Nepřátelé v L. A. 4. kapitola
Informace:
Konečně jsem se dokopala k napsání pokračování :)
V minulém díle: Polly si na další ráno naplánovala výlet s druhákama a sháněla někoho, kdo by ji s nimi pomohl. Dobrovolně se přihlásil Richard Reave. Cestou z práce ji doprovodil kolega Norman O´laf. Před Pollyiním domem ji z nenadání vyznal lásku. Polly si o tom s ním promluvila a domluvila mu, že ona s ním být nemůže, a že mu pomůže najít holku, z čehož nebyl nadšený.
Polly dnes vstala brzy ráno. V černých úplých kalhotách, béžovém tričku a teniskách se vydala ke škole. Přestože bylo teprve sedm a sraz měli až za hodinu, nedorazila první. U školy postával Richard Reave.
„Nemusel jsi tu být tak brzo.“ Řekla, když k němu došla.
„To já jen kdybyste potřebovala s něčím pomoct.“
Polly se usmála. „Vlastně potřebuju. Pomohl bys mi sem přinést nějaké krabice? Sama bych to sem vláčela snad hodinu.“
Rick se nenechal pobízet. „Jistě, kam pro ně mám jít?“
„Pojď za mnou.“ Polly se vydala ke škole. Vešli bočním vchodem a po schodech vyšli až do posledního patra. Odemkla dveře prázdného kabinetu a vstoupila dovnitř. Všude byl prach, jen tři krabice ležely na podlaze, jako by je tam někdo položil teprve včera. Polly na ně ukázala.
„Tady ty tři potřebuju přenést. Ve dvou nám to půjde rychleji.“
Richard na nic nečekal a popadl jednu krabici. Potěžkal ji v náručí a řekl: „Paní profesorko, dejte mi sem ještě jednu, unesu to.“ Hlavou kývl ke krabici ležící vedle Pollyiných nohou.
Chvíli to vypadalo, že Polly neví, co má dělat, ale nakonec se přece jen shýbla a naložila Richardovi i druhou krabici.
„Jdu hned za tebou.“ Zavolala na něj ještě, když si nakládala poslední. Snažila se mu být v patách, ale i přesto, že měl dvě krabice, byl rychlejší než ona. Jestli se mu něco stane… Honilo se jí hlavou.
Strach ji přešel až ve chvíli, kdy ho nenašla rozpláclého dole pod schody. Čekal ji před školou na místě, kde se předtím potkali. Došla se svou krabicí k němu a položila ji na další dvě.
„Ty se vážně pronesou.“ Prohodil Rick jen tak mimochodem.
Polly na to zareagovala jinak, než čekal. Vlastně pro něj bylo překvapení, že vůbec zareagovala.
„Neměla jsem tě to nechat tahat. Ještě se mi tu strháš. Nebolí tě něco? Nechceš si sednout?“ Chrlila jednu otázku za druhou. Přitom ho chytla nevědomky za paži, jako by se měl každou chvíli sklátit a starostlivě si ho prohlížela.
„Nic mi není.“ Odvětil Richard, ale Polly jako by ho neslyšela.
„Paní profesorko!“ Řekl zvýšeným hlasem. „Jsem v pohodě.“
Polly konečně zaregistrovala, co říkal. Uklidnila se a o krok poodstoupila.
„Promiň. Jsem otravná, co?“
Richard se pousmál. „To vůbec ne.“
„Že ty to říkáš, jenom protože jsem tvoje profesorka.“ Odhadovala a měřila si ho podezřívavým pohledem.
Richard rozpačitě přešlapoval na místě a očividně nevěděl, co říct.
Polly se nad ním slitovala a řekla: „Necháme to být, jo?“
Rick vděčně kývl hlavou.
O něco později se přišoural první žák. Postupně se před školou sešla celá třída. Polly všechny spočítala a zjistila, že dva chybí. Chvíli přemýšlela a pak jí došlo, kdo. Otočila se na Richarda.
„Kde máš sourozence?“ Zeptala se.
Rick se rozhlédl kolem, jako by měli někde vyskočit z popelnice, ale pak jen pokrčil rameny.
„Ach jo.“ Uniklo Polly.
„Já jim zavolám.“ Oznámil pohotově.
„Dobře.“ Kývla. „To budu ráda.“
Mezitím vybrala od žáků peníze a pak šla za Tristanem. Tristan Golden byl jeden z jejích žáků, jednou věcí se ale lišil. Byl slepý. Což mu, ale na inteligenci nic neubíralo. Učivo zvládal víc než dobře a nikdy s ním nebyly žádné problémy.
„Ahoj Trisi.“ Pozdravila.
Tristan se otočil za jejím hlasem. „Dobrý den paní profesorko.“
„Kde máš dvojčata?“ Otázala se, protože stále nedorazili.
„Které myslíte?“ Zeptal se s úsměvem.
Polly se zasmála. „To mi nedošlo. Myslím Reavovy.“
„Včera říkali, že přijdou. Asi jenom nestíhají.“ Zastával se jich Tris.
Polly se odmlčela, očividně měla na srdci ještě něco. „Možná se ti to nebude moc líbit, ale budu muset určit někoho, aby na tebe dával pozor. Zní to hrozně, ale v cizím prostředí bych se o tebe bála a sama na to nebudu mít dost času.“
„To je v pořádku.“ Řekl Tristan, ale i když se to snažil skrýt, přesto byl v jeho hlase znát smutek.
Polly mu stiskla ruku. „Nemusíš se za to stydět. Věřím, že bys to zvládl sám, ale je to kvůli mně. Jsem prostě přehnaně starostlivá.“
Tris se smutně usmál. „Já to chápu.“
Polly mu ještě jednou stiskla ruku a šla za Richardem. Dřív než stačila cokoli říct, Rick promluvil. „Nezvedají to.“
Polly se tedy obrátila na třídu. Všichni se bavili a tak musela nejdříve upoutat jejich pozornost. Vylezla na zídku stojící podél chodníku a zakřičela: „Děcka!“
Okamžitě bylo ticho.
„Neví někdo, kde je Quido s Iris?“
Samozřejmě nikdo nic nevěděl.
„Zase dělají problémy. Tak se na ně vykašlete a jedem.“ Neodpustila si jedovatou poznámku Madison.
Polly se na ni zamračila, ale nic neřekla. Začala přemýšlet, co bude dělat, když se neobjeví.
„Paní profesorko.“ Uslyšela, jak na ni za jejími zády někdo volá. Byl to dívčí hlas a ona ho okamžitě poznala.
„No konečně.“ Oddechla si.
Iris k ní v momentu doběhla. „Tady máte peníze za nás oba.“
Polly si je vzala, ale pak se rozhlédla. „Kde máš bratra?“ Zeptala se, když ho nikde neviděla.
Iris se místo odpovědi otočila a zakřičela: „Quido dělej!“
Asi za půl minuty se vynořil zpoza rohu a šoural se k nim.
„Promiňte, že jsme přišli pozdě.“ Omlouvala se Iris. „Ono to není s bráchou vždycky lehký.“ Hodila významný pohled po Quidovi. Ten nevinně pokrčil rameny, jako by říkal: Nevím o čem to mluvíš.
„Jo, to znám.“ Potvrdila Polly.
Autobus přijel brzy poté. Polly venku hlídala a ještě jednou kontrolovala, kdo nastupuje. Když uviděla Ricka, zadržela ho a postavila vedle sebe. Ten nic nenamítal a poslušně čekal. Když už byli všichni uvnitř, pustila i Ricka. Ukázala mu na první sedadlo, hned vedle řidiče. Sama nasedla jako poslední a ještě se domluvila s řidičem na trase cesty. Pak se posadila vedle Richarda.
„Ricku.“ Obrátila se na něj. „Budu tě muset požádat o pomoc. Potřebuju někoho, kdo by dal pozor na Trise a tobě v tom snad můžu věřit.
Rick vypadal trochu zaskočeně. „A-ano, samozřejmě.“ Vyblekotal nakonec.
„Díky.“ Polly se na něj vděčně usmála.
Cesta netrvala dlouho. Brzy byli na místě a tak mohla jejich exkurze začít. Po vystoupení si Ricka ještě jednou chytla. Tázavě se na ni podíval.
„Neříkej Tristanovi, že ho máš hlídat. Drž se poblíž, ale nijak se nevnucuj, jo? Ať si to užije s ostatníma děckama.“
Rick chápavě kývl a šel si po svém. Sama se ujala vedení celé skupiny. Společně vstoupili do obrovského skleníku.
„Po pravé straně můžete vidět několik nejznámějších kaktusů.“ Začala výuku. „Největší je Saguaro, rostoucí v severoamerické Sonorské poušti. V přírodě dorůstá až šestnácti metrů. Zde ho můžeme vidět, ale mnohem menší. Plné velikosti dosáhne až po sto osmdesáti letech, kdy váží osm tun.“
Obrátila se a ukázala na druhou stranu. „Zde můžete vidět… Kaile, Paule okamžitě zpátky.“ Přerušila výklad a okřikla Williamsovy dvojčata lezoucí přes nízké ohrazení ke kaktusům.
„To vás nemůžu nechat, ani na chvíli bez dozoru?“ Zlobila se Polly. Dvojčata se tvářila provinile.
„Tak, kde jsme to skončili.“ Uvažovala. „Á ano, zde je jedna z nejznámějších masožravých rostlin. Mucholapka podivná. Sklapnutí pasti trvá asi jen půl sekundy. Nemusím říkat, že loví pouze hmyz, že? Kořist poté natráví a živiny vstřebá.“
Odvrátila se od plácku masožravých rostlin a pokračovala skleníkem dál. V další části se nacházela expozice palem. Stoupla si pod jednu z nich a čekala, až se třída přišourá. Po očku sledovala Tristana. Její obavy však byly zbytečné. Držel se ve skupince s Reavovými a Williamsovými dvojčaty, se kterými byla i Kim Hough. Rick se držel poblíž a přesně, jak mu řekla jen Trise z povzdálí sledoval.
„Jak můžete vidět za mnou, je zde spousta různých druhů palem. Tyto jsou tropické, proto musí být umístěny uvnitř.“ Máchla rukou za sebe. Venku se budete moci podívat na další. Víc si o nich zatím říkat nemusíme.“ Obrátila se. „Za vámi se nachází několik z nejvzácnějších orchidejí.“
Žáci se jako jeden otočili. „Nejvzácnější je Planthera Azorika, která se zde bohužel, ale nenachází.“ Polly se odmlčela. „ Nyní budeme pokračovat exteriérem, který si projdete sami, což ale neznamená, že máte rozchod.“ Pohrozila.
Žáci se neuvěřitelně rychle rozprchli.
„Jako vždycky…“ Povzdechla si.
Pomalu se vydala za nimi. Prohlížela si vzrostlé stromy, z nichž většinu znala. Zastavila se u svého nejoblíbenějšího. Sekvoj Vždyzelená, největší strom planety. Vždy ji něčím fascinoval, asi svou jedinečností a snad také trpělivostí, protože se mohl dožívat až dva tisíce dvě stě let. Tento exponát, však zdaleka nedosahoval tak závratných rozměrů, jako jeho příbuzný Hyperion s výškou sto šestnáct metrů.
„Je nádherný, že?“
Polly sebou trhla. Byl to Rick. Stoupl si vedle ní a díval se někam do koruny stromu.
„Vyděsil jsi mě.“ Vyčetla mu.
„To jsem nechtěl.“ Omlouval se a podíval se na Polly. „V pořádku?“
„Jo, fajn. Nemáš, ale náhodou někde být?“
Rick bezstarostně odvětil. „Jo tady.“
Polly už chtěla něco namítnou, ale Rick ukázal na skupinku lidí kousek od nich.
„Tam.“
A opravdu, v hloučku se nacházel i Tris a s někým si povídal.
„Aha, promiň.“ Omluvila se tentokrát Polly.
„To je v pohodě.“ Nechal to být.
Polly na to sice už nic neřekla, ale rozhodla se, že mu to nějak vynahradí. Vzpomněla si, že v pátek mají maturanti rozlučkový večírek a tak si řekla, že mu alespoň koupí skleničku. Moc učitelů tam nebude. Byla jednou z mála, kteří měli na takové akce ještě věk, a které tam děcka chtěli. Byla nejoblíbenější učitel na škole, ale nijak se tím nechlubila.
„Máš pravdu, je krásný.“ Navázala na počáteční konverzaci.
Rick se usmál, ale nijak to už nerozvedl.
„Zajímáš se obiologii nějak víc? U mě máš dobré známky, ale známky nejsou všechno, že?“ Zeptala se s opravdovým zájmem Polly.
Rick se chvíli rozmýšlel. „Táta chce, abych šel na medicínu, ale já si nemyslím, že jsem až tak dobrý. Jak jste řekla, známky nejsou všechno. Byl by to dobrý koníček…“ Mávl rukou k Sekvoji. „…ale nemyslím si, že bych se o to dokázal zajímat nějak podrobněji. Nic proti, ale někdy je to až nesmyslně složité.“
Polly chápavě kývla hlavou. „Tomu rozumím, chce to, aby to člověka opravdu bavilo, jinak se s tím může plácat pěkně dlouho. Takže tvůj táta z tebe chce mít doktora. Ale co chceš ty?“
Rick začal přešlapovat na místě. Moc se mu do toho přiznání nechtělo.
„No tak, řekni mi to.“ Naléhala Polly.
„Necháte si to pro sebe?“ Zeptal se s vážným výrazem Rick.
Polly kývla.
„Chtěl bych se hlásit na policejní akademii.“
Polly spadla brada. „Tak… to jsem načekala.“
Rick sklopil oči a začal studovat štěrk pod svýma nohama.
„Nemyslela jsem to špatně, já jenom měla pocit, že sis nezvolil žádný předmět, který by jsi na této škole potřeboval.“
„To máte pravdu.“ Potvrdil mrzutě Rick. „Doma se je, ale doučuju. Okopíruju si zápisy od někoho, kdo tam chodí a pak si to sám proberu.“
Polly nevěděla, co na to říct. Neznala moc lidí, kteří by si šli za svým snem a navíc tak těžce. Za toto ho obdivovala.
„To je… úžasné.“
Rick pokrčil rameny.
„Nemyslíš, že by to šlo řešit nějak jinak? Abys na ty hodiny mohl docházet.“ Snažila se něco vymyslet.
Rick zakroutil hlavou. „Kdybych si předměty přepsal, táta by se to dozvěděl.“
„A co kdyby se to nedozvěděl?“ Polly se v hlavě začal rýsovat nápad.
„Dozví se to z výpisu předmětů, před ním se to nedá utajit. Proto chci hned po maturitě odejít. Už jsem si vyhlídl jednu školu v L. A.“
„Počkej, a není jedna z nejlepších takových škol u nás? Proč nechceš jít tam? To kvůli otci?“
Rick kývl.
Polly si povzdechla. „Poslouchej, pokusím se něco vymyslet a pak ti dám vědět, dobře? Škoda, že jsem se to nedozvěděla dřív.“
„Děkuju, ale s tím se nedá nic dělat.“
To se ještě uvidí… Polly se vychytrale usmála.
Za nedlouho se všichni sešli u autobusu. Polly měla, ale v plánu před odjezdem ještě něco. Poslala pár kluků, aby přinesli ze zavazadlového prostoru autobusu krabice, které tam uložila. Postavili je před ni, jak jim řekla. Poté si krabice převzal Rick. Polly si třídu rozdělila na tři části, takže měla skupinky asi po osmi lidech. Jednu si nechala u sebe a další dvě poslala o kus dál, aby neslyšeli a neviděli, co bude dělat.
„Teď vám budu dávat otázky, a kdo odpoví první, něco dostane.“
Stoupla si před ně, tak aby ji všichni dobře slyšeli a začala se ptát: „Jak se jmenuje největší kaktus světa?“
Nikdo neodpověděl. Tak to zkusila s lehčí.
„Do jaké výšky může dorůst.“
„Osmnáct metrů.“ Vykřikl někdo.
„No… skoro, ale uznám to.“ Bylo jí jasné, že by tu s takovou byli do večera. Poslala kluka za Rickem. Dalších sedm otázek by byli schopni zodpovědět i děti ve školce, ale na vyšší úroveň to jaksi nebylo.
Další skupina nebyla o nic lepší. Jestli i ta poslední bude stát za starou belu, vzdá to. Měla alespoň naději, že Iris bude něco vědět. Těmi ostatními si nebyla tak jistá.
„Jak se jmenuje největší kaktus světa?“ Opakovala otázku.
„Saguaro.“ Vykřikla Iris, jako by ji mohl někdo předběhnout.
Polly si oddechla a s úsměvem poslala Iris za Rickem.
„Kde roste?“ Ptala se dál.
„V Sonorské poušti.“ Odvětila Madison.
Polly se na ni překvapeně podívala. „Mad, ty se překonáváš.“
Tak teď jich měla jen pět.
„Jaké výšky dorůstá?“
„Třicet metrů.“ Vyhrkl Paul.
Kail do něj drkl. „Co to meleš, polovinu.“
„Fajn, Kail může jít.“
Při odchodu Kail na bratra vyplázl provokativně jazyk.
„Po jaké době dosáhne plné výšky?“ Upoutala zpátky jejich pozornost.
„Po sto padesáti?“ Zkusila to Kim.
„To se mě ptáš?“
„Ne paní profesorko.“
„Tak to máš pravdu, můžeš jít.“
Skupinka se opět zmenšila.
„Jak se jmenuje nejznámější masožravá rostlina?“
Tentokrát se ozval jako první Quido. „Mucholapka Divná.“
Polly se zasmála. „Zkus to ještě jednou.“
„Mucholapka Podivná.“ Předběhl ho Paul. „Že je to tak paní profesorko?“
Polly kývla.
„Čím se živí?“ Nahradila otázku.
„Hmyzem.“
„Dobře Quido.“
„A jak dlouho trvá sklapnutí pasti?“
„Půl sekundy.“ Ozval se konečně Tris. Připojila se společně s ním k ostatním a pozorovala, jak si prohlíží své nové květináčky s rostlinkami. Rozdělila to tak, že žák s odpověděnou otázkou na daný druh rostliny, právě tu rostlinu dostane. Také nakoupila pěkné modelované květináčky s motivem kaktusů, masožravek, palem a orchidejí. Každý dostal něco.
Cesta zpátky uběhla ještě rychleji, než tam. U školy se rozloučila a spěchala domů. Nory už tam na ni čekal.
„Jak dlouho tady jsi?“ Ptala se, když odemykala dveře domu.
„Chvilku.“ Odvětil krátce.
„Já chtěla pravdu.“ Upozornila ho Polly a postavila se k němu čelem.
„Fakt chvilku, asi jenom dvě hodiny.“
Polly beznadějně protočila oči.
„Chceš kafe?“ Zula se a zamířila do kuchyně. „Budu si vařit.“
„Jo.“ Zavolal na ni Nory.
O pár minut později se Polly vrátila a v obou rukou nesla šálky s kávou. Položila je v obýváku na konferenční stolek a usedla vedle Noryho na pohovku.
„Máš nějaký nápad?“ Zeptala se rovnou.
Nory se tvářil nechápavě.
Polly se na něj dívala se zdviženým obočím. „Co na tom zas nechápeš. Stačí říct ne.“
Tak teď se Noryho výraz změnil. Z nechápavého se stal vyděšený.
„Tak brzo…“
Nic mi neříkej.“ Přerušila ho Polly. „Všechno zařídím a do konce týdne budeš mít holku.“ Zubila se od ucha k uchu a jeho výraz ignorovala.
Vyskočila z gauče a běžela si pro laptop. Hned se vrátila a uvelebila se zpátky do polštářů.
„Takže seznamka… napíšu, že hledáš ženu…“ Polly se zarazila. „Nebo mám napsat muže?“
„Ženu.“ Odpověděl mrzutě Nory.
„Dobře tak ženu.“ Psala Polly a Noryho teď naštvaný výraz opět ignorovala.
„Od patnácti do čtyřiceti…“
„Cože?!“ Vyletěl Nory.
„Něco se ti nelíbí?“ Dělala hloupou Polly.
„Já nechci chodit s dítětem!“ Rozčiloval se.
Polly si to užívala. Ještě chvilku a vybuchne smíchy.
„A taky ne se starou babkou.“ Přeháněl.
To už bylo moc. Polly se chytla za břicho a začala se na pohovce kroutit smíchy. Nory se na ni nejdřív jen nechápavě koukal, než mu došlo, že si z něj střílí. Chytl do rukou polštář a mrštil jím po ní. Ta si to nenechala dlouho líbit. Brzy plně vypukla polštářová bitva, při níž nic nezůstalo na svém místě.