Zmrazen v čase - 21. kapitola
Informace:
Tak jsem sesmolila další, tentokrát velice krátkou kapitolku :)
Na první vesnici jsme narazili těsně před setměním. Mraky na západě se zalévaly odstíny červené a vytvářely na obloze zvláštní úkazy. Rozhlíželi jsme se kolem a hledali hostinec nebo penzion, kde by se mohla Izzy ubytovat.
Většina domů byla přízemní. Byly postavené z nepálených cihel a střechy měly zpravidla doškové. Právě v čele malé návsi jsme narazili na větší patrový dům. Na rozdíl od zbytku domů měl střechu pokrytou červenými taškami. Nad vchodem byl vyvěšený vývěsní štít, kde se psalo: Krčma u komára. Vedle stál malý přístřešek, pod kterým byli ustájeni dva menší koně. Izzy vedle nich postavila Snowa.
Pak jsme vešli dovnitř do hostince. Byla tam cítit vůně jídla z kuchyně, ale také kouř a pivo. Izzy nad tou směsicí nakrčila nos. Rozhlédla se po místnosti s několika dřevěnými podlouhlými stoly. Za pultem na druhé straně lokálu se čiperně otáčela poměrně rozměrná hostinská. Čepovala jedno pivo za druhým a skoro se nezastavila. Isabell přešla rychlým plynulým krokem k ní. Nemusela na sebe vůbec upoutávat pozornost, té měla už od příchodu do hostince až až, i přesto, že měla stále přes hlavu přehozenou kapuci a tak její vlasy nešly vidět.
„Máte volný pokoj?“ Zeptala se hostinské.
Ta přestala čepovat a podezíravě si ji prohlížela. Pak se otočila a začala se přehrabovat v jedné ze zásuvek. K Isabellině překvapení odtamtud vytáhla klíč, na kterém bylo vytištěno číslo 4.
„Je to poslední volný pokoj.“ Řekla hostinská. Izzy se už pro něj začala natahovat, když ji hostinská zastavila.
„Máš peníze na zaplacení?“ Zeptala se zpříma.
Izzy okamžitě zalovila ve váčku, který měla připevněný na opasku a vytáhla dvě zlaté mince. Jednu po druhé je vyskládala na pult před sebou.
„Dvě noci.“ Řekla Izzy a její hlas nepřipouštěl smlouvání.
Hostinská jí okamžitě podala klíč s očima vykulenýma na peníze před sebou. Nevypadala, že by chtěla smlouvat, spíš, že tolik peněz ještě v životě neviděla.
Izzy se vyčerpaně svalila na postel v malém podkrovním pokojíku. Místnost obsahovala pouze jednu malou skříňku, postel, rozviklanou židli a stolek. Ve střeše bylo umístěno menší střešní okno. Místnost zato, ale byla čistá a to bylo hlavní.
„Zuj si boty.“ Upozornil jsem Isabell. Ona něco zamumlala, ale jinak se k ničemu neměla. Viděl jsem, že to k ničemu nepovede. Rozhodl jsem se jí proto zout boty sám, aby spala alespoň trochu pohodlně. Postavil jsem je vedle postele a všiml si, že mě při tom Izzy pozoruje.
„Sundám ti i ten plášť pokud ti to nevadí.“ Navrhl jsem.
„Nevadí.“ Vydechla vyčerpaně a rozepnula si knoflíček u krku. Plášť jsem přehodil přes opěradlo židle, na kterou jsem se pak posadil. Nějakou dobu jsme se navzájem jen pozorovali. Potom Izzy promluvila.
„Přemýšlela jsem o Alekovi. Kde teď asi muže být?“
Pokrčil jsem rameny. „Kdo ví, asi budeme muset doufat, že ví, co dělá.“
Izzy kývla a zavřela oči. O pár minut později už pravidelně oddechovala. Nedivil jsem se. Byl to dlouhý den a ona nebyla zvyklá se celý den trmácet. V šeru zářily její světlé vlasy, které se rozlévaly po celém povrchu polštáře. Přikryl jsem ji tenkou dekou a sám si sedl na židli pod oknem. Chvíli jsem ji jen pozoroval, a až ráno jsem si ohromeně uvědomil, že jsem celou noc prospal.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.