Anime World CZ/SK - Příběhy

2. S pravdou ven

Luffyho jsem našla stát před nemocnicí. Zrovna něco říkal, ale nevím co. Protože jsem zrovna vyšla, a taky jsem neposlouchala. Poklepala jsem na Luffyho rameno. Ten se na mě otočil.

„A Jane, děje se něco?“ zeptal se Luffy a usmál se od ucha k uchu.

„Luffy mohu s tebou mluvit osamotě?“ zeptala jsem se Luffyho.

„Jistě, kam půjdeme?“ souhlasil Luffy.

„Ke mně do kancelářel.“ řekla jsem a šla zpátky do nemocnice, směrem do mé kannceláře.

 

Luffy mě mlčky následoval. Všimla jsem si, jak si to tu prohlížel. Musela jsem se pousmát, jak u toho vypadla komicky. Došli jsme do mé kanceláře. Otevřela jsem dveře a nechala vstoupit Luffy dál. Tam na nás čekal duch Aceho a mamky.

 

Sedla jsem si naproti Luffymu. Oba jsme si dívali do očí. Chtěla jsem promluvit, ale Luffy byl rychlejší.

„Přidej se k nám.“ řekl mi Luffy. Zírala jsem na něho překvapeně. Toto jsem nečekala.

„Vždyť doktora v posádce máš.“ promluvila jsem po chvíli.

„I tak bych tě chtěl v posádce.“ trval si na svém Luffy.

„Promiň Luffy, ale můj domov je tady.“ odmítla jsem nabídku Luffyho.

„Zlatíčko, rozmysli si to. Bude to dobré a zábavé se plavit po moři.“ promluvila na mě mamka. Chtěla jsem na to reagovat, ale nejdřív jsem na vše chtěla připravit Luffyho.

„Luffy, zavolala jsem si tě sem, protože ti chci něco důležitého říct.“ promluvila jsme směrek k Luffymu. Luffy pozorně poslouchal. Dívali jsme si do očí. „Od mala vidím a komunikuju s duchy. Je to dědičé. Měla to moje babička, její babička, má prababička atd...Mamka tuto schopnost neměla, ale já ano. A je tu jeden duch, který by rád s tebou mluvil.Ten duch se jmenuje Ace.“ vše jsem Luffymu řekla. Luffymu se roztáhly zorničky. Chvíli napnovalo ticho.

„To je úžasné.“ zajásal Luffy. To jsem nečekala a ta jeho reakce mě překvapila. „Proto tě chci do posádky ještě víc.“ dodal.

„Ty mi věříš?“ zeptala jsem se Luffyho.

„Ano. A co můj bráška chce?“ zeptal se Luffy a zvážněl.

„Řekni mu, aby netruchlil, že s ním zůstanu navždy a dohlídnu na něho.“ řekl mi Ace.

„Prej nemáš truchlit. Dohlídne na tebe.“ přetlumočila jsem to, co mi řekl Ace.

„Nemusí se bát. Já už netruchlím. I když to stále bolí.“ řekl Luffy.

„On tě slyší.“ řekla jsem Luffymu a čekala, co chce dál říct Ace.

„Vím, ale i tak.“ řekl mi Ace.

„Ví, ale i tak nemáš truchlit.“ přetlumočila jsem.

„Víš, Ace zemřel před pár měsíci. Mariňáci ho popravili.“ oznámil mi Luffy, co se stalo.

„To je mi líto.“ pronesla jsem svou lítost.

„Ale je to za mnou. Jsem rád, že je tu stále se mnou. A nejen v mém srdci.“ usmál se Luffy.

„To je zatím vše. Kdyby něco ozvu se.“ řekl mi Ace a jako duch se někam vypařil.

„To je zatím vše, co ti chtěl říct. A jestli se ho nechceš na něco zeptat, tak jako duch se někam vypařil.“ oznámila jsem Luffymu.

„Jak ses to naučila ovládat?“ zeptal se mě Luffy. Podívala jsem se na něho.

„Babička mě to naučila, než umřela.“ odpověděla jsem Luffymu.

„Jsou tu i jiní duchové, než je tu Ace?“ dál se vyptával Luffy.

„Ještě tu jsou mí rodiče.“ odpověděla jsem Luffymu. Že je tu ještě jeden neznámý duch, jsem pomlčela.

„Dobře, tak já půjdu. Ale přemýšlej o mé nabídce, Jane.“ řekl Luffy a vstal.

„Luffy, počkej. Mohu tě o něco požádat?“ zeptala jsem se Luffyho. Ten se na mě podíval.

„Jistěže.“ usmál se Luffy.

„Nikomu to neříkej, prosím.“ požádala jsem Luffyho.

„Nechápu proč nechceš, aby to řekl. Ale budu mlčet.“ slíbil mi Luffy. Byla jsem za to ráda. Pak Luffy odešel. Já zůstala ve své kanceláři. Byla jsem tu sama. Teda až na ducha mamky, který tu byl se mnou.

„Nechápu, proč nechceš, aby to věděli. To se za to stydíš?“ vytykla mi mamka.

„Nestydím, ale nestojím o nějakou pozornost.“ řekla jsem razatně.

„Aspoň jsi něco udělala pro toho hocha.“ uklidnila se mamka.

„Tak když sním chtěl mluvit, tak proč ne. Nejsem taková svině, mami.“ řekla jsem odtčeně.

„Dobrá, dobrá.“ vzdala se mamka. „Myslíš, že pomlčí?“ zeptala se mě.

„ Myslím, že bude jako hrob.“ odpověděla jsem mamče.

„S kým to mluvíš?“ zeptal se čísi hlas u dveří. Podívala jsem se tam. Stál tam Law s malou Hiyori, kterou držel v náručí.

„Eh...“ zarazila jsem se. Pak jsem si všimla toho neznámého ducha.

„Řekni mu pravdu.“ řekla mi mamka.

„Pojď dál a zavři za sebou dveře, prosím.“ požádala jsem Lawa. Law vstoupil dál a zavřel za sebou dveře a podíval se na mě.

„Vzbudila se, tak jsem ti ji přinesl. Klepal jsem, ale slyšel jsem dotud hlas, tak mi došlo, že to neslyšíte a vešel jsem dál. Ale kromě tebe tu nikoho nevidím.“ vysvětlil mi Law.

„Určitě potřebuje přebalit.“ řekla jsem a vzala jsem si malou Hiyori a přebalila jsem ji. Law nás sledoval. Přebalila jsem malou a s Hiyori jsem si sedla za stůl. Law si sedl naproti mně. Dívali jsme si do očí.

„O mně zatím pomlč.“ promluvil ten duch.

„Fešák, ten se mi zamlouvá.“ pronesl zamyšleně taťka.

„Mně se víc líbí ten Zoro.“ řekla mamča. Měla jsem co dělat, abych jsem je neokřikla.

„To co ti teď řeknu, ví Luffy a slíbil mlčenlivost. Budu ráda, když o tom taky pomlčíš.“ promluvila jsem k Lawovi.

„Neboj, budu jako hrob. Je by to bylo lékařské tajemství.“ slíbil s vážnou tváří Law. Přikývla jsem.

„Už od mala vidím a komunikuju s duchy.“ řekla jsem a čekala jsem, jak bude Law reagovat. Lawova tvář se nezměnila. Měl ji stále kamennou. „Dědí se to z generace na generaci. Některé duše se upnout na své blízké, jako Ace na Luffyho a mí rodiče na mě. Ale jsou tu i takové duše, které se hned dostanou do nebe, nebo pekla. S mou pomocí si někteří promluvís pozůstalími a mizí. Záleží na té duši.“ vysvětlovala jsem Lawovi. Stáleměl kamennou tvář.

„To musí být úžasné. Proč to tajíš?“ zeptal se po chvíli ticha Law.

„Lidí na tomto ostrově to vědí. Jen okolí moc ne. Až na tebe a Luffyho. Stačí mi, že o tom ví mariňáci. Kvůli tomu po mně mariňáci jdou. Tento ostrov je neutrální, a nebojuje se tu.“ vysvětlila jsem Lawovi. Law přikývl.

„Chápu Taky je mi jasné, že Luffy tě bude chtít do posádky. I já bych tě bral, ale ne kvůli tvému daru. Ale z lékařského hlediska. Doktorů není nikdy dost.“ vysvětlil mi Law. „I já s Bepem budu muset být na palubě Luffyho. Než si najdeme jinou loď.“ dodal.

„Díky, ale zůstanu tady. Lid mě tu potřebuje.“ trvala jsem si a svém..

„Oni to pochopí. Jen se vydej na moře, jaké tví předci.“ vložila se do rozhovoru mamka. Snažila jsem se zachovat chladnou hlavu a nevylítnout z kůže.

„Mamka má pravdu, Janey. A jako malá sis to přála.“ hučel do mě taťka. Zatla jsem všechny zuby, ale mlčela jsem.

„Jak myslíš, ale byl bych rád, aby ses k nám přidala.“ řekl Law. Na to se otevřely dveře a v nich byla maminka Mamora.

„Jane, potřebuju na chvíli domů. Vezmu sebou i malou. Dohlídneš na Mamora?“ požádala mě maminka Mamora.

„Jistěže. Hned u něho budu.“ usmála jsem se na ni. Vstala jsem a předala ji malou. Pak obě odešly. „Teď mě omluv. Jdu za pacientem.“ usmála jsem se na Lawa. Pospíchala jsem na jipku.

 

Na jipce seděl Mamoru na posteli a usmíval se od ucha k ucha. Já se na něho taky usmála. Sedla jsem si na jeho postel.

„Janey, slyšel jsem, že tu jsou piráti.“ žasl Mamoru

„Ano jsou. Jestli chceš, jednoho ti přivedu.“ nabídla jsem Mamorovi. V hlavě jsem si řekla, co mě to napadlo.

„Buď tak hodná, Janey.“ žadonil Mamoru.

„Tak tu chvilku počkej, hned ti ho přivedu.“ usmála jsem se na Mamora. Pak jsem šla najít nějakého volného piráta.

 

Cestou jsem narazila na Lawa, jak se prochází chodbou. Chvíli jsem ho pozorovala. Pak jsem ho oslovila.

„Lawe?“ zavolala jsem na Lawa. Law se na mě otočil. „Mohu mít k tobě ještě malou prosbičku?“ zeptala jsem se ho a čekala na jeho odpověď.

„Samozřejmně.“ souhlasil Law a pozorně poslouchal, co mu chci sdělit.

„Mohl by si jít na jipku za Mamorem a vyprávět mu pirátské příběhy? Nikdy piráta neviděl a je unešen, že tu nějací piráti jsou.“ vysvětlila jsem svou prosbu. Law mě pozoroval a mlčel.

„Sice nejsem dobrý vypravěč, ale proč ne.“ souhlasil Law.

„Moc si toho vážím.“ usmála jsem se na Lawa a odvedla ho na jipku. Chvilku jsem ty dva pozorovala a pak je nechala osamotě.

 

Šla jsem do své kanceláře, kde na mě čekal ten duch. Sedla jsem si za stůl.

„Proč nechceš, aby Law o tobě věděl?“ zeptala jsem toho ducha narovinu.

„Jsem Corazon. Nechci, aby se mu otevřely staré rány. Teď na něm vidím, že je šťastný a veselý. Nepřiznal by to, ale já to poznám. Prosím pomlč.“ požádal mě duch.

„Dobře. Budu tě ignorovat.“ souhlasila jsem.

„Díky.“ poděkoval Corazon a zmizel. Já šla z kanceláře ven.

 

Před nemocnicí byl Luffy s celou svou posádkou. O něčem diskutovali. Přiblížila jsem se k nim. Chtěla jsem je obejít a zajít na nějaké jídlo, když si mě všiml Zoro.

„Tak Luffy tě chce do posádky.“ řekl Zoro. Všichni se na mě podívali.

„Ale já ho odmítla.“ řekla jsem pravdu. Zastavila jsem se u nich.

„Škoda, ale já se tě jen tak nezvdám.“ řekl Luffy a zazubil se. Opravdu zvláštní týpek. Pomyslela jsem si.

„Ale to se ti nepodaří, Luffy.“ ušklíbla jsem se na Luffyho.

„Jane, ty jsi tady? Myslela jsem si, že jsi u Mamora.“ objevila se u nás maminka Mamora.

„Promiňte, je u něho pirát jménem Law. Mamoru chtěl mluvit s nějakým pirátem.“ omluvila jsem se mamince Mamora.

„To je v pořádku. Hned tam jdu. Tady je malá. Než začne ta slavnost, tak si ji vezmu.“ usmála se na mě maminka Mamora. Já se na ni usmála. Převzala jsem si malou Hiyori. Pak maminka Hiyori šla za Mamorem.

„Co tu děláte? A kde je kapitán?“ ozval se hluboký hlas za mnou. Všichni jsme se otočili. Byl to ten lední medvěd.

„Jdeme se najíst. A Law snad brzy dorazí.“ odpověděl mu Luffy.

„A my se ještě neznáme. Já jsem Jane.“ představila jsem se lednímu medvědovi. Ten se na mě podíval a usmál se.

„Bepo. Díky za záchranu života.“ poděkoval lední medvěd.

„Není zač, ale větší zásluhu tu má Chopper.“ řekla jsem Bepovi. Ten se na Choppera podíval. „Já se starala o Lawa a Chopper o tebe.“ upřesnila jsem to Bepovi. Bepo přikývl hlavou, že rozumí a usmál se. Po chvilce se u nás objevil Law.

„Co se tu děje?“ zeptal se nás Law.

„Jdeme se najíst.“ odpověděl Luffy s úsměvem. Malá Hiyori se začala natahovat k Lawovi.

„Chce jít k tobě.“ řekla jsem Lawovi, když si toho všiml.

„Tak pojď ke mně, maličká.“ řekl Law a převzal si malou do náruče. Malá Hiyori se usmívala.

„Jako rodinka.“ zazubil se Luffy. Mně i Lawovi zrudly tváře. Zoro uděla krok v před a stál vedle mě.

„Tak razíme ne?“ řekl Zoro. Všichni jsme se vydali do středu městečka.

 

Vedla jsem je ke známým, kde vařili výborný gyros. Všichni jsme se u toho stánku zastavili.

„Jééé, paní Jane, jako obvykle?“ zaradoval se jeden z nich. Druhý se usmíval.

„Dobré odpoledne, ano jako obvykle.“ usmála jsem se na oba dva.

„Ještě jednou děkujeme za vaší pomoc.“ poděkoval ten druhý muž.

„Není zač. To byla má povinnost.“ usmála jsem se na oba dva.

„No ne...Janey jsi to ty?“ ozval se mužský hlas za mnou. Všichni jsme se otočili.

„Seki?“ dostala jsem ze sebe překvapeně. „Co ty tu?“ zeptala jsem se ho a objali jsme se. Všichni nás sledovali.

„Tu slavnost jsem si nemohl nechat ujít.“ zazubil se Seki.

„Toto je můj starý známý z dětství Seki, a to jsou mí nové přátelé, Luffy, Zoro, Usopp, Nami, Sanji, Chopper, Robin, Bepo a Law.“ představila jsem je navzájem.

„Těší mě.“ řekl Seki

„Tady, paní Jane máte gyros.“ podával mi ten druhý muž můj gyros. Převzala jsem si od nich ten garos.

„Co jsem dlužná?“ zeptala jsem se a začala vyndavovat peníze z kapsy.

„To nestojí za řeč. Vy i vaši přátelé to máte zadarmo.“ odpověděl mi ten první muž.

„A žádné ale, je to poděkování za vaši pomoc.“ řekl ten druhý muž.

„Tak vám moc děkujeme.“ poděkovala jsem a usmála se na ně. Daa jsem se do jídla.

„Hodně masa.“ požádal Luffy. Ti dva se na Luffyho podívali.

„Koukám, že už vědí o tvé schopnosti.“ zazubil se Seki. Hrklo ve mně a já se zakuckala.

„O jaké schopnosti je řeč?“ zajímalo Nami.

„Neříkej, že taky ďáblovo ovoce.“ zeptal se Sanji překvapeně.

„Jo, kéž by.“ řekla jsem rezignovaně.

„Asi jsem něco spackal. Tak já půjdu. Uvidíme se později.“ rozloučil se Seki a odešel, aniž bych jsem mu něco řekla. Podívala jsem se po ostatních.

„Víte...Od mala vidím a komunikuju s duchy.“ řekla jsem pravdu a jednoho po druhém pozorovala.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.