Křivě obviněn -2. Alibi
Informace:
Pan Kentaro se dostane z předběžné vazby a se svojí novou právničkou se vydá najít svého známého, který mohl sloužit jakožto jeho alibi a Kaba by tak nemusel skončit v base.
Je to sice doba, ale povedlo se mi dokopat se k napsání pokračování a doufám, že se třetím dílem mi to půjde líp :D
„Přišla jsem vám pomoct a trochu jsem nad tím vaším případem už přemýšlela a nemuselo by to být tak složité.“ Rozešla se k stolu toho hlídače, aby mu tam hodila nějakou složku.
„Máme trochu času, než vás převezou, tak jsem vám zařídila propuštění, abychom se mohli podívat na váš případ.“
„Takže jsem volnej?“ Že by přicházela svoboda?
„Pokud prokážeme vaší nevinu tak samozřejmě.“ Usmála se na mě a pokývla na strážníka, aby mi šel otevřít.
Ještě předtím než jsem vyšel, podíval jsem se na dědka.
„Sbohem, dědulo.“
„Tohle není sbohem, chlapče.“ Bylo mi úplně jedno, co říká a vydal jsem se co nejrychleji k východu, když mě zastavil ještě strážnej.
„Hej, kam tak spěcháš? Nechceš si ještě vzít svoje věci?“
„Jaký?“
„Co já vim? Třeba mobil, cigarety, ten tvůj nožík, zkrátka všechno cos měl u sebe, než tě sem šoupli!“
„No dobře, klídek, kde to máš?“
„Ne, kde to máš ty! A netykej mi!“
„Tak hele-“
„Maxi, uklidněte se.“ Přerušila mě právnička.
„Maxi? Jak víte, že m-“
„Dělám dobře svou práci. Pane strážníku, mohl byste ho zavést k jeho věcem?“
„Zajisté, slečno. Pojď za mnou, troubo.“
Odved mě do dveří vedle jeho posedu. Našel jsem si svoje věci a vzal si je, vedle nich jsem si, ale všim poměrně luxusního majetku s jmenovkou 'Jeff'.
Takže nějakej luxusně si žijící zabiják? Hm…
Pousmál jsem se nad tím a měl jsem chuť mu šáhnout po tý pěkně naditý peněžence. Kdyby mě ten strážnej celou dobu, ovšem bedlivě nesledoval.
Vyšel jsem z místnosti a mířil si to konečně ven.
„Chlapče.“ Ještě se ozval dědek.
„Nah.“ Máchl jsem za ním rukou a vyšel ven.
„Jo, mnohem lepší, není tady tak zatuchlo a slyšíte? Žádnej protivnej dědek.“
„Podle mě byste k němu mohl být milejší.“
„Slečinko, ten staroch je otravnější než domácí, když chce nájem. Nebo celník, revizor, zkrátka mi věřte, je děsnej. Nevadí vám, když si zapálim?“ Trochu pozdě. Cigareta v puse a zapalovač v ruce.
„Jen do toho. Víte, mohl jste u soudu být příjemnější a bylo by jednodušší prokázat vaši nevinu. Když jsme u toho, říkal jste, že máte alibi. Proč nepřišel?“
„Je to idiot a nesnáší mě, upřímně já jeho taky.“
„A kdo to vůbec je?“
„Můj b-… teda, jeden můj známej.“
„Předtím než začneme shánět důkazy na vaši obhajobu, měli bychom ho navštívit. Můžeme jít hned?“
„Ale jo, není to tak daleko, pár bloků. Hm, jen si nemyslim, že v těch jehlách se vám pude zrovna dvakrát příjemně.“
„No, dovolte, pane. Nikdy neříkejte ženě, aby si sundala své podpatky. Jdeme.“
„Jak myslíte, jen si ještě pro něco skočim.“ Odhodil jsem špaček z cigarety a šel si do trafiky pro novou krabičku. Měl jsem jich sice ještě asi sedm, ale jsem schopnej vykouřit polovinu krabičky, když jdeme tam, kam jdeme.
„Hotovo? Tak jdeme.“
Pokývl jsem a vyrazili jsme.
V polovině cesty jsem si na něco vzpomněl.
„Řekla jste mi Maxi. Jak jste věděla, že mi tak řikaj?“
„Jak jsem řekla, dělám svoji práci dobře. Než jsem za vámi šla, něco jsem si o vás zjistila a to mě přesvědčilo o tom, že byste mohl být nevinný. Zlodějíčkové jako vy nezabíjejí a už vůbec ne matku s půlročním dítětem.“
„To na moji obranu nestačí?“
„Ne, to opravdu ne.“ Zasmála se.
Pokračovali jsme v cestě a na město padla pořádná tma, koukl jsem na hodinky.
Devět večer, nevěděl jsem, že právníci pracujou tak dlouho.
„Brzo by měl bejt doma. Támhle to je, pojďte.“
„Jestli není doma, jak se dostaneme dovnitř?“
„Mám klíče.“
„Máte klíče od bytu svého známého?“
„Emm, jo, bydlíme spolu.“
„Bydlíte spolu a nesnášíte se?
„Jo, to každý … No... Pojďte, třetí patro.“
„Nemůžeme jet výtahem?“
„Mohli bysme, ale nemám rád výtahy.“
Přišli jsme k tomu bytu, bylo zamčeno.
Dobrá takže tady není.
Když jsem vešel, cejtil jsem ten povědomej smrad. Zase se snažil vařit něco jinýho než párky, fuj, proč aspoň nevyvětrá?
„Co to tu tak smrdí? Něco vám tu umřelo?“
„Jo, kéž by, to by tolik nesmrdělo. Můj … Teda, ten trouba se snažil vařit.“
„Dobře tak, kdo to je? Maxi, nesmíte mi lhát, jestli vás z toho máme dostat.“
„Nebojte, lhát vám nebudu, ale mezitím než přijde -měla by to teda bejt už jen chvíle- bežte si prohlídnout byt, tajdle chodbou druhý dveře nalevo. Já tady na něj počkám.“
Šel jsem do kuchyně a řek jsem si, že na něj počkám tam. Rovnou se kouknu, co to zkoušel vařit. Ach, špagety. Vážně? Na tom se dá něco zkazit? Oh, já zapomněl, je to idiot.
Uslyšel jsem klíče, tak jsem vypnul světla a sednul si na nejbližší židli.
Přesně jak jsem si myslel, zamířil hned do kuchyně a šel si dělat jídlo.
„Co tady sedíš ve stínu, jak nějaká svině?“
„Co? Přemejšlíš sakra vůbec, než něco vypustíš z tlamy?“ Přišel ke mně a fláknul mě.
„Dávej bacha na to s kym mluvíš.“
„Oh, to má bejt výhružka?“ Naštvaně jsem se zvedl ze židle.
„Vyhrožoval jsem ti snad někdy?“
„Od doby co jsem se narodil to bude tak... Vlastně tolikrát, že by to nespočítal ani koho by ty tvý kecy zajímaly.“
Přišel ke mně a dal mi facku.
„Uklidni se! Od tý doby co zabili mámu, je to s tebou k nevydržení. A když jsme u toho, nemáš náhodou sedět?“
Naše hádání nešlo přeslechnout a tak k nám přišla ta právnička, což bratra vyplašilo a vzal nůž.
„Co seš sakra zač a co tady sakra děláš?!“
„Brácha, v klidu vysvětlim ti to.“
„Tak brácha, no vida už chápu.“
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
