Ostrov - 1.Pustý ostrov, nebo ne?
Informace:
Jana jde spát. Po chvíli jí je zima a chce se přikrýt, ale nemůže deku nahmatat. Otevře oči a zjišťuje, že je na ostrově a ne doma v posteli. Jak se tu ocitla? A proč je tu i Zoro? Tyto otázky vrtají hlavou nejen Janu.
Další předělávka povídky Ostrov, tak krásné čtení této ságy :)
1. Pustý ostrov, nebo ne?
Konichiwa, jmenuji se Jana a jemi dvacet šest let. Bydlím v České republice. Tento příběh se mi stal během jedné noci. Dostala jsem se na neznámý ostrov, spolu s dalšími čtyřmi lidmi.
Bylo jedenáct hodin večer. Vše jsem zabalila.Vypla noťas, zhasla světla a ulehla na polštář. Nohy jsem si přikryla dekou. Měla jsem jenom otevřené okno. Zavřela jsem oči.
Po chvíli mě vzbudil chlad. Chtěla jsem se přikrýt, ale nemohla jsem nahmatat deku. Otevřela jsem oči. K mému překvapne jsem neležela doma v posteli, ale někde a pláži. Rychle jsem se posadila. Na sobě jsem měla tričko a trencle. To bylo mé oblečení na spaní.
„K-kde to jsem?“ dostala jsem ze sebe překvapeně. Od moře šel studený vítr. Byla mi zima. Věděla jsem, že se musím zahřát, ale jak? Naštěstí okolo pláže byl les. Šla jsem do lesa, najít větší kameny, ze kterých bych mohla vytvořit ohniště.
Vlese mě do chodidel tlačilo jehličí a malé kamínky. Bolelo to. Ale kromě křivení tváře a zatínání zubů, jsem nevydala žádnou hlásku. Našla jsem potůček, kde bylo velké kamenní. Jeden šutr jsem vzala do ruky. Byl pěkně těžký, ale na ohraničení táboráku jsem musela udělat. Aby pak mou chybou nechytl celý les. To jsem nechtěla. Stěží jsem dostala kámen na pláž. Tuto cestu jsem si zopakovala ještě dvakrát. Nevím, jak dlouho mi to trvalo, ale asi dost dlouho. Ohniště bylo připravené. Už jenom chyběli klacky na podpal. Tak jsem se vydala zase do lesa, pro nějaké to dříví.
V lese jsem našla opadané klacky, které jsem použila. Nebylo toho moc, ale na oheň to stačilo.
Vrátila jsem se s klacky, které jsem položila do ohniště. Třením kamenů o sebe, jsem oheň podpálila. Oheň mě začal hřát, což bylo příjemné. Už mi nebyla taková zima. Nohy jsem měla krvavé a sedřené, jsem si zahrabala do písku. Cítila jsem, jak mi po tvářch tečou slzy. Bála jsem se. Neměla jsem tušení, co mě tu čeká a nemine. Vrtalo mi hlavou, jak jsem se sem dostala. Sama na pustém ostrově. Chtěla jsem jít domů, nebo aspoň, kdybych tu nebyla sama. Po chvíli jsem si všimla, že tuleží katana. Držela jsem ji prvně v ruce a přemýšlela jsem, k čemu mi tu bude.
Nevím kolik času uběhlo, ale oheň stále plápolal, když v tom jsem zaslechla praskání větviček v lese. Bála jsem se. Postavila jsem se na nohy. Do ruky jsem si vzala katanu. Celá jsem se třásla. Teda třásly se mi nohy a ruce.
„K-kdo je tam?“ dostala jsem ze sebe. Byla jsem připravená na boj.
„Jen klid. Nic ti neudělám.“ ozval se mužský hlas. Byl mi povědomý. Přesto jsem stáe katanu držela v ruce. Třásla jsem se.
„Odkud je mi ten hlas povědomý?“ zašeptala jsem si pro sebe. Po chvíli z lesa vyšel muž. Díky ohni jsem mu viděla do tváře. Hned jsem ho poznala.
„Z-Zoro?“ dostala jsem ze sebe.
„T-ty mě znáš?“ byl překvapený Zoro. Přišel blíž k okni. Katanu jsem zase položila na zem. Pak jsem si zase sedla. I Zoro se posadil.
„Ano znám...Ale je to složitější na vysvětlení.“ řekla jsem a už jsem byla v klidu.
„Tak to zkus. Jinak co jsi zač?“ zeptal se mě Zoro.
„Jmenuju se Jana. A znám tě z kresleného seriálu, nebo-li anime.“ odpověděla jsem mu.
„J-jak?“ zeptal se Zoro na mé jméno. „Trochu tomu rozumím...Jsem kreslený?“ zeptal se na to anime.
„Bude snažší Jane?“ zeptala jsem se Zora. „Jo, jsi. Ale když tě tu takhle vidím, tak mi přijde, že jsi živý člověk, čemuž já nerozumím.“ přiznala jsem.
„Jane...To je lepší.“ usmál se Zoro. „Nejsi jediná. I já nerozumím různým věcem. Třeba, proč tu jsme atd...“ začal vyjmenovávat otázky, které tížily nás oba dva.
„OK...To jsme dva...Spala jsem ve své posteli, když jsem se náhle objevila tady.“ řekla jsem zkrácenou verzi, jak jsem se tu objevila.
„To já zrovna měl hlídku. Už jsem se chystal jít spát, když jsem se náhle objevil tady.“ řekl mi Zoro, jak se tu objevil on.
„Tak to je zvláštní.“ pronesla jsem. Vtom jsem za zívala.
„Jen jdi spát. Já budu hlídat.“ doporučil mi Zoro. „Neboj neusnu.“ dodal a usmál se.
„Dobře.“ souhlasila jsem. Už jsem byla dost unavená. A trošku jsem doufala, že až otevřu znovu oči, tak budu doma ve své posteli. A toto je jenom pouhý sen. Ale zmýlila jsem se. Zavřela jsem oči a hned jsem usnula.
Když jsem se ráno probudila a posadila jsem se. Stále jsem byla na tom ostrově. Ale kromě mě, tu nikdo nebyl.
„Aha, tak jsem tu usnula a zdálo se mi, že je tu se mnou Zoro.“ řekla jsem si pro sebe. Za zívala jsem a postavila jsem se na nohy, které mě bolely a pálily. Oheň stále plápolal. Ale neřešila jsem to. Nebylo mi divné, že oheň stále plápolá, když už měl být dávno uhašen.
„Už jsi vzhůru?“ ozval se Zorův hlas. Podívala jsem se do lesa. Ke mně se přibližoval Zoro. Nesl nějaké to dříví a mrtvého králíka. „Nesu něco k jídlu. Ale potrvá to, než bude hotový.“ oznámil mi a usmál se.
„Tak to sen nebyl.“ pronesla jsem.
„A co?“ zajímalo Zora.
„Ale nic.“ usmála jsem se na Zora.
„Když jsi spala, všiml jsem si tvých sedřených chodidel. Co se ti stalo?“ zajímalo Zora.
„Od toho, jak jsem šla pro kameny a dříví. Jehličí i malé kamínky, které mě tlačilo na chodidla.“ vysvětlila jsem to.
„Ty kameny si sem dotáhla sama?“ podivil se Zoro.
„Jo. Od říčky co tu je.“ přikývla jsem.
To jsi tak silná?“ stále se divil Zoro.
„Když Mohamed nemůže k hoře, hora musí jít k Mohamedovi.“ řekla jsem naše známé pořekadlo.
„Kdo co může a nemůže?“ byl zmatený Zoro.
„To je naše pořekadlo. Když někdo nemůže někam jít, musí dotyčný přijít sám.“ snažila jsem se o nějak vysvětlit Zorovi.
„Aha. Zajímavé pořekadlo.“ uznal Zoro. Ale došlo mi, že z toho moc moudrý není. „Umíš s tím zacházet?“ zeptal se a ukázal na katanu. I já jsem se podívala na tu katanu.
„Ne včera jsem ji držela prvně v ruce.“ přiznala jsem.
„Naučím tě s tím zacházet, pokud chceš.“ nabídl se mi Zoro. Své tři katany mě stále u sebe.
„Budu ráda. Tady nikdy nevím, co tu může na nás číhat.“ souhlasila jsem. Zoro dal mrtvého králíka nad oheň. Já si vzala do ruky katanu a šla jsem na střed pláže. Zoro se hned ke mně připojil. Oba jsme byli připraveni na trénink.
„Teď na mě zaútoč.“ řekl mi Zoro. Udělala jsem tak, jak mi poručil. Zoro můj útok vykryl. Když katana narazila na tu druhou katanu, tak ztěžkla. Málem jsem ji upustila. Katanu jsem chytla oběma rukama. „Těžký co?“ zeptal se mě.
„To teda jo, i když se to nezdá.“ přiznala jsem. Pak jsme trénovali. Útočila jsem na Zora. Ale ten vždy můj útok vykryl. Přitom, mi i radil, jak mám stát, co mám dělat s nohama, rukama, prostě s celým tělem. Na rukou se mi začaly dělat mozouly, které mě bolely, ale ignorovala jsem to a dál trénovala útok.
„ZORÓÓÓ!“ ozva se ječící hlas z dálky. Ten hlas mi taky byl povědomý. Se Zorem jsem se podívali kolem sebe. Všimli jsem si, že někdo stojí na skalisku. Na tu dálku nebylo poznat, kdo to je.