Anime World CZ/SK - Příběhy

3. Oslavy

Čekala jsem, jak ostatní zareagují. Luffy a Law už to věděli, tak byli v klidu, jakoby se to jich netýkalo. Teda do doby, kdy Luffy dostal svou porci gyrosu.

„Není to úžasné?“ řekl s plnou pusou Luffy.

„D-duchové?“ dostali na jednou ze sebe Usopp, Chopper i Bepo.

„Tys o tom věděl?“ podívala se naštvaná Nami na Luffyho. Zoro, Sanji a Robin se tvářili překvapeně.

„Jo, s její pomocí jsem mluvil s Acem.“ zazubil se Luffy. Poté panovalo delší ticho.

„A co na to říkáš ty kapitáne?“ zeptal se Bepo Lawa. Ten aniž by změnil výraz odpověděl.

„Věřím jí.“ odpověděl Law. Podívala jsem se na Lawa a usmála jsem se na něho.

„Já jí taky věřím.“ řekl hrdě Luffy.

„Ty věříš všemu!“ křikla Nami na Luffyho.

„Ty to taky věděl?“ zeptal se Zoro Lawa.

„Jo, věděl.“ řekl v klidu Law.

„Kapitáne, proč si nic neřekl?“ divil se Bepo.

„Bepo, dal jsem slib mlčenlivosti.“ otočil se na Bepa Law. Bepo už nic neříkal.

„I já slibil mlčenlivost.“ přiznal Luffy.

„A obě děkuju, že jste slib dodrželi.“ poděkovala jsem Luffymu i Lawovi.

„Proč si nechtěla, abychom o tom věděli?“ divil se Sanji.

„Protože mi stačí, že to ví celý ostrov. Kvůli tomu jdou po mně mariňáci. Naštěstí toto je neutrální ostrov. Sem má přístup každý a nesmí se tu útočit.“ vysvětlila jsem to všem, jako předtím Lawovi v mé kanceláři.

„I tak stále platí, že tě chci do posádky.“ trval si na svém Luffy.

„Ten se tě tak snadno nevzdá.“ promluvil Zoro. Podívala jsem se na něho.

„Ale mě nezíská.“ pronesla jsem.

„Uvidíme.“ řekl Zoro a pokrčil rameny. Při tom jsme jedli gyros.

„Jsi tak tvrdohlavá.“ vynadala mi mamka. Chtěla jsem se zeptat, proč si to myslí, ale nechtěla jsem s nimi komunikovat, před ostatními

„A proč?“ zeptal se taťka, který na mně poznal, že mě tato odpověď zajímá.

„Protože nechce vyplout na moře.

„Ale ona pojede, uvidíš.“ ujistil taťka mamku. Já se snažila udržet nervy na uzdě.

„No nic. Vrátím se do nemocnice i s malou.“ řekla jsem všem. Law mi podal malou Hiyori, která mu usnula v náručí. Ostatní zůstali u stánku a sledovali, jak odcházím.

 

Došla jsem do nemocnice a dala jsem Hiyori do postýlky. Příprava na oslavu Slunovratu se připravovaly už od rána. Stánky, jídlo, pití i pódium, kde měla večer hrát hudba. Já jako hlava vesnice jsem měla mít zahajecí proslov. Pak se mělo tři dny slavit a dvě noci radovat. Seděla jsem vedle Hiyori a pozorovala jsem ji.

„Spí?“ zašeptal ženský hlas u dveří. Otočila jsem se tam. Byla to maminka Mamora.

„Ano, spí.“ přikývla jsem na souhlas.

„Už půjdu s ní domů. Za Mamorem přijdu zase zítra.“ zašeptala maminka Mamora. Z postýlky si do náruče vzala malou.

„Co Mamoru?“ zeptala jsem se ji.
„Usnul.“ oznámila mi maminka Mamora. „Tak se měj krásně. Ahoj.“ rozloučila se se mnou.

„Na shledanou.“ taky jsem se rozloučila. Pak jsem odešla do své kanceláře.

 

Sedla jsem si za stůl a zamyslela jsem se. Ani jsem nezaregistrovala, že tu je mamka, taťka, Ace i Corazon.

„Jane, co se děje?“ zeptala se mě mamka. Na všechny čtyři jsem se podívala.

„Ne, nic se neděje. Jen mám špatný pocit. Jako by se mělo něco stát.“ řekla jsem své obavy, které mě trápily.

„Nemaluj čerta na zeď.“ okřikla mě mamka.

„Nemaluju. Proto jsem vám to říct nechtěla.“ ohradila jsem se.

„Měla by ses jít připravit. Za chvíli to vypukne.“ oznámil mi taťka.

„Máš pravdu.“ přikývla jsem a šla jsem do své rezidence, kde jsem měla svůj pokoj. Šla jsem se převléct do svátečního. Což jsem v lásce neměla. Ráda jsem nosila černé tílko a modré kraťasy.

 

Převlékla jsem se a přichystala na zahájení slavnosti. Rodiče čekali před mým bytem. I mamka tam čekala, ale to nemusela. Když jsem vyšla ven, tak všichni čtyři duchové žasli.

„Sluší ti to Jane.“ řekla mi mamka.

„Opravdová princezna.“ pronesl taťka.

„Díky, ale dobře se v tom necítím.“ přiznala jsem.

„Je to jenom na chvíli. Až proneseš proslov, tak se pak můžeš zase převléci.“ usmála se mamka.

„Pravda.“ přikývla jsem. Pomalu se blížila osmá hodina večerní.

„Připravena?“ zeptal se mě taťka. Přikývla jsem a vyšla jsem ven.

 

Venku jsem narazila na pár vesničanů. Se všemi jsem se pozdravila a oni mi pochválili, jak mi to sluší. Vždy jsem poděkovala a šla směr pódium, které bylo postavené a připravené na zahájení oslav.

 

Stála jsem za pódiem a čekala jsem na osmou hodinu. Za chvilku hodiny odbyly osmou hodinu a DJ utichl dav.

„Tak dámy a pánové, vítám vás a osmdesáté oslavě Slunovratu. Teď přivítejme na pódium naší vedoucí, Jane Mizuki.“ řekl DJ a celá vesnice začala jásat a tleskat. Vstoupila jsem na pódium. Všichni žasli, jako každý rok. Rozhlédla jsem se po celém davu. U jednoho stromu stáli piráti.

„Ještě jednou vítejte. Vítám tu i nové hosty, piráty. Můžete tu zůstat, jak dlouho chcete. Jste tu vítaní.“ oznámila jsem a podívala jsem se po pirátech. „Tento rok panoval výborně. Možná to už vítě, ale náš Mamoru se probral z kómatu a rychle se zotavuje.“ oznámila jsem všem. Všichni začali tleskat. Dokonce i někdo zapískal na prsty. Čekala jsem, až se dav uklidní. „Od teď tři dny slavme a dvě noci radujme.“ pronesla jsem a chtěla jsem odejít.

„Ještě chvilku tu Jane zůstaň.“ zadržel mě DJ. Podívala jsem se na něho. Nechápala jsem, co se tu bude dít.

„Krásný proslov.“ zašeptala mi do ucha mamka. Pousmála jsem se.

„Tak Jane. Slyšeli jsme, že nás chceš opustit a stát se pirátem.“ řekl DJ. Vyrazil mi tím dech.

„Upřesním to. Nabídku jsem dostala, ale odmítla ji. Neopustím vás lidi.“ vysvětlila jsem, jak je to doopravdy.

„Ale my se shodli, že by si měla plout s nimi.“ vysvětlil mi DJ. Dav začal jásat a křičet, jdi, jdi, jdi. Byla jsem v šoku.

„Ale...“ chtěla jsem protestovat.

„Ne, že by si nám tu vadila, ale bylo předurčeno, že se vydáš a širé moře.“ přerušil mě DJ. Z hluboka jsem se nadechla a vydechla.

„Dobrá. Budu o té nabídce uvažovat. Moji odpověď dostanete za tři dny.“ řekla jsem všem.

„OK, bereme tě za slovo.“ souhlasil DJ i všichni vesničani. Pak jsem se uklonila a sešla z pódia dolů.

 

Několik lidí mě zastavilo a gratulovali mi ke krásnému proslovu. Poděkovala jsem jim a chtěla jsem se jít převléct. Ale narazila jsem na piráty.

„Tak to vypadá, že se k nám přidáš.“ zazubil se Luffy.

„Ještě jsem se nerozhodla. Mám na to tři dny.“ odpověděla jsem Luffymu.

„I tak se přidáš.“ zubil se dál Luffy.

„Janey-chan, moc ti to sluší.“ zasnil se Sanji.

„Eh...Díky.“ poděkovala jsem a zrudly mi tváře. „Teď mě omluvte, jdu se převléct.“ usmála jsem se a šla do své rezidence.

 

Hned jsem šla do svého pokoje, kde jsem se převlékla do černého tílka, modrých kraťasů. Vyndala jsem si mikinu, kterou jsem si dala kolem pasu.

„Tak pojedeš na moře, co?“ zeptala se mě mamka. Podívala jsem se na ni.

„Ještě jsem se nerozhodla.“ řekla jsem z ostra mamče.

„Stejně popluješ.“ trvala na svém mamka. Chtěla jsem jí něco říct, když v tom někdo zaklepal na dveře.

„Dále.“ vyzvala jsem dotyčnou osobu dál. Byla to sestřička.

„Promiň, že tě ruším, ale Mamoru chce s tebou mluvit.“ oznámila mi sestřička.

„Dobře, hned tam jdu.“ řekla jsem a usmála jsem se na ni. Pak jsem šla směr jipka.

 

Na posteli seděl Mamoru. Čekal na mě. Když jsem za ním přišla, usmál se na mě. Byla jsem zvědavá co mi chce říct.

„Janey, jsem rád, že jsi přišla.“ řekl s úsměvem Mamoru. Taky jsem se na něho usmála. Přisedla jsem si k němu.

„Co se děje Mamoru?“ zeptala jsem se. Mamoru nastavil ruku. Já ho za tu ruku chytla.

„Slyšel jsem, že pojedeš s piráty.“ začal mluvit Mamoru.

„Víš, dostala jsem takovou nabídku, ale ještě jsem ji nepřijala.“ řekla jsem pravdu.

„Já chci, aby si tu nabídku přijala. Chci, aby si plula po moři.“ oznámil mi Mamoru. Tím mě překvapil. „Než začneš protestovat, tak si vzpoměň, jak si vždy básnila o moři, a vyprávěla různé příběhy o moři, která jsi slýchávala od svých rodičů. Vždy tě to táhlo k moři.“ vzal si proslov Mamoru, jako by mluvil dospělý člověk a ne malé dítě.

„Ale co ty a vesnice?“ zeptala jsem se a sledovala Mamora.

„Doktorů je tu hodně, sestřiček taky a vesnice to pochopí. A já? Já budu nadšen. Sice mi budeš chybět, ale budu šťastný, když popluješ.“ oznámil mi Mamoru. Tím mi vyrazil dech.

„Řekla jsem, že si to rozmyslím.“ řekla jsem po chvíli.

„Tady není o čem přemýšlet. Ty pojedeš.“ řekl razantně Mamoru.

„Kdyby si uměl komunikovat s duchy, jako já, tak si myslím, že mí rodiče tě přemlouvali, aby si mi řekl, že mám plout.“ zasmála jsem se. I Mamoru se zasmál.

„Bohužel duchy nevidím ani neslyším. Vidíš, to je další důvod proč vyplout na moře.“ nedal se odbýt Mamoru.

„Dobrá, pojedu s nimi. Přemluvil si mě. Ale všem to oznámím až za tři dny. Do té doby je to naše tajemství.“ řekla jsem rezignovaně. Na moře mě to lákalo vždycky, ale nechtěla jsemopustit vesnici.

„Dobře, jdi si sbalit věci, ať to pak nemusíš balit narychlo.“ poradil mi taťka.

„Tak já teď půjdu. Hezky se vyspi.“ popřála jsem mamorovi. Že ho už neuvidím, to jsem nečekala.

 

Vyšla jsem z jipky a šla jsem do své rezidence, do svého pokoje. U dveří od bytu na mě čekal Porshe. Hodně mě to překvapilo.

„Porshe?“ dostala jsem ze sebe.

„Tady jsi Jane. Musím s tebou mluvit a to hned.“ řekl vážně Porshe. Pozvala jsem ho dál do svého bytu.

 

Vstoupili jsme do pokoje a posadili se na mou postel. Podívala jsem se na Porsheho. Měl vážnou a ustaranou tvář.

„Co se děje?“ zeptala jsem se narovinu Porsheho.

„Musíš ty piráty hned poslat pryč. A to vážně hned. Jede sem flotila mariňáků“ oznámil mi Porshe.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.