Nový život ep.11
Informace:
Vytvořeno ve spolupráci se SoAkarui. Vypadá to o dost jinak než moje předchozí tvorba co? :D
Každopádně: Příjemné čtení, pokud se to dá říct.
...„Počítám, že věci do školy máš doma.“ Přikývla jsem a pochopila, na co naráží. „Jestli tady budu moct zůstat, měla bych si pro ně zajít viď.“ „Klidně pojedu s tebou, jestli chceš.“ Nabídla se, když viděla, že se mi tam moc vracet nechce. „T-to by pomohlo,“ špitla jsem nesměle a cítila, jak mi zase rudnou tváře. Vážně to je jí, nebo jsem nemocná?...
Po obědě jsme se skutečně vypravily ke mně domů. Když jsem stála přede dveřmi, chytla mě za ruku a dodala mi tak odvahu k tomu, abych tam opět vstoupila. Byla jsem ji vděčná, že tu se mnou je. S tlukoucím srdcem jsem otevřela dveře a vstoupila dovnitř. Všude bylo ticho, jako kdyby tu nikdo nebyl. Podívala jsem se do obývacího pokoje a ten zel prázdnotou. V kuchyni jsem taky nikoho neviděla. Zběžně jsem prohlédla ještě celé přízemí a pak se vrátila k Ruriko, která na mě čekala u vchodu.
„Ona snad odešla a ani nezamkla,“ zanadávala jsem potichu a pak ji odvedla do mého pokoje. Byl ve stejném stavu, jak jsem ho před více než týdnem opustila. Popadla jsem školní tašku z rohu a naházela si do ní učebnice a sešity. Pak vytáhla druhý batoh a začala do něj ukládat nějaké oblečení a další nezbytnosti, které jsem si chtěla vzít. Ruriko se mezitím procházela po pokoji a prohlížela si ho.
Neměla jsem tam toho moc k vidění. V podstatě jenom stůl, postel a skříň s pár knihami a drobnými ozdobami. Počítač byl dole v obývacím pokoji a já na něj směla, jenom když macecha nebyla doma, nebo byl doma otec. Při vzpomínce na něj jsem popadla blok a tužkou narychlo napsala vzkaz, že jsem v pořádku, ale že tady jsem už zůstat nemohla. Položila jsem ho tak, aby ode dveří nebyl vidět a otočila se. Ruriko čekala opřená o rám se založenýma rukama.
„Máš všechno?“
Podívala jsem se po pokoji, co bych ještě měla vzít. „Asi jo.“
„Opravdu?“
„Ona si se mnou hraje…“ prozrazoval jí tón jejího hlasu. Rozhlížela jsem se po pokoji, na co jsem zapomněla, ale nic mě nenapadlo. Ona stála s nakloněnou hlavou a v natažené ruce držela moji uniformu do školy. Plácla jsem se do čela. Obě jsme se tomu začaly smát, „Jak jsem na ni mohla zapomenout?“
Chvíli na to nás však vyrušil zvuk otevírání dveří. Popadla jsem Ruriko za ruku, vtáhla ji do pokoje a s tichostí, naučenou za tu dobu, co jsme tu s macechou bydlela, jsem zavřela dveře. Přitiskla jsem k nim ucho a Ruriko vedle mě udělala to samé.
Dole bylo slyšet, jak dopadly boty na zem. Pochybuji, že se je ten někdo obtěžoval uložit. Když se kroky ozvaly na schodech, přitiskla jsem si prst k ústům na znamení toho, abychom byly zticha. Ruriko však ani nedutala. Celá tahle situace byla svým způsobem vzrušující. Schovávat se ve vlastním pokoji a ukrást moje věci někomu přímo pod nosem. A k tomu všemu Ruriko, s uchem přitisknutým na dveřích sotva pár centimetrů vedle mě.
Uvědomila jsem si změnu v mém dýchání, srdce mi bilo najednou hlasitěji, než jsem považovala za možné. Polilo mě horko a já nevěděla, jak to zastavit.
Kroky mezitím prošly dál do chodby a po bouchnutí dveří někde na konci jsem se naštěstí částečně vzpamatovala. Opatrně jsem otevřela dveře a nahlédla za ně. Nic zvláštního tam nebylo vidět. Pokynula jsem tedy Ruriko a co nejopatrněji jsme se vydaly ke vstupním dveřím. Boty byly podle očekávání pohozené uprostřed chodby a byla jsem si jistá, že patřily maceše. Možná je dobře, že je neukládala. V opačném případě by si mohla všimnout těch našich.
Obuly jsme se a pak utíkaly pryč, jako by za námi běžel naštvaný pitbul. Zase se nás zmocnil záchvat smíchu a uklidnily jsme se až v taxíku, který nám Ruriko chytla.
„Tohle, bylo šílené,“ zhodnotila celý zážitek hned, jak jsme se vrátily k ní domů.
Nevěděla jsem co říct, a tak jsem si radši zanesla věci do pokoje. Ruriko se mezitím rozplácla na polštářích v obývacím pokoji. Jednou rukou si zastínila oči a oddechovala, jako by právě doběhla maraton. Ze mě to vzrušení už opadlo do té míry, jak mi to její přítomnost dovolila.
Začala jsem přemýšlet nad tím, co se vlastně stalo, když jsme byly u mě v pokoji. V jednu chvíli jsem si myslela, že se neovládnu. Nechápala jsem to. Možná to bylo tím, co všechno pro mě udělala. Nebo že by v tom vážně bylo něco víc? Ne, to je nesmysl. Vždyť jsem odmítla i Nishiharu, která je ztělesněním dokonalosti mé generace. A že bych se místo do ní zamilovala do Ruriko? Nepravděpodobné… i když…
Zatřepala jsem hlavou, abych vyhnala tyhle myšlenky, ale oči se mi zatoulaly k ní. Dýchala už pravidelně a hlavně klidně. Hrudník se zvedal a zase klesal v pravidelném rytmu. Ležela natáhnutá a na tváři jí zářily sluneční paprsky. Přistihla jsem se, že při tom pohledu zase zapomínám dýchat. Srdce se mi rozbušilo jako u mě v pokoji. Nasucho jsem polkla.
Prohlížela jsem si ji od bosých nohou, až po konečky vlasů rozlitých na polštáři.
„Já ji asi vážně miluju,“ tohle se nesmí dozvědět nebo je se mnou konec.
Po tom, co jsem se odpoutala z jejího kouzla, jsem si šla vybalit. Ruriko mi udělala místo ve skříni a já si tam naskládala tu trochu svých věcí. Zbytek dne byl už celkem klidný. Koukaly jsme na televizi, večer poprvé společně připravily večeři, a pak šly spát.
I když jsem si přibalila svoje pyžamo, oblékla jsem si zase vypůjčenou košili. Doufala jsem, že jí to nebude vadit a podle usměvavého pohledu jsem se nemýlila.
Usínala jsem s myšlenkou na to, že nesmí přijít na to, že jsem se do ní zamilovala.
Uběhl týden, co jsem u ní bydlela. Držela jsem své emoce na uzdě, jak se dalo a Ruriko si toho nejspíše nevšimla. Pak na víkend jela na zájezd a já zůstala doma sama. Neměla jsem co dělat a tak jsem většinu té doby koukala na televizi nebo listovala v učebnicích. Večer jsem spala na svém futonu, ale nemohla jsem se ubránit tomu, abych spala s její košilí.
Zprvu mi to připadalo úchylné a měla jsem chuť něčím se praštit po hlavě, abych se vzpamatovala. Jenže mi její vůně začínala chybět natolik, že jsem se s tím smířila.
„Stejně tady není…“ namlouvala jsem si omluvu a spokojeně usínala.
Nastala neděle, kdy se měla vrátit. Já vstala někdy kolem deváté. Už včera jsem se rozhodla, že tady trochu uklidím a hned po snídani jsem se do toho pustila. Šlo mi to pěkně od ruky, a když přišel na řadu pokoj její sestry, znovu mě napadlo, jak asi dopadne naše setkání. Protože jestli u ní zůstanu, dříve, nebo později na to dojde. Nenašla jsem nic, podle čeho bych zjistila, kdo její sestra je. Ona sama mi toho o ní taky moc neřekla. I její jméno před mnou držela v tajnosti. V celém bytě nebyla ani jediná fotka její rodiny, nebo vlastně kohokoli jiného. Pokračovala jsem tedy v úklidu se spoustou znovu vzpomenutých otázek v hlavě a nějak při tom zapomněla na čas.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
