Anime World CZ/SK - Příběhy

5. Kanibalové

Na takovou dálku jsme nemohli rozeznat o jakou loď se jedná. Jestli to bude přátelská, nebo nepřátelská. To vrtalo hlavou mě. Luffy, ale přeci měl ostřejší zrak. Podíval se a řekl nám o jakou loď se jedá.

„Je to pirátská loď, vidím pirátskou vlajku.“ ozval se Luffy. S tím mi neudělal radost. Jsou to přátelé, nebo nepřátelé? Budou hodní a pomohou nám, nebo nás zajmou a popraví? Kladla jsem si tyto otázky. A myslím, že jsem nebyla jediná, kdo si tyto otázky pokládal.

„Měli bychom ti být opatrní. Nevíme jestli to budou přátelé, nebo ne.“ vyslovil nahlas Law. Byla jsem ráda, že je tu aspoň někdo rozumný.

„Pravda i my jsme piráti, ale nemáme jak to prokázat.“ přidal se k Lawovi Zoro. Sanji jenom přikývl na souhlas.

„Zrovna jedí maso.“ sbíhali se sliny Luffymu. „A vypadá to na lidskou nohu.“ dodal hned.

„C-cože to jedí?“ dostala jsem ze sebe.

„Maso.“ dodal Luffy a podíval se na mě.

„Ne, potom mase. Co si řekl.“ nesouhlasila jsem s Luffym.

„Lidská noha, proč? Co se děje?“ nechápal Luffy. To začalo šrotovat i Lawovi, Zorovi i Sanjiho.

„Kanibalové.“ dostali jsme my čtyři najednou. Já měla vytřeštěné oči.

„Kanibalové.“ zeptal se překvapeně.

„Ty nevíš, co je to kanibal?“ zeptala jsem se nechápavě Luffyho.

„Jedí maso to ano, ale lidské maso.“ řekl Sanji.

„Měli bychom odtud vypadnout.“ dodal Law.

„Já utíkat nebudu.“ zatvrdil se Luffy.

„J-jak to myslíš?“ zeptala jsem ho s vytřeštěnýma očima.

„Budu s nimi bojovat, nejsem srab.“ ale toto Luffy říkat.

„Správně, pirát se jen tak nevzdává, bojuje.“ přidal se k Luffymu Zoro. Nesnesl pomyšlení, že by byl označen za sraba.

„I já zůstanu.“ přidal se Sanji.

„Vysaď nás dole, Luffy.“ řekl rozmně Law.

„Ty nebudeš bojovat?“ podivil se Sanji.

„Je to srab.“ popichoval Zoro Lawa.

„Srab není. Jen má větší rozum, ne vy.“ zastala jsem se Lawa.

„Neutíkám, jen budu s Janičkou, aby se jí nic nestalo. Neumí bojovat.“ připomněl všem Law. Ale bylo mi jasné, že by se k boji rád připojil. Ale prokázal větší rozum rozum, než měli ti tři.
„Vždyť mi ji ochráníme, ebo se může schovat sama.“ pokračoval Zoro.

„Na dohadování není čas. Musíme rychle jednat. Dost rychle se sem blíží.“ připojila jsem se do hovoru.

„Luffy, vysaď nás.“ řekl rozhodně Law.

„Dobrá.“ souhlasil Luffy. Nejdřív na pláž vysadil mě a pak Lawa.

 

Law mě chytil za ruku a utíkali jsme po pláži. Po chvíli jsem sotva popadala dech, ale běžela jsem dál. Nevzdávala jsem se.

„V pohodě?“ zeptal se mě starostlivě Law.

„Jen běžme a nezastavujme.“ odpověděla jsem udýchaně. Law jenom přikývl a běželi jsme dál. Stále mě držel za ruku. „Kam poběžíme“ zeptala jsem se na chvíli.

„Do skrýše. A taky musme uhasit oheň.“ řekl mi Law, co má v plánu. Neprotestovala jsem a mčky jsme běželi dál.

 

Bylo to docela daleko. Ani jeden z nás to nevzdával a běželi jsme dál. Když v tom z lesa vyběhla skupinka lidí, kteří byli nazí.

„Kampak hrdličky?“ ozval se skřípavý hlas. Oba jsme se zastavili a podívali se na ty lidi. Oběma nám došlo, že to jsou kanibalové. Jak se sem rychle dostali? A jak je možné, že přicházejí z lesa? Ptala jsem se sama sebe. Ale myslím, že tyto otázky si kladl Law.

„Kde se tu berete? Nebyli jste na té loďce?“ dostal ze sebe Law.

„To jsou naši přátelíčkové, kteří si jedou udělat s námi párty.“ řekl s tím skřípavým hlasem kanibal.

„T-takže vy nás chcete sníst?“ dostala jsem ze sebe.

„Uhodla to slečinka, uhodla.“ zajásali ostatní kanibalové. Law tasl svou katanu. I já ji tasila, i když je to zbytečné. Než Law stačil použít svou moc, tak nás dva omráčili. Házeli po nás kamenní a trefili se hned na poprvé. Oba jsme hned ztratili vědomí.

 

Pomalu jsem se probrala. Byla mi zima a hlava mě třeštila. Otevřela jsem jedno oko a pak druhé. Zjistila jsem, že jsem byla v nějaké kleci, a že je noc. Ruce i nohy jsem měla volné. Rukou jsem si šáhla na místo, kde mě praštil ten letící kámen.

„Jsi v pořádku?“ ozval se vedle mě známý hlas. Byl to Law. Podívala jsem se na něho.

„Jo.“ přikývla jsem. V tom jsem si všimla, že je zcela nahý. Zrudla jsem, ale když jsem se podívala na sebe, byla jsem taky zcela nahá. Zrudla jsem ještě víc. Tak proto je mi taková zima. Pomyslela jsem si.

„Je ti zima?“ zeptal se mě starostlivě Law.

„Jo.“ znovu jsem přikývla. Law mě objal. Překvapilo mě to, ale vzápětí mi došlo, proč to udělal. Chtěl mě zahřát svým tělem. Taky jsem ho objala a hlavu jsem si opřela o jeho rameno. Po tvářích mi začaly téct slzy. „Co s námi bude?“ zeptala jsem se, i když odpověď jsem znala.

„Nedovolím, aby ti nějak ublížili.“ zašeptal mi do ucha Law. Chtěla jsem se ho zeptat, jak to hodlá udělat, ale v tom se ozval skřípavý hlas.

„Koukám, že jste oba vzhůru.“ zasmál se kanibal. „Jen si užívejte. Už dlouho spolu nebudete.“ dál se smál. Poté odešel.

„Lawe, mám strach.“ zašeptala jsem a setřela si stékající slzy.

„Neboj se, nic se nestane. Ostatní nás najdou.“ utěšoval mě Law.

„Ale co ty?“ dostala jsem ze sebe.

„O mě se neboj.“ zašeptal mi do ucha Law. Pomalu mi docházelo, že se chce obětovat kvůli mému životu.

„Nepomůže, když se obětuješ. Stejně mě uvaří a sní, jako tebe.“ dodala jsem strachy bez sebe.

„To tu budou už ostatní a zachrání tě.“ utěšoval mě Law, ale nedařilo se mu to.

„Slib mi že se neobětuješ.“ chtěla jsem, aby mi to slíbil.

„Ale takhle tě ochráním.“ nedal se Law.

„Nechci, aby ses obětoval. Slib mi to, prosím.“ dál jsem naléhala.

„Takhle budou obětovány dva životy. Když se vzdám dobrovolně, tak budeš žít.“ nedal se Law.

„Nechci, aby si umřel, slib mi to.“ stále jsem na něho naléhala. Law si povzdychl rezignovaně.

„Dobrá, slibuju, že se nám nic nestane.“ slíbil mi nakonec Law. Ulevilo se mi, a víc jsem se k němu přitiskla. Ne, že by mi byla zima, ale úlevou, že bude žít. Buď to přežijeme oba dva, nebo oba dva zemřeme.

„Přijdu si jako Romeno a Julie.“ pronesla jsem a pousmála jsem se.

„Jako kdo?“ zeptal se nechápavě Law.

„Jako Romeno a Julie. Oba se milují, ale přesto spolu umírají mladí.“ řekla jsem. Došlo mi, že Law stále nechápe. Tak jsem mu odvyprávěla celý příběh Romea a Julie.

„To máš pravdu.“ souhlasil se mnou Law. „Ale my to přežijeme. To ti slibuju.“ řekl mi Law. Odtrhla jsem se od něho a zadívala jsem se mu do očí.

„Opravdu? Slibuješ?“ zeptala jsem se ho znovu. I Law se podíval do mých očí.

„Ano slibuju.“ slíbil mi Law. Usmála jsem se na něho. I Law se na mě usmál. Poté mě rukou chytil za bradu. Začal se přibližovat. Zavřel oči a něžně a vášnivě mě políbil. Chvilku jsem byla překvapena. Ale pak jsem taky zavřela oči a políbila ho. Můj první polibek. Je tak vlhký, ale je to moc krásný. Pomyslela jsem si. Po chvíli se Law odtrhl. „Miluju tě.“ vyznal se mi a usmál se na mě.

„I já tebe miluju.“ vyznala jsem se taky Lawovi.

„Vím, slyšel jsem tvůj rozhovor se Sanjim.“ přiznal se mi Law.

„Ty si nás slyšel?“ zeptala jsem se překvapeně..

„Ano, a to objetí bylo úmyslné.“ dodal. „Promiň.“ hned se mi omluvil.

„Za co?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Že jsem vyslechl tvůj rozhovor.“ vysvětlil mi Law.

„V pohodě.“ usmála jsem se na něho. „Někdy si hold člověk vyslechne věci ať chce, nebo ne.“ dodala jsem a usmála jsem se. I Law se na mě usmál. Pak jsem se znovu k němu víc přitulila, aby mi nebyla zima a taky, abych jsem cítila jeho vůní. Byla jsem klidnější. Dokonce se mi povedlo usnout.

 

Ráno mě probudili ranní parpsky sluníčka, která mě hřála do zad. Law ještě spal. Přesto jsem zůstala v jeho objetí a pozorovala jsem ho. Měl moc krásný obličej. Celý byl krásný. Pak jsem si zase uvědomila, že jsme nazí. Znovu jsem zrudla. Cítila jsem se trapně. Bohužel nám oblečení vzali. Jak jsem Lawa pozorovala, tak se začal probouzet. Usmála jsem se na něho. Law si protřel oči, za zíval a taky se usmál.

„Dobré ráno.“ popřál mi s úsměvem na tvářil

„Dobré ráno.“ taky jsem mu popřála

„Hrdličky jsou vzhůru. Zrovna jsem vás šel vzbudit.“ ozval se skřípavý hlas. Odemkl klec a tahal mě i Lawa ven z klece. Venku nám svázal ruce dozadu. „Tak a teď se stanete naší pečínkou.“ zasmál se a táhl nás k oltáři. K posvátnému oltáři, jak ho nazvali ti kanibalové.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.