ace i Corazon se na mě podívali.

„K ZEMI!“ křikla jsem na všechny, a rychle jsem si lehla na zem. Ostatní mě poslechli a taky si lehli na zem, i když nevěděli proč. Po pár vteřinách nad našimi hlavy prolétl oštěp, který se zabodl do stěny.

„Uf, to bylo těsné.“ vydechl nadšeně Luffy.

„Musíme jít opatrně.“ oznámila jsem všem a opatrně, po špičkách jsem vyrazila na cestu. Nechtěla jsem spustit další past. Ostatní mě následovali.

„Promiň, že nepomáháme, ale sami nevíme, kde je jaká past.“ omluvila se mi mamka.

„V pohodě. Není to vaše chyba.“ řekla jsem mamče, taťkovi, Acemu a Corazonovi. V tom se mi povedlo zase stoupnout na spoštědlo pasti. Zase jsem zařvala k zemi. Všichni jsme si lehli. Ale nic se nedělo. Už jsem chtěla říct, že je vše OK, ale v tom se ozval dunivý zvuk.

„To zní jako nějaká koule.“ řekla Nami, která se pořádně zaposlouchala. Došlo mi, že Nami má pravdu. Byla to špatná situace. Tu kouli nepůjde snad zničit. Pomyslela jsem si.

„Nechtě to na mně.“ řekl Zoro a vyšel z řady a stoupl si přede mně. Tasil všechny tři katany. Jednu si dal do pusy a zbylé dvě do rukou. Po chvíli jsem viděli kouli, jak se k nám přibližovala. Když koule bylo dost blízko nás, tak Zoro máchl katanami a kouli zastavil tak, že ji rozpůlil na dvě poloviny. Pak Zoro své katany zase uklidil. Zařadil se zase na své místo. Pomalu jsme zase se vydali na cestu.

„Dávejte pozor. Těch pastí tu může být víc.“ varovala mě starostlivě mamka. Hlavou jsem přikývla na srozuměnou. Law si toho všiml, protože šel přímo za mnou. Ale nic neříkal. Sledovala jsem cestu a dívala se pod sebe. Po chvíli se znovu ozvalo pípnutí. Zastavila jsem se bez varování. Toto nikdo nečekal, tak se stalo to, že Luffy vrazil do Nami, ta do Usoppa, Usopp do Zora, Zoro do Lawa a Law do mě. Neudržela jsem rovnováhu a padala dolu do jámy, která se přede mnou objevila. Už jsem se viděla, jak se nabodnu nat ostny, které byly dole v jámě. Ale Law, který šel za mnou mě rychle zachtil za pravou ruku. Ramenem mi projela ostrá bolest. Law mě vytáhl nahoru. Sykla jsem bolestí, když jsem byla nahoře a stála na svých nohách.

„Díky.“ poděkovala jsem Lawovi.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě Law. V jeho hlase zazněla starostlivost. Ale jinak měl stále kamenou tvář.

„Jo, jsem.“ přikývla jsem, ale úplná pravda to nebyla. Rameno mě bolelo jako čert. „Co teď?“ zeptala jsem se všech. Přes tu past se totiž nedalo projít.

„Nechte to na mně.“ ozval se Luffy. V tom mě někdo chytil kolem pasu. Než jsem stačila něco říct, už jsem letěla vzduchem nad propastí. Luffy se totiž natáhl, chytil se zábradlí, které bylo na druhém konci jámy. Luffy mě, Lawa i Zora přenesl na druhou stranu. Tentokrát Luffy byl opatrný a přistáli jsme na nohy. Bála jsem se při dopadu na zem, abych nespustila další past, ale žádný zvuk se neozval. Udělali jsme místo pro Luffyho, Nami, Robin, Usoppa a Choppera. Luffy se ještě vrátil pro Sanjiho a Bepa. Znovu jsme vyrazili na cestu.

 

Sledovala jsem cestu, abych jsem věděla, kam nás naši spolu s Acem a Corazonem vedou a dávala zároveň pozor pod nohy, abych jsem nespustila další past. Ale už se nic nedělo, což bylo zvláštní.

„Fuj, co je to za puch?“ ozval se po chvíli Chopper. Všichni jsme se zastavili. Tentokrát nikdo do nikoho nevrazil. Všichni jsme začali nasávat do nosu vzduch. Cítili jsme nehorázný puch, který se šířil chodbou.

„Ale...to...je...“ soukala jsem ze sebe. Všichni se na mě dívali.

„Jdou sem mumie.“ oznámila mi mamka, která šla na průzkum s taťkou. Tasila jsem katanu. I ostatní se připravili k boji.

„Janey, ty víš, co je to za ten smrad?“ zeptal se mě Luffy.

„Ano, jde o mumie.“ oznámila jsem všem.

„M-mumie?“ dostal ze sebe Usopp, Chopper a Bepo. Zůstali jsme stát a čekali, až se k nám přiblíží mumie.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.