Nový život ep.12
Informace:
Vytvořeno ve spolupráci se SoAkarui.
Příjemné čtení, pokud se to dá říct.
...Nenašla jsem nic, podle čeho bych zjistila, kdo její sestra je. Ona sama mi toho o ní taky moc neřekla. I její jméno před mnou držela v tajnosti. V celém bytě nebyla ani jediná fotka její rodiny, nebo vlastně kohokoli jiného. Pokračovala jsem tedy v úklidu se spoustou znovu vzpomenutých otázek v hlavě a nějak při tom zapomněla na čas...
„Já si asi spletla byt,“ ozvalo se najednou za mnou a já leknutím vyskočila.
„C-co tady děláš?“ Ptala jsem se překvapeně a klidnila splašené srce.
„No…“ pokrčila rameny Ruriko a pustila na zem tašku s věcmi.
„Myslela jsem, že tu bydlím, ale zřejmě jsem se spletla.“
Stála jsem uprostřed místnosti a nevěděla co dělat. Na jednu stranu jsem se chtěla rozběhnout k ní a obejmout ji. Na tu druhou jsem se držela, abych přesně to neudělala. Nakonec to vyřešila sama.
„Tadaima,“usmála se na mě a já nemohla jinak, než jí ho oplatit.
„Okaeri.“ Chtěla jsem ještě dodat, „chyběla jsi mi,“ ale to, naštěstí, zůstalo jenom v mé hlavě. „Tak já tě tu nechám dva dny samotnou, a po návratu to tu málem nepoznám?“
Přeletěla jsem pohledem po místnosti a pak zase k ní. „Přeháníš, jenom jsem uklidila to, co jsem za ty dva dny zaneřádila.“
Zase se usmála. Pokaždé mě tak dováděla k šílenství. Měla jsem chuť se na ni vrhnout a nepustit ji. Byla jsem krůček od toho, abych překročila pomyslnou čáru a vydala se jí na milost. Ale ještě jsem se udržela.
„Poslyš, co kdybychom si zašly na večeři někam ven?“ navrhla najednou.
„Ty nejsi unavená?“ divila jsem se. Čekala jsem, že si dáme něco malého a pak půjdeme spát. Čehož jsem se popravdě trochu děsila.
„Ani ne,“ odpověděla mi trochu rozverným tónem.
„Ráda, jenom se převléknu,“ popadla jsem její tašku a zmizela v pokoji.
I když jsem si donesla oblečení z domu, hned jsem věděla, co si vezmu – tričko a kalhoty, které mi koupila, když mě vytáhla z ulice. Měly svoje čestné místo na vršku hromádky tak, abych je nemusela hledat v situacích, jako je tato. Všechno jsem na sobě uhladila a vrátila se k ní.
„Tak rychle?“ Podivila se a dopila sklenici vody, kterou si nalila. Všimla si, co mám na sobě a koutky úst ji zase vyletěly vzhůru. „Sluší ti to.“ „Děkuju, však jsi to vybírala ty,“ tohle jsem vlastně ani říct nechtěla a trochu mi zčervenaly tváře. Ale bylo mi příjemně. Připadala jsem si jako holčička před výletem do cukrárny.
***
Večeře byla výborná. Neměla jsem ponětí, že kousek od jejího, oprava, našeho bytu je tak úžasná restaurace.
Při jídle mi vyprávěla příhody ze zájezdu a já hltala každé její slovo:
Tentokrát byli jinde, než jsem byla já. Popisovala mi tamní krajinu a její krásy. Smála jsem se, když mi vyprávěla, že jeden z jejích svěřenců uklouzl na kameni v řece a nedobrovolně si zaplaval. I tomu, jak za ním následně naskákal zbytek rodiny a oni zakončili výlet tím, že tam prostě zůstali.
Ani jsme se nenadály a seděly jsme tam už přes hodinu.
Zpáteční cestu jsme si zkrátily přes park. Hlavní cesty skrz něj byly dobře osvětlené, ale byly tu místa, kde světla nebyly a dalo se tam dívat na hvězdy. Normálně by při všem tom osvětlení okolo nebyly vidět, ale na těchto několika tmavých koutech ano. Když jsme si jedním takovým místem zkracovaly cestu, Ruriko se zastavila a zahleděla se na oblohu.
„Je to krása že?“
„Ano to je,“ ale nemyslela jsem zrovna ty hvězdy. To na co jsem se dívala, byla ona. Teprve potom jsem zvedla hlavu nahoru. Jako střípky na černé zemi, které se třpytí ve světle.
Chvíli jsme stáli mlčky a dívaly se, než nás vyrušil nějaký mladý pár.
„Pojďme,“ pobídla mě a vykročila domů.
Doma zalehla jako první. Já si mezitím dala ještě sprchu. Předtím jsem to nestihla a trochu mi to během večeře dělalo starosti. Když jsem vešla do pokoje, Ruriko už spala. Věděla jsem, že byla unavená, i když tvrdila opak. Nestihla se ani převléct a nejspíše usnula hned, jak dopadla na futon. Přikrývka byla odkopnutá, ležela zády ke dveřím a pravidelně oddechovala.
Chtěla jsem ji přikrýt, ale při tom pokusu jsem se jí v té tmě omylem dotkla. Projela mnou taková vlna mravenčení, jako nikdy předtím. Polekaně jsem se stáhla, skočila na svoje místo a zahrabala se do přikrývky, jak to jen šlo.
„Tohle není fér,“ nadávala jsem si a marně se pokoušela usnout. V mysli jsem se pořád vracela k ní a usnout se mi podařilo snad až někdy k ránu.
***
Čas plynul dále. Svoje emoce jsem se snažila držet na uzdě, jak to jen šlo a víceméně se mi to dařilo. Ruriko na víkendy odjížděla a já se věnovala učení. Škola už dávno začala a s ní i jiné starosti. Vlastně jsem za ni byla trochu vděčná, protože jsem měla i jiné podněty na přemýšlení než ji. To ale neznamená, že bych na ni nemyslela. Ve škole jsem byla nesoustředěná. Ráno se mi od ní nechtělo a odpoledne jsem, naopak, skoro běžela zpátky, slepá ke svému okolí. Na nějaké vycházky s kamarády jsem neměla ani pomyšlení a častokrát jsem si musela vyslechnout něco o nespolečenském chování. Ale šlo to jedním uchem tak a druhým ven, takže mi to bylo úplně jedno.
Co se Nishihary týče, párkrát jsem ji zahlédla. Vypadala jako před tím, zářila na všechny strany a tentokrát na ni nikdo nevrhal stín. Všechno vypadalo úplně přirozeně. Byla jsem přesvědčená, že se přes to přenesla. Ale stejně jsem se od ní držela dále.
Mimo jiné se ještě otec vrátil z pracovní cesty. Podle očekávání macecha do mého někdejšího pokoje za celou tu dobu nevkročila. Otec pak bez problémů našel můj vzkaz a přes telefon jsme se domluvili, že se s ním večer sejdu a promluvíme si. Když se mnou mluvil, používal stejný hlas, jakým mluví se svými klienty. I když jsem ho neviděla přímo, v paměti mi naskočil jeho výraz neochvějného klidu. Ale stejně tak jsem věděla, že je takový jenom na povrchu
„Nechce se ti tam viď?“ Promluvila na mě Ruriko, když jsem už po desáté za půl hodiny kontrolovala čas na hodinách.
„Mám strach,“ přiznala jsem se jí.
„Z čeho?“
„Z něho. Že mi začne nakazovat, abych se vrátila, a já mu nebudu umět říct ne.“ Zase jsem se podívala na hodiny.
Překvapivě bylo o půl minuty více, než když jsem se dívala posledně.
„Nemusíš dělat nic, co nechceš. To víš,“ řekla a usmála se na mě.
„Ty ho neznáš, nemá rád, když mu někdo odmlouvá,“ přiznala jsem poprvé jeho pravou povahu.
„J-já… chtěla bych zůstat s tebou,“ přiznala jsem možná trochu tišeji, než jsem chtěla a sklopila hlavu.
„A já tě tu ráda budu mít,“ řekla a přátelsky mě objala kolem ramen.
Pokaždé když se to stalo, zaplavil mě ten hřejivý pocit. Ten, který říká, že takhle to je správně.
Ač nerada jsem ji nechala se odtáhnout, ale její ruce mi zůstaly na ramenou. Hleděly jsme si do očí a já v těch jejich viděla, že nad něčím zase přemýšlí. Jako už tolikrát předtím mi chce pomoct. A já, jako celou tu dobu, netoužím po ničem jiném, než být s ní. Někde daleko. Daleko od všech starostí jakou je například tato.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
