Anime World CZ/SK - Příběhy

1. Vosí nálet

Bylo to pár dní, co jsem se plavila po moři s piráty. Já sama jsem byla pirát. Rameno se mi hojilo výborně. Už to ani nebolelo a dokázala jsem udržet katanu i v té pravé ruce. A nejen katanu, ale i jiné věci. V mé blízkosti se stále držel Law a Zoro. Byla jsem z toho na nervy, ale držela jsem se a ovládala jsem se. Dost mě tím otravovali. Sama jsem svým citům nerozuměla, hlavně proč jsem se tak snadno nechala přemluvit a stát se pirátem. Naši do mě stále hučeli, který z těch dvou se mi nejvíc líbí. Byli na zabití a to už jsou dávno po smrti. Ace se držel v blízkosti Luffyho a Corazo zase v blízkost Lawa. Ace občas se mnou prohodil řeč, nebo přes ze mě mluvil s Luffym.

 

Jednou takhle jsem trénovala boj s katanou, když na mě někdo promluvil. Podle hla jsem poznala, že jde o Choppera.

„Měla by si to rameno ještě šetřit. Není zcela uzdravené.“ oznámil mi Chopper starostlivě. Přesto jsem dál trénovala a podívala se na něho.

„V pohodě, už to nebolí.“ usmála jsem se na Choppera.

„I tak...“ trval na svém Chopper.

„Sám musíš vědět, že doktor je ten nejhorší pacient.“ trochu jsem se zasmála.

„Chopper má pravdu. Šetři se.“ řekla starostlivě mamka.

„Pravda, ale i tak to nepřeháněj.“ rezignoval Chopper a odešel. Znovu jsem začala trénovat

„Chopper má pravdu.“ prohlásil druhý mužský známý hlas. Znovu jsem přestala bojovat a otočila jsem se. Byl to Law.

„Jak říkám, je to v pohodě.“ usmála jsem se na Lawa. Law přišel blíž ke mně. V tom mi zakroutil pravou ruku. Sykla jsem bolestí a upustila jsem katanu na zem.

„Co to sakra děláš? Hned ji pusť!“ křikl na Lawa rozhořčeně Zoro. Hned Lawa ode mne odtrhl.

„Vidíš, v pořádku to není.“ řekl s chladnou tváří Law a Zora zcela ignoroval.

„OK, ale tak mi poraď co mám dělat.“ požádala jsem Lawa o radu. Law i Zoro se zamysleli.

„Sanji, jídlo.“ ozval se Luffy.

„Za pár minut to bude.“ odpověděl Sanji Luffymu. Levou rukou jsem se držela za pravé rameno. Musela jsem se pousmát, jak si Luffy volá o jídlo.

„Ten se nikdy nepoučí.“ pronesla jsem s úsměvem na tváři.

„Bolí tě to?“ zeptal se mě starostlivě Zoro.

„Je to v pohodě.“ usmála jsem se na Zora a levou rukou jsem si zvedla po chvíli svou katanu a dala ji do pochvy. Pravé rameno bolelo, jako čert, jak mě Law za to rameno vzal.

„Jak se ti může líbit takový hulvát? Málem naší holčičce zlomil ruku.“ obořila se mamka na taťku.

„Nevím, přesto se mi líbí. A s tou rukou to nemyslel zle. Chtěl naší princezně dokázat, že to rameno není v pořádku ještě. A má to rameno šetřit, jak jí doporučil Chopper.“ zastal se Lawa taťka. Já jsem se snažila ty dva ignorovat, ale nešlo to. Měla jsem co dělat, abych je neokřikla. Nechtěla jsem s nimi diskutovat před Lawem a Zorem.

„Taky něco řekni.“ otočila se na mě mamka.

„Já?“ zeptala jsem se našich nahlas překvapeně. Law i Zoro se na mě podívali. „Promiňte, ale naši...“ jenom jsem k těm dvěma poznamenala. Oba přikývli, že rozumí a oba odešli pomalu pryč. Pochopili, že s rodiči chci být osamotě. Když oba zmizeli, tak jsem se otočila na rodiče. Promluvila jsem na ně. „Mami víš, taťka má pravdu. Law to nemyslel zle, i když ti to tak přišlo a i to tak vypadalo.“ zastala jsem se jak Lawa, tak i taťky.

„Tobě se líbí.“ řekla mi mamka.

„M-mně?“ vysoukala jsem ze sebe. „Ani jeden se mi nelíbí.“ ohradila jsem se. Dokonce mi zrudly tváře, aniž bych jsem si to uvědomila.

„Tak proč se červenáš?“ provokovala mě mamka.

„Já nejsem červená.“ znovu jsem se ohradila. Přitom jsem to řekla hlasitěji, než jsem měla v plánu.

„Zase mluvíš s rodiči?“ ozval se dívčí hlas za mnou. Otočila jsem se. Byla to Robin.

„Eh...Robin...“ soukala jsem ze sebe.

„Ta se mi moc nelíbí.“ pronesla mamča.

„Má ji ráda, jen na to ještě nepřišla. Musí jí to dojít samotné. Není to špatný člověk. Jen žárlí.“ ozval se taťka. Chtěla jsem se zeptat taťky, nakoho by Robin tak mohla žárlit, ale mlčela jsem. A taky jsem to nechtěla řešit před Robin.

„Víš, chci ti říct, že nevěřím, že mluvíš s duchy. Luffy se ti jenom zmínil o Aceovi. Ty ses toho hned chytla a napovídala jsi mu, že komunikuješ s duchy. Luffy ti na to skočil a věří ti.“ řekla v klidu, ale ne moc příjemně Robin. Chvíli jsem na Robin zírala.

„Nechápu proč mi nevěříš, ale dělej jak myslíš. Mně je to jedno.“ odpověděla jsem normálně Robin a dívala jsem se ji do očí. Z jejich očí číšela zlost a nenávist. Nerozuměla jsem tomu.

„Tak ty nechápeš? Přijď si na to sama. Já ti nic říkat nebudu.“ řekla chladně Robin. „Jen tě prosím, nezmiňuj duchy přede mnou.“ ještě mě požádala o menší laskavost.

„Neboj, já nic neřeknu, ale nezaručuju to od ostatních.“ ujistila jsem Robin. Poté Robin odešla. Chtělo se mi do něčeho raštit, ale jenom jsem dala ruce v pěst a zatla zuby. Chvíli jsem jen tak stála a mlčela jsem. Povedlo se mi ignorovat a neposlouchat rodiče. Ani jsem neslyšela Sanjiho, který svolával všechny na oběd. V tom jsem se lekla, když někdo položil na mé rameno ruku. Otočila jsem se.

„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat. Oběd je na stole.“ oznámil mi Zoro a dal ruku pryč z mého ramene.

„Jo, dobře.“ usmála jsem se. Oba jsme šli k ostatním se najíst.

 

Sěděla jsem uprostřed, mezi Lawem a Zorem. Všichni, až na mě a Lawa každý mluvil s plnou pusou, až nikomu nebylo rozumět, co kdo říká. Já a Law jsme mlčky jedli. Pravé rameno mě ještě bolelo, jak mě za něho vzal Law. Ale nedávala jsem najevo žádnou bolest. Ale byl tu jeden člověk, který si všiml, že mě to rameno přeci jenom bolí. Ale já si toho nevšimla. Naši si toho taky všimli a došlo jim to. V tom mezi nás přilétla obrovská vosa. Byly dva druhy vos. Obrovské a malé vosy. Od mala se bojím obou druhů vos. Když jsem vosu uviděla, vylítla jsem od stolu, jak raketa. Všichni se na mě podívali, než si všimli té vosy. Law ji začal odhánět pryč, ale neúspěšně. Dokoce ta vosa Lawa štípla do ruky. Ruka mu hned natekla.

„Ošetřím ti to.“ řekla jsem razantně. Law chtěl protestovat. Ale všiml si, jak rychle pádím pryč, tak se postavil na nohy a šel za mnou.

 

Za Lawem jsem hned zavřela dveře. Law si sedl na židli a já k němu přistoupila. Hned jsem z kapsy vyndala kapesník a namočila ho v octu. Jako doktor jsem věděla, že to pomáhá na snížení otoku.

„Ty se těch vos bojíš?“ zeptal se mě Law po chvíli. Aniž jsem se na něho podívala, tak jsem přikývla hlavou na souhlas.

„Jo, už od mala. Tato velká vosa mě nikdy neštípla, jenom ta malá. Ale od té doby mám z nich panickou hrůzu.“ přiznala jsem se Lawovi. Ruku jsem mu obvázala mým kapesníkem. „Díky.“ poděkovala jsem Lawovi. Ale přesto jsem se na Lawa nepodívala.

„Za co?“ nepochopil to Law.

„Že ses snažil tu vosu ode mne vyhnat.“ vysvětlila jsem Lawovi.

„Jo takhle. Není zač.“ řekl Law, když mu došlo, jak jsem to myslela. V tom začal Luffy křičet tak, že ho všichni slyšeli.

„Wow, to je velký rok velkých vos.“ křikl Luffy. Hned jsem zbledla strachy.

„A budou na nás útočit.“ křik i Zoro, že ho bylo slyšet.

„Zůstaň tu. Půjdu jim pomoci.“ oznámil mi Law. Pak vyšel pomalu a opatrně ven. Já jsem sama zůstala na ošetřovně. Jenom jsem slyšela, jak ostatní bojují proti obrovským vosám.

„To se tu chceš jenom schovávat?“ zeptala se mamka, která tu byla celou dobu i s taťkou. I Corazon tu byl. Jen Ace někam zmizel. Podívala jsem se na ty tři.

„J-já nemohu...“ vysoukala jsem ze sebe.

„To si řákáš bojovník?“ hučela do mě mamka.

„Nehuč do ní. Vidíš, jak je bledá.“ zastal se mě taťka.

„Ti, co nemají zbraně, jsou na tom bídně. Jsou už dost poštípaní.“ ozval se Ace, který se k nám vrátil.

„No tak, přemož se. Jsi přeci bojovník. A ty, Law a Zoro jste jediní, kdo je může porazit.“ dál do mě hučela mamka.

„Máš pravdu.“ řekla jsem mamče. „Nemohu ty dva nechat osamotě, aby bojovali.“ dodala jsem, postavila jsem se a tasila svou katanu ze zad. Otevřela jsem dveře. Zhluboka jsem se nadechla i vydechla. A otevřela jsem dveře až do kořán.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.