Zmrazen v čase - 22. kapitola
Informace:
Isabell s Jackem jsou opět na cestě za dobrosružstvím :D Tak jim držme palce :D :D
Brzy ráno ještě před svítáním mě probudil nějaký šustot. Otočil jsem se a podíval se na Izabell, měla orosené čelo a trhavě sebou házela na posteli. Chytil jsem ji za ramena a silně s ní zatřásl.
„Vzbuď se!“
Isabell otevřela vyděšené oči a snažila se ode mne dostat, co nejdál. Ale nepustil jsem ji.
„Uklidni se. To jsem já.“
Isabell se po chvíli přestala prát a rozplakala se. Přitáhl jsem si ji k sobě a snažil se ji uklidnit. Asi po půlhodině jsem se odvážil promluvit.
„Co se ti zdálo?“
Isabell se otřásla. „To co minule, ale živější, reálnější.“
Dál už jsem nevyzvídal.
Isabell ještě na hodinu usnula. Hostinská ji pak na pokoj přinesla snídani a brzy jsme znovu vyrazili na cestu.
Po odchodu z vesnice jsme se vydali cestou přes les. Půl dne trvalo, než jsme se dostali ven. Docela jsem si oddechl, protože kdo ví, co se mohlo stát. Zdejší lesy jsou plné lupičů a vrahů a nedaří se je pochytat. Nejhorší ze všech je ale Tyrakova banda. Největší loupežná sebranka široko daleko. Jejich vůdce Tyrak je nelítostný vrah, který měl na kontě přes stovku životů. Nejpodivnější bylo, že se všechna přepadení se odehrála za denního světla a nikdy nebyli žádní svědci nebo alespoň žádní nepřežili.
Dalších několik kilometrů se nic nedělo. Občas jen vyběhl z remízku vyplašený zajíc, nebo z keře vyletělo pár polekaný vrabců. Když v tom jsem za sebou uslyšel nepatrný šramot. Normálně bych byl hned ve střehu, ale klid zdejší přírody mě natolik ukolébal, že jsem přestal dávat pozor. Podvědomě jsem ten zvuk přičítal nějakému opeřenci.
„Stůj.“
Ten hlas mě tak překvapil, že jsem v první chvíli nemohl pochopit co se to děje. V mžiku jsem se otočil a uviděl zahalenou postavu s pistolí namířenou přímo doprostřed Izzyného čela. V tu chvíli mě polil studený pot od hlavy až k patě. Hrůzou jsem se nemohl pohnout. Stačil jeden nepatrný pohyb a Isabell mohla být mrtvá. Když jsem se ale podíval do její tváře, neviděl jsem strach. Vypadala soustředěně. Nemohl jsem ji pomoct a to mě děsilo nejvíc. Proti lidem jsem svou moc nemohl použít. A ona ani nevypadala jako někdo, kdo o pomoc stojí.
Postava se pohnula směrem k nám. Zbraň držela pevně v rukou a pohledem ani na sekundu neuhnula. Isabell seděla stále na Snowovi.
„Slez z koně!“ Houkla po Isabell.
Ta se zhoupla ladně přes bok Snowa. V okamžiku, kdy se dotkla nohama země, jí z prstů vystřelil proud ledové energie, která srazila zahalenou postavu k zemi. Čekal bych, že vezme nohy na ramena, ale pokud mohu soudit, nevypadala překvapeně z toho, co ji to položilo na lopatky. Za vteřinu stála opět na nohou, i když už neměla v ruce zbraň. Ta se válela několik metrů daleko. O nic se ale nepokusila. Zkameněla na místě, jen Isabell upřeně pozorovala. Potom pomalu zvedla ruce nad hlavu.
„Neublížím ti.“ Pronesla a v tu chvíli jsem teprve pochopil, že je to žena. Měla teď mnohem jemnější hlas.
Isabell k ní přistoupila blíž. „Proč bych ti měla věřit?“
Postava si pomalu začala stahovat šátek uvázaný kolem hlavy. Isabell byla stále ve střehu a napjatě ženu pozorovala. Šátek dopadl nehlučně na zem.
Zatajil jsem dech, stejně tak Izzy. Žena byla velice mladá, nemohlo jí být více než dvacet let. Ale to nebylo to, co mě upoutalo. Vypadala přesně jako Rafael v ženském provedení. Havraní vlasy jí v pramenech splývaly až do pasu a když jsem se díval do jejích černých očí, měl jsem pocit, že se v nich utopím. Ale to stále nebylo to jediné, co mi připomínalo Rafaela. Měla stejné výrazné lícní kosti, vysoké čelo i snědou pleť. A také byla velice vysoká.
„Kdo jsi?“ Vydechla Izzy otázku, na kterou jsem sám toužil znát odpověď.
Ženu trochu zmátl Isabellin nechápavý výraz, ale nedávala tomu příliš význam.
„Jmenuji se Rina čarodějko.“
Isabell se tomu oslovení nebránila. „Ale kdo jsi?“ Nedala se odbít.
Teď už žena vypadala opravdu zmateně. „Jak to myslíš, kdo jsem? Mám ti tu odvyprávět celý svůj životní příběh nebo co?“
Izzy zakroutila hlavou. „Promiň.“
„Hele, teď když jsme si to tu tak pěkně vyjasnily, bychom se snad mohly dát každá svou vlastní cestou.“ Žena se otočila a vypadala, že bude moc ráda, až se té podivínky zbaví.
„Počkej!“ Zavolala Izzy.
Rina se otočila, ale v jejím výrazu se nedalo nic vyčíst.
„Pojď se mnou.“ Vyhrkla Izzy.
„To je nabídka nebo rozkaz?“
„Obojí.“ Přiznala. Netušil jsem, co to má znamenat.
Rina se usmála a vypadala, že nad něčím přemýšlí.
„Tak jo, čarodějko.“ Řekla nakonec.
Isabel k ní natáhla ruku. „Říkej mi Izzy.“
Rina ji opatrně stiskla a potom si ruku zaujatě prohlížela jako by nemohla uvěřit tomu, že ji má pořád celou.
„Něco bych ale potřebovala.“ Ozvala se znovu.
„Co?“ Zeptala se opatrně Isabell.
„Rozloučit se s rodinou.“
„Ty máš rodinu?“
„Jo.“
„Tak dobře, půjde… půjdu s tebou.“ Opravila se včas Izzy, ale všiml jsem si že si toho Rina přece jen všimla.
Její rodina bydlela nedaleko v malé vesničce v údolí. Byl to jen její otec, matka a malý bratříček, který nemohl mít víc než pět let. Počkali jsme s Izzy na kraji lesa a pozorovali jsme ji z dálky. Teď jsem s ní byl konečně sám a mohli jsme si promluvit.
„Co to má znamenat?“ Zeptal jsem se přímo.
Isabell se na mě pobaveně podívala. „Co…Ty asi myslíš ji, že?“ Ukázala směrem, kterým Rina odešla. „Tak to má jednoduché vysvětlení. Není tím, kým si myslí, že je a já chci přijít na to kdo je. Tobě nepřijde divné, že vypadá jako taťka?“
Na tom něco bylo. „Jo, ale když půjde s námi, nebudeš na mě moci mluvit.“
Isabell vypadala, jako by jí tato skutečnost utekla. „Tak jí to řeknu.“
„Co? Ty jí chceš říct o mě? To si děláš srandu.“
„Jo.“ Zasmála se. „Neboj, když jsem to udržela pod pokličkou osmnáct let, tak to nějak zvládnem, ne?“
Praštil jsem ji jemně do ramene. „Tohle mi nedělej.“
Izzy se škádlivě usmála a já jsem věděl, že příště mě zase dostane.
O půl hodiny později se Rina vynořila z chaloupky. Nechtěli jsme na ni spěchat, nechat ji rozloučit se s rodinou bylo to nejmenší, co jsme pro ni mohli udělat, i když jsme stále nemohli uvěřit tomu, že nějakou rodinu má.
Rina zamířila k nám. Ze dveří chaloupky vykukoval malý chlapeček a vesele Rině mával. O pár minut později jsme znovu vyšli a tentokrát nám už nic nestálo v cestě.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.