Anime World CZ/SK - Příběhy

Všechny emoce mají své mimické vyjádření. Nemyslím tím teď emoce jako například vztek, smutek, radost. Ne, myslím tím něco hlubšího, pro někoho i důležitějšího. Láska, skutečný smutek, který oddělen pouze tenkou čarou od propasti nesoucí název Deprese.

Kolik emocí jste již zažili, kolik z nich bylo více pocitů najednou a jaké jste nikdy ani necítili? Nedokážete mi na to odpovědět hned ze dvou důvodů.

Za prvé, nikdo to nepočítá.
Za druhé, i kdyby se někdo takový našel, nedopočítal by se. Už jen proto, že už tak jich je velký počet a k tomu si nějaký pocit můžeme vykládat jinak, nějaký se snažíme zapřít a o nějakém ani nevíme.

Empatie. Slovo, které má pro někoho velký význam, ale pro někoho je to jenom sedm písmen tvořící slovo bez hlubšího smyslu.

Příběh, který vám hodlám vyprávět pojednává o citově zmrzačeném jedinci, který si se svými, pomalu se probouzejícími emocemi nedokáže poradit.

„Vyšly hvězdy.“

„Pro jednou máme jasnou noc.“

„Tobě se nelíbí ani tohle?“

„Ale jo. Líbí, je to krása, a?“

„Věřila bych ti, kdyby to na tobě šlo poznat. Zkus se aspoň jednou třeba jen usmát.“

Pokusil se na tváři vykouzlit úsměv, ale namísto toho to spíše vypadalo jako kdyby se snažil napodobit monstrum z hororu v období osmdesátých let.

„Dobře, nech toho.“

„Říkal jsem ti to...“

Chvíli společně sledovali hvězdy. Ona přemýšlela nad jeho neschopností vyjádřit své emoce a on si užíval pohled na noční, hvězdnou oblohu.

„Byl jsi někdy zamilovaný?“

„Ne. Alespoň si toho nejsem vědom.“

Znali se spolu již dlouhou řádku let, věděli o sobě snad vše, co jen šlo. Byli to nejlepší přátelé.

„Jak si v nečem takovém nemůžeš být jistý?“

„Netuším. Jak bych to poznal?“

„Co? Lásku?“

„Že jsem do někoho zamilovaný, ano.“

Přátelé již od prvního školního dne, až do dnes. Prošli spolu vším možným. Vším špatným i dobrým procházeli spolu.

„No... Láska je neustálá potřeba být pořád s danou osobou, nemyslíš na nikoho jiného, je to ta poslední věc na, kterou myslíš, když jdeš spát a ta první na, kterou myslíš, když se probudíš. Chceš, aby byla pořád šťastná, nejlépe s tebou a nechceš ani pomyslet na její smutnou tvář a, když takový okamžik přijde, nejen, že trpíš s ní, ale snažíš se, aby se to co nejrychleji zlepšilo. Je to ten pocit stesku, když od tebe před minutou odešla a tobě se už stýská, když je pro tebe měsíc odloučení nepředstavitelná doba. Existují různé druhy lásky, od mateřské lásky, přes sourozeneckou, až po tu o, které tu mluvím teď. O té nejintezivnější chemii, kterou mezi sebou dva lidé mohou mít.“

„Ano, řekla jsi to správně. Chemie. Takzvaná 'láska' je pouze stav mozku, který se tou dobou nachází v naprostém deliriu a jelikož se mu ten stav líbí, tak se s tou danou osobou člověk snaží trávit, co nejvíce času, protože ten plný chemický stav se spouští, když tu danou osobu vidím. Láska není nic jiného než oblbnutí mozku.“

„Věděla jsem, že k tomu máš pesimistický názor, ale nevěděla jsem, že až tak moc. Ale je pravda, že zapíráš víc než normálně, když se o tom bavíme, copak se děje? Že by se našel někdo, kdo by to tvé ledové srdce začal rozpouštět?“

„Nenech se vysmát!“

Hlavu stočil na opačnou stranu od ní, aby skryl stud ve své tváři. Hodně hluboko uvnitř totiž věděl, že má pravdu. Věděla, že byl zamilovaný, věděla to líp než on. A měla pravdu.

„Dobrá, když myslíš. Víš... i kdyby to byla pravda, nic tak hrozného by se nědělo, vlastně, bych z tebe měla radost. Pocítit lásku je jedna z nejhezčích věcí, kterou můžeš cítit a zvlášť ta první.“

„Zníš jako, kdyby jsi moc dobře věděla o čem mluvíš.“

„Oh, můj drahý příteli, vskutku vím. A ještě hezčí pocit je, když je ti láska opětována. Žel bohu, tahle situace není už tak častá. Kluci to nechtějí uspěchat, protože jim připadá, že na to jdou moc rychle a holky se bojí, že když to řeknou tak toho kluka vyděsí a posléze o něj příjdou. Láska dokáže být složitá věc, když ale najdeš někoho s kým si krásně rozumíš, tak to jde ráz na ráz.“

Odmlčela se a chvíli opět sledovala hvězdy, připadalo jí, že toho na něj hází moc najednou. I když moc dobře věděla, že jí věnuje plnou pozornost, tak jí zajímalo jaký vliv na něj mají její slova.

„Láska je zamotaná věc,“ pokračovala. „Mezi strachem a důvěrou mezi partnery a 'miluji tě' má jejich vztah zpečetit.“

„Něco jako manželský slib,“ Přerušil ji.

„Jen ne v tak velkém, ano. No, vidíš, začínáš tomu rozumět,“ mile se na něj usmála.

K jejímu překvapení jí úsměv oplatil, ale nebyl to jeho první, děsivý úsměv, ale pěkný a upřímný úsměv.

„Řekla bych, že je to jako, když vidíš první kvítko u stromu, víš, že potrvá dlouho než celý obroste, ale víš, že to jedno jediné kvítko, znamená začátek něčeho krásného.“

Mlčela. Chtěla mu dát chvíli na to, aby na to něco řekl, jenže to se nestalo.

„Půjdem se projít?“ odtrhl pohled od noční oblohy a podíval se jí do očí.

Náhlá změna tématu jí sice překvapila, ale souhlasila s jeho návrhem.

Šli zhruba deset minut po měsícem krásně osvícené louce podél tekoucí říčky. Za celou cestu spolu ani nepromluvili, jediné zvuky byli jejich trávou tlumené kroky a neustávající cvrkání cvrčků.

„Už jsme skoro tam,“ pronesl po té dlouhé tiché cestě.

„A kam to jdem?“

„Na moje oblíbené místo, chodil jsem tam už jako malej kluk a chodívám tam dodnes, je tam krásný klid a nevím o nikom, kdo by o tom místě věděl. Hele, jsme tady.“

Vylezl na plácek uprostřed, kterého stál starý dub. O tomhle místě skutečně nikdy neslyšela a přitom odsud byl krásný výhled.

„Jak dlouho, že tohle místo znáš?“

„Už od dětství.“

Všimla si jakou začínal mít radost, jako malé dítě, když dostane hračku, kterou si dlouho přálo, úsměv k nezaplacení a pohled v očích, který by nedokázili popsat ani ti nejvetší básníci.

Proč ji sem nevzal dřív?

„Kdy konkrétně?“

„Na konci první třídy. Když začínali prázdniny, byl jsem smutný, že už se nebudu moct vídat s – ehm... No tak, nezastavuj, pojď blíž.“ Pobídl jí a sám vyrazil pod dub.

Když k němu došla, byl k ní otočený zády. Položila mu tedy ruku na rameno. „Že se nebudeš moct vídat s kým?“

„První den, když jsem tenhle strom našel, byla krásná, letní neděle. Tenhle strom byl tak krásný, obrostlý listím, ptáci, kteří švitořili v jeho větvích. Následující den jsem se na něj přišel znovu podívat, spadlo z něj strašně moc listí. Den za dnem přicházel o víc a víc listů, až jeden den... Nezbyl ani ten nejmenší lístek. Od té doby sem chodím jak nejčastěji jak jen můžu, nikdy jsem neviděl byť jen náznak toho, že by se měl zase zbarvit listím. Nikdy, jsem tam již neslyšel ptáky. Všechno spojené s tím stromem umřelo v ten den, kdy jsem si přiznal, že jsem se zamiloval. Honilo se mi to hlavou hodně dlouho, ale ujišťoval jsem se tím, že jsem přeci jen dítě, že to nic neznamená. Víš... toho pocitu jsem se přes ty prázdniny zbavil, naneštěstí i všech ostatních. Nebylo to tak složité, jak nejspíš myslíš, zkrátka jsem pak nikdy už nic necítil. Nikdy.“

Přísahala by, že mu z tváře ukápla slza, ale byla poměrně tma, takže to mohla být jen její představivost.

„Proč jsi mi něco neřekl? Myslela jsem, že si říkáme všechno.“

„Nepovažoval jsem to za důležité. Přišlo mi to jako věc na které nezáleží. Nikomu.“

„Oh, Jimmy,“ položila hlavu na jeho rameno. „Na podobných věcech lidem vždycky záleží. Je jedno komu to řekneš. Ať je to tvůj nejlepší přítel, rodič, nebo nejlépe daná osoba, to není věc nad, kterou by kdokoli z nich mávl rukou.“

„Vlastně,“ udělal krok dopředu, címž jí donutil, aby se ho pustila, „Jsem se toho všeho nezbavil úplně. Ať jsem se snažil sebevíc, něco malého tam zůstalo.“ Přišel blíže k díře v dubu na kterou celou dobu koukal, sáhl do ní a vytáhl hrst úhledně přeložených papírků.

„Co je to?“

„Všechno, co mi kdy řekla, co mě jaksi... zahřálo u srdce.“ Volnou rukou naznačil uvozovky a druhou jí podal hrst papírků. „Od druhé třídy až po ten poslední moment, co jsme spolu mluvili.“

Byla plně zabraná do čtení, že si ani nevšimla, že ze stromu ještě vytáhl blok a tužku a začal něco psát.

„To je vážně milé. Vsadím se, že kdyby to viděla, s jistotou by ti řekla, že tě miluje.“ Otočila se zpátky na něj s hrstkou plnou zpráv, když se mírně lekla toho, že jí před očima drží další papírek.

Předala mu papírky, které následně i s bločkem a tužkou uložil zpátky do duby a sáhla po tom, který jí teď visel před nosem.

„Na podobných věcech lidem vždycky záleží. Je jedno komu to řekneš. Ať je to tvůj nejlepší přítel, rodič, nebo nejlépe daná osoba, to není věc nad, kterou by kdokoli z nich mávl rukou.“

Stál opřený o dub vedle své úschovny a čekal na její reakci.

Nevěřícně se na něj otočila. „Já jsem ta, kterou miluješ?“

Nepřítomně přikývl.

Pomalu k němu přišla a hluboce se mu zadívala do očí.

Najednou všechno utichlo, ani ten nejmenší cvrček si nedovolil tenhle okamžik narušit, jako by se všechno zastavilo, jen pro tyhle dva, jen pro tuhle chvíli.

Uhnul hlavou, aby se nemusel dívat do očí, o kterých si myslel, že ho odsuzují.

Ve chvíli, kdy odvrátil hlavu mu skočila kolem krku, pevně ho stiskla a dala mu pusu na tvář. Nevěděl, jak si to má vyložit, jak to má chápat, dokud mu do ucha nepošeptala 'Taky tě miluju.'

Společně se pod velkým dubem políbili.

Od toho okamžiku je od sebě nikdo nerozdělil, všechno dělali tak, aby trávili, co nejvíce času spolu.

Týden později od vyznání se vrátili zpět pod starý dub. Viděli, jak si ptáci začínají ve větvích stavět hnízdo a dokonce si i všimli, že starému stromu, kterého všichni považovali za mrtvého, začali opět rašit listy.

 

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.