Nový život ep.10
Informace:
Omlouvám se všem případným pravidelným čtenářům za to, že mi to tak trvalo. Díly mám napsané, ale jejich oprava zabírá více času, než jsem původně odhadoval :] a pak je tady ještě to, že se mi nechce :D asi to znáte i vy :] každopádně...
Tenhle díl je ve spolupráci se SoAkarui. Tedy hlavně korekce a nějaké drobnosti ohledně srozumitelnosti.
To je asi tak vše, co jsem chtěl na úvod říct...
Abych nezapomněl:
Příjemné čtení, pokud se to dá říct :]
...„Už jsi pro mě udělala víc, než ti můžu vůbec splatit.“ Přešla přímo za mě a objala mě kolem krku. „Splatíš mi to tak, že se mě nebudeš snažit přesvědčit, že je všechno v pořádku, když není.“ Nadávala jsem si, že zrovna teď si vybavuju Nishiharu, jak udělal něco podobného. Ale zároveň se mě zmocnil příjemný pocit. Takový, který nenechává na pochybách, že tohle je správné. Takový, které se u ní nedostavil...
„Chovej se tu, jako doma,“ řekla s roztaženýma rukama Ruriko, když se postavila doprostřed pokoje. „Je to tu sice malé, ale dvě se tady vejdeme v pohodě,“ usmála se a provedla mě svým bytem. Kuchyně spojená s obývacím pokojem, dva pokoje na spaní se vstupem přímo, do obývací části. Trochu malá koupelna jenom se sprchou a nakonec balkon. Byt jako vystřižený z nějakého časopisu o moderním bydlení. I umístění bylo perfektní. Přímo za okny se rozléhal obrovský městský park. Provoz tady nebyl nijak velký a výhled z horního patra, kde byl byt umístěn, byl naprosto úžasný. Přes to vše jsem se pořád cítila trochu nesvá a ona si toho všimla. Přešla ke mně, položila mi ruce na ramena a zahleděla se mi do očí. „Já vím, že jsi nervózní. Skoro mě neznáš, ani já tebe… ale na ulici tě nenechám. Nemůžu…“ ten dovětek si říkala spíše pro sebe, ale neunikl mi. Otočila se a zamířila do kuchyňské části. „A nepokoušej se utéct,“ spiklenecky na mě mrkla a pak se věnovala přípravě něčeho k jídlu. Nabídla jsem jí pomoc, ale ona ji odmítla a poslala mě si sednout ke stolu. Snad i trochu zklamaně jsem poslechla. Jako zlobivé dítě se posadila ke stolu, podepřela si hlavu rukama a sledovala ji při práci. Po několika minutách z toho vyšla konvice čaje a omeleta. „Nejspíše budeš ještě vyhladovělá. Ale jez pomalu, ano? Ať ti není špatně.“ Položila přede mě talíř a pak už jen s úsměvem pozorovala, jak to do mě padá. I když to byla dobrota, jakou jsem už dlouho neměla, cítila jsem se trochu provinile. Její neustálé pobízení se ale nedalo odmítnout. Vědoma si toho, že jsem se už dávno dostala do pozice, kdy se jí nemůžu dostatečně odvděčit, jsem dělala vše, co mi řekla.
Jelikož jsme se vrátily pozdě, a večeře taky vzala nějaký čas, venku už byla tma. Ruriko ze mě tahala podrobnosti o čase stráveném s Nikolajem, když to najednou utnula s tím, že půjdeme spát. „Zítra je taky den,“ pronesla a začala uklízet ze stolu. I tentokrát jsem musela jenom sedět a pozorovat. Když s tím byla hotová, přešla ke dveřím do zadního pokoje a zastavila se u nich. „Taji, my dvě spíme tady.“ „Tak, a čas placení je tady,“ napadlo mě. Podívala jsem se na druhé dveře a ona rychle zareagovala. „Ten pokoj je obsazený.“ „Obsazený? Ty máš spolubydlícího?“ Hodně mě tím překvapila a najednou jsem si připadala ještě více na obtíž. „Ne zrovna spolubydlícího…“ všimla si mé změny nálady a snažila se to rychle uvést na pravou míru „…občas sem přijde přespat moje sestra. Většinou je totálně na mol a já nevím, co by udělala, kdyby tě tam našla.“ Napadlo mě, jaká asi její sestra bude, než jsem se ale stihla na cokoli zeptat, utnula moje myšlenky. „Jsme rozdílné, nerada o ní mluvím, ale je rodina, tak ji nemůžu nechat na ulici.“ Chápala jsem ji. Pro mě, pro cizinku, toho udělala tolik. Pro rodinu toho logicky musí udělat ještě více. Trochu klidněji jsem tedy prošla kolem ní do pokoje a ona za námi zavřela. Na zemi byly rozloženy dva futony. Kousek od sebe, ale přesto dost blízko. Nic jsem ale nenamítala. Takhle jsme spaly i první noc, co jsme se poznaly. Trochu jsem zrudla při vzpomínce, co se tenkrát stalo. „Tak pojď,“ jemně mě postrčila směrem k tomu bližšímu a hromádce oblečení na polštáři. Ruriko to vše připravila, když jsem si dávala sprchu po večeři. Přeběhla k druhému místu a zády ke mně se sama rychle převlékla. „Nevím, jak jsi zvyklá spát…“ začala opatrně a postavila se v modrém, saténovém pyžamu „…a ani nemám tvoji velikost, ale…“ ukázala rukou na fialovou hromádku přede mnou. Nejistě jsem k ní přistoupila a také se převlékla. Podle očekávání, mi to bylo trochu velké, a i když jsem košili dopnula, jak to jen šlo, stále mi klouzala. Ať už z jednoho, či druhého ramene. Bylo mi trochu trapně, ale jí to zdá se nevadilo. „Takhle jsi roztomilá,“ dobírala si mě naopak a já se svalila na futon. Jako naschvál se košile svezla o trochu více než předtím a tentokrát odhalila celé rameno. Ruriko ležela vedle s hlavu podepřenou a prohlížela si mě. Otočila jsem k ní hlavu a zadívala se jí do očí. Poprvé jsem si uvědomila, jak nádherné je má. Tmavě modré, jako noční nebe. Ztrácela jsem se v tom pohledu, jako by nic jiného okolo nás neexistovalo. Možná je dobře, že se na ni nedívám z větší blízkosti. Tohle jsem u Nishihary necítila, a to jsem ji byla mnohem blíže. U ní… bych se asi neovládla. „Co to se mnou je?“ Ještě před týdnem bych si za myšlenky, jaké mě napadaly teď, nafackovala. Nesměle jsem se usmála a převalila se na bok směrem k ní. Ona mi úsměv oplatila a po chvíli ticha šla zhasnout. Sledovala jsem její stín, jak se pohybuje přes pokoj a ulehá na zem vedle mě. „Dobrou noc,“ zašeptala a přehodila přes sebe přikrývku. „Dobrou,“ odpověděla jsem ji a zavřela oči.
Ráno jsem našla místo vedle sebe prázdné. Ruriko byla pryč a mě chvíli trvalo si uvědomit, kde to vlastně jsem. Protáhla jsem se po krásné noci, a zůstala ležet. Skrz zavřené dveře se linula nádherná vůně a dráždila moje rozespalé smysly. Hlava se mi natočila zase směrem k prázdnému místu vedle mě. Natáhla jsem ruku, a přejela po něm dlaní. Ještě bylo teplé, a ve vzduchu byla cítit její vůně. Není to dlouho, co tady ležela. Neskutečně mě lákalo se zvednout, přeskočit na její futon a zabalit se do něj. „Co to sakra dělám.“ Tak tak jsem se držela na uzdě, abych to neudělala. „Ne, to nemůžu,“ domlouvala jsem si a s přemáháním se zvedla. Upravila jsem si neposlušnou košili a přešla ke dveřím. Opatrně je otevřela a mezerou se podívala do obývacího pokoje. Na Ruriko jsem ale neviděla, tak jsem vstoupila dále. „Ohayo,“ pozdravila mě od pultu hned, jak si mě všimla. „Ohayo,“ odpověděla jsem ji a sedla si ke stolu. Rukama jsem si objala nohy a pozorovala ji, jak se otáčí kolem snídaně. Tentokrát jsem jí pomoc nenabídla. „Za chvilku to bude, zatím se jdi obléct.“ Mlčky jsem přikývla a udělala, jak řekla. Když jsem se vrátila, na stole už stály dva talíře a ona přinášela konvičku s čajem a dva šálky. Posadila se naproti mně, nalila nám oběma a pak jsme se společně pustily do jídla. Jestli to vonělo nádherně, chutnalo to přímo úžasně. Rozplývala jsem se nad každým soustem a taky jsem ji to náležitě pochválila. Ona jenom mávla rukou že přeháním, ale pořád na mě koukala a usmívala se. Nepřeháněla jsem… nikdy jsem nejedla něco tak dobrého.
Po snídani jsem ji dopověděla včerejší příběh a začaly jsme nové témata. Především to, co se bude dále dít. Z Ruriko vypadlo, že studuje na univerzitě a v cestovce dělá jenom přes víkendy. Ze mě zase vytáhla, kde studuju já. „To není tak daleko.“ Zhodnotila situaci a z nějakého důvodu na ní bylo vidět, že se jí ulevilo. „A kdy ti vlastně končí prázdniny?“ „Za dva týdny, jestli počítám správně.“ Souhlasně pokyvovala hlavou, ale bylo vidět, že zase nad něčím přemýšlí. „Děje se něco?“ Zeptala jsem se opatrně, když tak byla už nějakou chvíli. „Cože? Ne… vůbec ne, jenom jsem se zamyslela,“ vysoukala ze sebe omluvu a pokračovala. „Jestli chceš, klidně tady můžeš zůstat i přes školu. Jsem tu stejně sama a …“ nechala to otevřené a zase se pousmála. „Já nevím Ruriko, už jsi pro mě udělala tolik.“ nervózně jsem si pohrávala se lžičkou od čaje. „Udělala toho pro mě tolik… a pořád v tom pokračuje…“ „To nestojí za řeč…“ mávla nad tím zase rukou „…ale budeme muset vyřešit pár věcí.“ S napětím jsem na ni hleděla a čekala, co mi připomene. „Počítám, že věci do školy máš doma.“ Přikývla jsem a pochopila, na co naráží. „Jestli tady budu moct zůstat, měla bych si pro ně zajít viď.“ „Klidně pojedu s tebou, jestli chceš.“ Nabídla se, když viděla, že se mi tam moc vracet nechce. „T-to by pomohlo,“ špitla jsem nesměle a cítila, jak mi zase rudnou tváře. Vážně to je jí, nebo jsem nemocná?
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
