Duchové I. - Piráti VS Mariňáci - 1. Noví příchozí
Informace:
Jane je neobyčejná dívka. Po své babičce zdědila dar. Vidí duchy zemřelých osob, se kterými dokáže komunikovat. Jane je doktorka a stará se o pětiletého pacienta, který je nějaký ten den v kómatu. Volné chvíle tráví u něho. Takhle jednou si šla koupit něco k jídlu, když se ozval gong, který hlásal příchod lodě. V tom zazněla rána.
Další předělávka této ságy. Rozdělila jsem to na tři části. A tady je první část. Příjemné čtení a snad se bude líbit :)
1. Noví příchozí
Seděla jsem na jipce u pětiletého chlapce jménem Mamoru. Byl už pátý den v kómatu a ne se probudit. Jeho maminka ho moc nenavštěvovala, protože se musela starat o domácnost a půl roční holčičku Hiyori. U Mamora jsem trávila skoro celý svůj volný čas, pokud jsem neměla nic jiného na práci.
„Mamoru až se uzdravíš, tak si budeme zase spolu hrát, jak jsme si hrávali dřív. Koupím ti tolik sladkostí, kolik si jen budeš přát. Jen bojuj, jo?“ mluvila jsem nahlas na Mamora a držela ho za ruku. Bylo mi smutno, ale nebrečela jsem. Co si pamatuju, tak od smrti mých rodičů jsem už neuronila žádnou slzu.
„Neboj se, on se uzdraví.“ promluvila na mě mamka. Jak je to možné? Dokážu komunikovat a vidět duchy. Duše lidí, nebo-li duchové většinou mizí v nebi, nebo pekle, ale je pár výjimek, kteří zůstanou u svých nebližších, aby s nimi byly neustále bok po boku. Jako například mí rodiče.
„Věřím, ale i tak by se měl už probrat.“ odpověděla jsem mamče. Pak jsem vyprávěla Mamorovi různé příběhy, dokud nebyl čas oběda. Rozloučila jsem se s Mamorem a šla si udělat něco k obědu. Už jsem měla docela hlad.
Ale nejdřív jsem šla na trh, k jednomu stánku, kde prodávali zeleninu. Čerstvou zeleninu. Měla jsem ráda čerstvost.
„Dobrý den, tak co dneska máte?“ zeptala jsem se prodavačky, staré paní My Lady. Tak si nechává říkat. Její pravé jméno nikdo neví. Než mi stačila odpovědět, tak se ozval gong. Ohlašoval příjezd lodě. V tom jsme uslyšeli dvě velké rány. Hned jsem se rozeběhla k pláži, podívat se, co se to děje.
Běžela jsem jak o život. Za chvilku jsem byla na pláži. Jedna loď se potápěla a druhá stále bojovala s lodí mariňáků. Všimla jsem si, že se jedná o pirátskou loď. V dálce se topilii dvě osoby. Hned jsem si toho všimla.
„Rychle, než se utopí.“ řekl mi taťka. Nelenila jsem a rychle skočila do vody.
Plavala jsem k oběma tonoucím osobám. Teda k jedné osobě, protože ten druhý byl lední medvěd. Ale nebyla jsem jediná, kdo skočil do vody pro ty dva. Z té druhé pirátské lodi skočil do vody muž. U těch dvou byl rychleji, než já. Zeleno-vlasý muž byl rychle u medvěda a já se postarala o toho muže. Bylo mi jasné, že jsou to uživatelé ďáblova ovoce. Toto ovoce ti sice dá jakkoukoliv sílu, nebo spíš schopnost, ale nevýhodou je, že dotyčná osoba neumí plavat a mořský kámen oslabuje schopnosti. Bez problémů jsem toho muže unesla a plavala s ním ke břehu. Obě lodě přestali bojovat a přistáli u mola. Z pirátské lodi vyběhl ven malý sob a šelse postarat o toho ledního medvěda. Ten, co zachránil toho ledního medvěda mi pomohl vytáhnout na břeh toho muže. Hned jsem se vrhla na ošetřování. Potřeboval dýchání z úst do úst, protože se nalokal hodně vody. Hned jsem se do toho pustila. Neřešila jsem, že to někdo bere, jako polibek. Potřeboval prostě ošetřit. Jak piráti, tak i mariňáci vylezli ze svých lodí na břeh. Po chvíli ten muž začal kašlat vodu. Byl zachráněn. Hned se mi ulevilo.
„Rychle je dneste na ošetřovnu!“ přikázala jsem ostrýn tónem.
„Snad se o ně nechceš postart!“ ozval se za mnou rozzuřený hlas. Otočila jsem se.
„Jsou podchlazeni a málem se utopili! Povinost lékaře je pomáhat a zachraňovat! Ať je to pirát, nebo mariňák!“ křikla jsem na toho mariňáka a rychle pospíchala na ošetřovnu.
Na ošetřovně se ten sob proměnil do lidské osoby a postaral se o toho ledního medvěda. Já o toho muže. Oba byli při vědomí. Svlékli jsme je z mokrého. Ten muž byl samé tetování, ale neřešila jsem to. Nepočítala jsem kolik. Mou prací bylo je zahřát. Zabalili jsme je do dek. Zatopili jsme v místnosti, aby se zahřáli. Oba po chvilku usnuli. Když už měli teplotu v normálu, tak jsme je nechali spát. S ostatními jsem se sešla venku před nemocnicí.
„Jmenuju se Luffy. Díky za pomoc při záchraně mých přátel.“ představil se mi muž s úsměvem na tváři.
„Já jsem Jane a není zač. Povinost lékaře je léčit a zachraňovat životy“ řekla jsem Luffymu.
„Toto jsou mí přátelé Zoro, Usopp, Nami, Sanji, Chopper a Robin. A ti dva uvnitř jsou Law a Bepo.“ představil mi celou posádku Luffy.
„Teď si je odvedu! Všechny!“ řekl rozhořčený hlas. Otočila jsem se za tím hlasem.
„Porshe, nikoho odvádět nebudeš! Tato zem je neutrální! Přístup jsem má každý! Ať je to pirát, nebo ne! Až odplují na širé moře, můžeš si s nimi dělat co chceš, ale tady na ostrově ne!“ řekla jsem naštvaným hlasem.
„Ale...“ chtěl protestovat Porshe.
„Žádné ale! Sám znáš naše zákony!“ stále jsem na Prosheho křičela.
„Já je dostanu! To slibuju!“ křikl Porshe a vyal se pryč.
„Ty jsi tu šéf?“ zeptal se mě Luffy.
„Dá se to tak říct.“ přikývla jsem. „A teď mě omluvte. Musím se starat o pacienty.“ řekla jsem omluvně a šla do nemocnic. Šla jsem se podívat na ty dva. Stále spali, tak jsem odešla do své kanceláře.
Tam na mě čekalo překvapení. Byl tam duch. Chvíli jsem na něho zírala s otevřenou pusou. Ten duch mě zaregistroval.
„Na co tak vejrá? Vždyť tu není nic, co by ji šokovalo.“ promluvil duch.
„Zírám na tebe. Kdo jsi? Neznám tě.“ po chvíli jsem se vzpamatovala a promluvila jsem na toho ducha.
„T-y mě vidíš i slyšíš?“ byl překvapený duch.
„Ano. Dokážu vidět, slyšet a komunikovat s duchy.“ řekla jsem duchovi.
„Jsem Ace.“ představil se mi duch. „A jsem stále po Luffyho boku.“ dodal na vysvětlenou.
„Jane.“ taky jsem se mu představila. V tom se objevili mí rodiče.
„Jeden z nich se probral.“ oznámil mi taťka.
„Díky, hned tam jdu. Vy si můžete mezitím popovídat.“ řekla jsem a usmála jsem se. Pak jsem šla na ošetřovnu.
Tam na posteli seděl ten muž. Lední medvěd ještě spal.
„Měl by si odpočívat.“ oznámila jsem tomu muži. Ten se na mě podíval. Rukou si šáhl na hlavu.
„To ty si nás zachránila?“ zeptal se mě ten muž. Jen jsem přikývla. „Díky. Jsem Law Trafalgar.“ představil se mi.
„Jane Mizuki.“ taky jsem se mu představila. „Teď si odpočiň. Málem jsi zemřel. Potřebuješ nabrat sílu.“ doporučila jsem mu.
„Jak je na tom Bepo?“ zeptal se Law a podíval se na ledního medvěda.
„Je na tom jako ty, jen ještě spí.“ odpověděla jsem Lawovi.
„Jane...Jane...Mamoru se probral.“ ozval se křik sestřičky.
„Teď mě omluv.“ řekla jsem Lawovi a pospíchala jsem na jipku.
Na jipce se probouzel malý Mamoru. Chytla jsem ho za ruku. Mamoru otevřel jedno a pak druhé oko. Baterkou jsem mu posvítila do očí.
„Mamoru, jak se cítíš?“ zeptala jsem se ho.
„Dobře, ale všechno mě bolí.“ zašeptal Mamoru. Na jipku přišla sestřička. Podívala jsem se na ni.
„Dojdi pro jeho matku.“ požádala jsem tu sestřičku.
„Mám jí říct, že se probral?“ zeptala se mě sestřička. Taky jsem se na i podívala.
„Ne. Jen jí řekni, že to spěchá. O malou, že se postarám.“ odpověděla jsem sestřičce. Ta jen přikývla a odešla. „Mamoru, pamatuješ si, co se ti stalo?“ otočila jsem se na Mamora.
„Ano, jezdil se na skútru a měl nehodu.“ přikývl Mamoru.
„Správně. Teď pohni nohama.“ požádala jsem Mamora. Ten tak učinil. Pošimrala jsem ho na chodidlech. Nohy reagovaly a Mamoru vše cítil. Poté, to samé jsme udělali s jeho rukama. Vše bylo v pořádku.
„Jak dlouho jsem byl mimo?“ zeptal se mě Mamoru.
„Pět dní.“ odpověděla jsem Mamorovi. „Maminka tu bude za chviličku.“ usmála jsem se na něho. Mamoru mi úsměv vrátil.
„Objevil jsem se před tebou, jako duch?“ zeptal se náhle Mamoru. Stále jsem ho sledovala.
„Ne, proč?“ zeptala jsem se Mamora překvapeně.
„Jen by mě zajímalo, co se děje s duší člověka, který je v kómatu.“ odpověděl mi Mamoru.
„Na to ti odpovědět nemohu, protože sama nevím, ale jako duch ses mi nezjevil.“ usmála jsem se na Mamora. Takhle jsme si povídali patnáct minut, když dorazila jeho maminka i s malou Hiyori.
„Jane, co se děje?“ zeptala se starostlivě maminka Mamora.
„Nebojte, nic vážného. Jen Mamoru se už probral.“ usmála jsem se na ni. Ta mi úsměv oplatila.
„Mamoru, zlatíčko, jak ti je?“ hned se ho zeptala maminka. Já si od ní převzala malou Hiyori a šla s ní ven. Nechtěla jsem, aby se nakazila a onemocněla, jak se u těchto malých dětí stává. Protože mají slabou imunitu.
Šly jsme ven na čerstvý vzduch. Stály jsme před nemocnicí. Hiyori mě pozorovala a já pozorovala ji.
„Tak bratříček se ti probudil. Už si budete zase spolu hrát. Máš radost?“ povídala jsem si malou Hiyori. Ta mě jenom sledovala.
„To je krásné miminko. To je tvoje?“ ozval se čí si hlas přede mnou. Hned jsem se podívala, kdo to je. Byl to Luffy, Robin a Usopp.
„Ne, ale jeden pacient se probral a teď je u něho jeho maminka a o malou se starám já. Hiyori, toto je Luffy, kapitán pirátů, a jeho přátelé Robin a Usopp. A toto je malá Hiyori.“ představila jsem je navzájem. Luffy se na malou podíval, usmál se a udělal ksicht na tu malou. Hiyori se začala smát. Když ji chtěl pohladit Usopp, tak se rozbrečela. Zkusila to i Robin, ale taky bez úspěchu. Postupně dorazil Sanji s Chopperem a Nami se Zorem. I oni se ptali, jestli ta malá je moje. Všem jsem to vysvětlila, stejně jako Luffymu, Robin a Usoppovi. „Omlouvám se, ale Hiyori musí jít spát.“ oznámila jsem všem. Odešla jsem s Hiyori do nemocnice.
Tam jsem ji uložila do postýly pro kojence a zavřela postýlku, aby nevypadla. Začala jsem jí zpívat ukolébavku, kterou mě naučila mamka, když už byla jako duch. Hiyori po chvíli usnula. Já seděla na židli vedle postýlky a pozorovala jsem ji. Držela jsem jí za ručičku.
„Pěkná, tvoje?“ ozval se hlas za mnou. Lekla jsem se, až jsem sebou škubla. Malou jsem pustila. „Promiň, nechtěl jsem tě vylekat.“ vzápětí se mi omluvil. Podívala jsem se na něho. Byl to Law.
„Není moje. Jeden pacient se probrat z kómatu, a jeho maminka je u něho a o malou se starám já. Nikdo se o ní nemůže postarat. A ty by si měl taky ležet.“ napomenula jsem Lawa, když jsem mu to vysvětlila.
„Nejsem unavený. I když vím, že bych měl odpočívat.“ přiznal mi Law. „Jsem taky doktor.“ vysvětlil vzápětí. Vzal si židli a sedl si vedle mě.
„Chápu, doktoři jsou ti nejhorší pacienti.“ usmála jsem se, ale stále jsem se dívala a malou Hiyori.
„Pravda. Ale vážně je mi už dobře. Bepo stále spí, ale vše pracuje, jak má.“ řekl mi Law.
„Oba jste byli na pokraji smrti.“ řekla jsem Lawovi.
„Vím, a ještě jednou díky za záchranu života.“ poděkoval mi znovu Law. Podívala jsem se na něho.
„Není zač. Jak sám víš, poviností doktora je léčit a zachraňovat životy. Ať ten člověk je nebezpečený, nebo není.“ řekla jsem Lawovi. Ten přikývl na souhlas.
„Hele Jane, chtěl bych si promluvit s Luffym. Je to možné?“ ozval se Ace a objevil se přede mnou.
„My dohlídneme na tu malou a Lawa tu taky nech. I na něho dohlédneme.“ řekla mi mamka.
„Lawe, pohlídáš na chvíli malou Hiyori? Chtěla bych jsem si promluvit s Luffym.“ požádala jsem Lawa o pomoc.
„Jo, klidně jdi. Jen mi řekni, kde budete.“ souhlasil Law.
„V mé kanceláři. Když půjdeš touto chodbou stále rovně, tak na konci chodby, ty druhé dveře zprava. To je má kancelář.“ ukázala jsem mu kudy se má vydat do mé kanceláře, kdyby se něco stalo.
„Dobře, tak jdi.“ řekl Law.
„Díky ti moc.“ poděkovala jsem a šla najít Luffyho.
Věděla jsem, že před ním budu muset říct pravdu. Říct mu, co ovládám a vidím. Byla jsem i na jednu stranu zvědavá, jak bude Luffy reagovat, ale zároveň jsem se i bála. Luffyho jsem našla venku před nemocnici s Nami, Robin a Zorem.