Znáš je? - Rozbiju ti hubu! 3.část
Informace:
Taky nevěříte svým očím? Ani já ne. Pravda, poslední dobou to fakt dost flákám. Ale od teď jsem dosti motivovaná a objevili se nový čtenáři, jenž mě nenechávají moc zaostát. Takže tu určitě brzo zase další dílek přibude. Doufám, že jsem vás moc nenaštvala, že mi to tak trvalo. A snad si ještě pamatujete, co bylo v minulých dílech. XD Tentokrát se podíváme Na Jina a Daikiho, kde se zatím jen mihne. Co provedl Kaito jim?
Kaito Shion - Hlavní postava. Otázka ale zní: záporák nebo klaďas? Co je zač jeho divná spolužačka Hogo? Proč všechny ochraňuje a nikdy nemluvila s nikým jiným, než s lidmi ze školy Gakuen? Proč nosí divné přívěšky? A nejlepší otázka: Jaký dopad bude mít Hogo nad Kaitovim přemýšlením? Přehrajeme si všech devět jeho chyb spácháných v jediný den 03.02. 2016. Jaké chyby to asi budou? :) :D Příjemné počtení!!
Tak, teď jsem byl trochu mimo. Jakou chybu bych proboha mohl udělat na záchodě? To jako dělá takové věci furt? Sledovat někoho na záchodě, aniž by jí někdo viděl? Není to považováno za narušování cizího soukromí? Trochu mě to děsí. Možná i víc, jak trochu.
,, Pamatuješ si toto?" Podíval jsem se na Hogo jako na blba.
,,Jak bych mohl? Víš kolikrát denně chodím na záchod? Všechny vypadají stejně a není tu nic zvláštního. A mimochodem, děláš takové věci často?" Na to se rozesmála. Nerozumím ženským. A hlavně nerozumím jí. Smála se ještě dlouhou chvíli. Převrátil jsem oči v sloup. Zaregistroval jsem něčí přítomnost. Právě do dveří vtrhl Daiki.
Daiki chodí do vedlejší třídy. Nemá nejlepší výsledky, dokonce i propadl. Vlastně o něm nic moc nevím. Na písemky se vždy učí před hodinou. A má vskutku hrozné nedostatky. Prostě hňup.
Vběhl do dveří a až teprve teď jsem si všiml další osoby stojící u umyvadla. Podle oranžových až skoro červených vlasů jsem poznal, o koho se jedná.
Jin. No, vlastně ani o něm nic nevím. Je to takový.. Jak to říct? Prostě měkký, přecitlivělý. …
Jin a Daiki se už delší dobou dost přátelí.
Daiki doběhl k Jinovi. Něco mu říkal ale nerozuměl jsem a zdálo se mi, že ani Jin ho neposlouchá. Jen se skláněl k umyvadlu a prsty si pohrával s vodou vytékající z kohoutku. Daiki se už nejspíše naštval, protože najednou chytil Jina za ramena a obrátil ho čelem k sobě. Naskytl se mi bližší pohled na jeho tvář. V první chvíli jsem se zarazil. Jeho oči byly narudlé a místy i potahoval. Tvář měl celou mokrou. Posoudil jsem, že si nejspíše umyl obličej v umyvadle.
,,Áááá, už vím. Už si vzpomínám. To se stalo dneska dopoledne. No jo, už vím.” Praštil jsem se do čela, zasmál se a vzpomněl si, co se odehrálo.
Potřeboval jsem na záchod, tak jsem samozřejmě šel. No, uvnitř byl ten.. No ten Daiki a Jin. Zrovna jsem je vyrušil v intimní chvilce. Oba se objímali a Jin bez ustání brečel. Nevím, jestli mě to spíše rozesmálo nebo znechutilo. Když si mě všimli, okamžitě se od sebe odtáhli a dělali, jakoby nic. Otřepal jsem se, když jsem si v mysli přehrával tu scénu.
Hogo na mě hned hodila podmračený úšklebek a přiletěl mi pohlavek.
,,Au! Za co?!” Chytl jsem se za hřbet hlavy a podíval se jí do očí. Asi jsem jí naštval. Z očí jí málem lítaly blesky.
,,Tak tobě to připadá směšné?” Znovu se napřáhla, že mě zase uhodí. Já cuknul a o krok jsem ustoupil
,,Směšné a nechutné. Proč?” Odpověděl jsem jí. Jestli si myslí, že kvůli ní změním názor na teplouše, na mé svobodné myšlení a názor, tak to se děvenka pěkně mýlí.
,,Proč? Ty máš ještě tu drzost se ptát, proč? To nevíš, co jsi způsobil? Ne. Řeknu to trochu jinak.. Co si ti chlapci museli kvůli tobě prožít. Navíc… Zase to děláš.. Soudíš a nic nevíš.. Kdy jsi zjistil, že mají opačnou orientaci? A i kdyby, tak co? Každý má právo si vybrat sám..” Tak to jsem nečekal, že se na mě takhle rozkřikne. Musel jsem vypadat jako vlče, co sklopilo uši a stáhlo ocas mezi nohy jen proto, že byl potrestán silnějším. Počkat, co? Silnější? To si fakt něco takového myslím? Že ona má převahu? Prober se Kaito!
,,Tak se podívej sám, za co můžeš!” Rozpřáhla ruce a zamračila se tak moc, že se jí obočí dotýkalo skoro až víčka. Raději jsem jen přikývl a nic neříkal. To, jak na mě křičela, mě dost vyděsilo. Nechci jí ještě víc naštvat. Přece jen nevím, kde to přesně jsem. A jestli se odtud vůbec dostanu. Zadíval jsem se na ty dva kluky a začal jsem dávat pozor. Ale dost mě teda zaráží ta skutečnost, že mě dokáže takhle vyděsit. Kolikrát za dnešek jsem se jí až i bál?
Jin začal Daikiho odhánět a posílat pryč. Různě i šermoval rukama, jen aby se k němu Daiki nepřibližoval. Ale on udělal něco, co jsem ani já a nejspíš ani Jin neočekávali. Prvně ho chytil za obě zápěstí, aby k němu následně přikročil a přichytil si je do jedné ruky. Hned na to Jinovi daroval jednu facku. A celkem pořádnou. Jen jsem uslyšel plesknutí jeho kůže o Daikiho dlaň a musel jsem přivřít oči. I Jin vypadal celkem vykolejeně. A hned na to na něj začal Daiki křičet.
,,Jsi kretén, nebo co?? Doufám, že tě to aspoň bolí. Zasloužil jsis jí a jestli se nepřestaneš chovat, jak malý kluk, tak ti dám další, rozumíme si?” Bezhnutě na sebe hleděli. Výraz ve tváři Daikiho byl rozhodný a nekompromisní, na rozdíl od něj se Jin tvářil nechápavě nebo vyděšeně.
Tlak na jeho zápěstí se uvolnil a on se rozplakal. Daiki ho pustil a místo toho ho objal a utěšoval ho, že vše bude dobré.
A v tuhle chvíli se na scéně zjevil Kaito druhý. Vstoupil do dveří a znechuceně se podíval na kluky, jenž se objímali. Ti se hned pustili a hleděli si svého. Kaito II. kolem nich prošel a věnoval roztřesenému Jinovi pohrdavý úšklebek do zrcadla. Kaito číslo 2 odešel na záchod a Jin s Daikim si zatím umyli ruce.
Když kolem nich Kaito II. znovu prošel, Daiki zaznamenal pohrdavý úšklebek a nakrčení nosu namířený na Jina. Ten jen sklonil hlavu. Po tom co teď Daiki viděl, se neudržel a prudce se otočil na Kaita.
,,Co je? Nemám takové choutky, tak si najdi někoho jiného nebo zůstaň vedle toho.. Toho… pfff.” Kaito II. drze odpověděl a už se natahoval pro mýdlo. Ale ze strany mu přilétla rána a on se zády připíchl ke stěně. Hodil na Daikiho vražedný pohled.
,,Zbláznil ses? Nebo ti ten tvůj mozeček už neslouží? Mě tady nebude mlátit nějaký pako, který ani není schopný se něco pořádně naučit!” Křikl Kaito II. a vyvedl tím Daikiho z rovnováhy. Jakoby ho jeho slova ranila. Hlasitě polkl a otvíral pusu s jedovatou odpovědí, ale nestihl říct ani slovo a už se na něj Kaito II. vrhl. Kaito prvně uhodil pěstí do tváře Daikiho, ten mu na oplátku pěstí vrazil do břicha. Prali se a hádali. Jin je jen z dálky vyděšeně pozoroval s otevřenou pusou a tlačil se na stěnu, aby náhodou taky jednu neschytal.
,,Co si myslíš, že tímto docílíš?! To tě doma neučili, aby ses slušně choval?!” Zeptal se - spíše křičel Daiki na Kaita, když se zrovna přetahovali.
,,Já?? To spíše ty! To ty tu s tam tím provozuješ divné věci a navíc na školních toaletách! Copak tebe rodiče neučili slušnému chování a to, že by ses neměl prát?! Copak jsou to stejní tupci jak ty?!” Odvětil mu na to Kaito. V tu chvíli Daiki na okamžik ztuhnul.
Copak tebe rodiče neučili slušnému chování a to, že by ses neměl prát?! Copak jsou to stejní tupci jak ty?!
Copak tebe rodiče neučili slušnému chování…
...tebe rodiče neučili...
...rodiče...
...rodiče...
...rodiče…
Vracelo se mu to jediné slovo. Jeho výraz byl neindentifikovatelný.
,,C-co ty o tom víš?! Rozbiju ti hubu!” Procedil mezi zuby Daiki a poslední větu skoro vrčel. Začal se s Kaitem prát mnohem surověji a bez zábran. Skutečně už oběma tekla krev. Z nosu, z pusy, z poškrábaných míst…
Do místnosti někdo vběhl a rozezněl se hluboký hlas.
,,Co se to tu děje? Přestaňte se prát! Nechte toho!” Zaburácel hlas starce a hned na to vběhl mezi ně. Chytil pod pažemi rozzuřeného Daikiho a odtáhl o krok zpět. Jenže toho využil Kaito a následně Daikimu málem zlomil nos, jak přímo ho pěstí uhodil. Staříčky učitel měl co dělat, aby studenta udržel a Kaita za tu ránu rovnou nezabil. Do místností hned vběhli další tři studenti. Jeden pomohl učitelovi a ti dva chytili pod pažemi Kaita. Odtáhli je od sebe. Oba se již uklidnili ale vzájemně na sebe hleděli a mračili se. Učitel už nechal studenta držet Daikiho samotného a stoupl si do mezery mezi nimi.
,,Chci slyšet vysvětlení!” Ozval se hluboký hlas staříčka. Nikdo nic neřekl. Ani jeden k tomu neměl co říct.
,,Neslyšeli jste senseie? Čekáme na vysvětlení.” Zavrčel student, jenž držel Kaita a zesílil stisk.
,,To se načekáte.” Zamumlal tiše Kaito a přesměroval zrak na své boty.
,,Co prosím?” Zase se rozezněl hlas senseie a všichni přítomní ucukli, jak se vrátil ozvěnou. Snad i zrcadla u umyvadel se trošku prohla. Ale odpovědi se mu nedostalo.
,,No dobře. Když je to tak, že si oba hrajete hru na bobříka mlčení, tak se půjdeme podívat za ředitelkou. Uvidíme, jestli vás ta hra bude stále bavit.” Rozhodl učitel a studenti je hned vyvlékli na chodbu a už si to mířili k ředitelně.
Když se ale místnost takhle vyprázdnila, všiml si učitel i Jina a přesměroval na něj zrak. Ten stál namačkaný na stěnu, jako by jí chtěl projít se stále mokrýma tvářema a rudýma očima.
,,Co se proboha stalo? Copak ti taky ublížili?” Zděsil se učitel, přikročil ke zrzkovi a začal mu kontrolovat obličej. Jin chvíli nevěděl, na co se ho vůbec ptá a jen hloupě s ještě s pootevřenými ústy hleděl na učitele.
,,N-ne. Já jsem v pořádku..” Zakoktal se a setřásl učitelovu ruku. On mu sice nevěřil ale přestal si ho tak důkladně prohlížet. Bylo i vidět, že je to Jinovi nepříjemný. Ustoupil od něj pár kroku.
,,Jestli jsi zraněný, měl bys jít na ošetřovnu. Nebo domů, ano? Ale jestli za to, co se ti stalo, mohou oni dva, měl bys mi to říct.” Navrhl mu učitel a čekal na odpověď.
,,Ne. Já jsem úplně v pořádku. Udělalo se mi jen trochu špatně v hodině a tak jsem šel na záchod. Nečekal jsem, že se začnou prát ale nic se mi nestalo. Ani si mě nevšimli.” Vysvětlil Jin a na potvrzení, že je mu opravdu nevolno, se chytil za břicho a opřel se o stěnu, po které se následně svezl na zem.
,,No dobře. Jestli je to tak, tak bys měl jít domů.” Učitel ho chytil za předloktí a pomohl mu vstát. Usmál se na něj a s povzdechem se otočil na odchod. Jin se dotkl svého spánku a přesměroval se k umyvadlu. Zahleděl se na svůj odraz a umyl si obličej.
,,No áá?” Zadíval se Kaito na svou společnici a usmál se.
,,No a co?” Nepochopila Hogo a místo úsměvu se zamračila.
,,Sice jsem zjistil, že jsi cvok, jen před pár hodinami, ale nevěřím, že tohle je všechno.” Rýpl si do ní Kaito a unaveně se protáhl.
,,Abys věděl. Další tvou chybou byl tento zrzek. Je mi jasné, že ani o něm nic nevíš. Nevidíš ty slzy? Tamty nebyly tvou vinnou ale tyhle..” ukázala na Jinův obličej ,, ..tyhle už jsou.” Vydechla. Zadívala se na Kaita.
,,Copak to ti ho není líto ani trochu? Jeho maminka,” Hogo posmutněla a zase se zadívala na Jina, ,,jeho maminka zemřela. Je to zatím jen pár týdnu. Chápeš přeci, jak zničující to pro dítě může být, když ztratí svou mámu. Člověka, co ho znal nejlíp a s kterým si prožil dobré i špatné. Chápeš to přeci, ne?” Zadíval jsem se na Jina.
,,To - to jsem netušil.” Teď mě začalo velmi hryzat svědomí. Něco ve mě se pohnulo.
,,Proto musíš předvídat, jak komu můžeš ublížit. Pověz! Kdyby jsi to o něm věděl, jak by ses zachoval? Pohrdal jím nebo bys mu chtěl pomoc a nebo snad nevšímal?” Zeptala se a já se zamyslel.
,,Netuším,” k žádnému rozhodnutí jsem nedospěl. Já to ale fakt netušil. Co by bylo, kdybych to věděl? Popral bych se s Daikim a nebo si jich nevšímal. Nebo bych se přidal do objetí? Vlastně tohle vysvětluje i to objetí, které bylo spíše utěšování. ,,mrzí mě to. Neměl jsem se na něj šklebit. Nevyprovokoval bych toho surovce a vše by bylo v pohodě.” Nevím proč. Nikdy. Nikdy jsem si nepřiznal své chyby ale tohle, tohle mě dostalo. Možná proto, že já mám vlastně svou mámu taky strašně rád i přes to, že jí to nedávám pořád znát. Možná i to bych měl napravit. Nevím, co bych bez ní dělal.
Stihl jsem si všimnout pousmání dívky vedle sebe. Hogo se na mě podívala a usmála se pořádně.
,,Konečně se něco dotklo tvého srdce?” Jemně se zasmála. Její smích je mnohem příjemnější než ten křik, když jí naštvu. Měla by se smát častěji. S úsměvem jí to víc sluší. Kousl jsem se do jazyka. Na co to proboha myslím? Vždyť ona je šílenec a zároveň můj únosce. Jak se mi může líbit? Nadával jsem si v duchu.
Hogo se rozesmála úplně. Smála se na celý kolo a nemohla přestat, jaký záchvat jí chytil. Jedním prstem si setřela slzičku na krajíčku, která se tam nežádaně objevila.
,,Tak to díky. Já vím, jak krásná jsem s úsměvem. Ale.. Ale moc po mě nekoukej. Nebo se na tebe Mei rozzlobí.” Mezi slovy se stále smála. Zcela jsem zrudl. To čtení myšlenek je příšerný. Když se konečně uklidnila a zadívala se na mě, zase jí to chytilo a rozesmála se znovu.
,,Já jen.. Jen, jsem si tě. Hahahahah. Představila, jak se místo mlácení. Hahaha. Ob-objímáte. Stojí to za to. Hahaha.” Nevím jestli jsem nebyl červený i na zadku. Samotný netuším, jak mě to napadlo. Ale musí vždycky všechno, na co myslím, nějak komentovat? Pořádně jsem se na ní zamračil ale s rudým obličejem jsem musel vypadat opravdu zajímavě. Jako nějaké naštvané rajče.
Školní zvonek přehlušil Hogo a ona se již nadobro uklidnila. Rozhlédl jsem se ale nikde jsem neviděl Jina. Ani jsem si nevšiml, kdy odešel. Hogo nasadila profesionální výraz, vydechla se, aby nastřádala dostatek kyslíku, který vyčerpala při smíchu a chňapla mě za ruku. Vedla mě na chodbu a hned na to se rozběhla. Začal jsem si pomalu připadat jako hadrová panenka. Chodby se vyprázdnily a mi míjeli jen dveře tříd a okna. Zastavili jsme kousek od ředitelny. Chtěl jsem se vydat k ní, touhle dobou jsem byl právě v ředitelně, kde jsem společně s Daikim dostával nějakou blbou přednášku. A myslel jsem, že další chybu jsem snad spáchal tam, jenže mě Hogo zastavila. Nechápal jsem ale zůstal jsem tedy stát na místě hledíc na ní.
,,Klidně se posaď. Myslím, že vás propustili až někdy uprostřed vyučovací hodiny, ne?” Ukázala na lavičku před oknem.
,,To máš fakt tolik času mě sledovat? Jak to děláš ve třídě? To se kromě tohohle všeho a telepatii, umíš i rozdvojit? A pak svou dvojnici necháš ve třídě a nebo snad naopak?” Posadil jsem se a vyhlédl jsem z okna. Zamyslel jsem se a nevím, jak příšerné by to bylo se dvěma dívkami s jménem Hogo stejné v povaze i v vzhledu. Těžký to mám i s jednou holkou, ještě tak dvě.
,,Moc koukáš na fantasy. Nic takového neovládám. Na hodiny jednoduše řečeno nechodím. Nebo aspoň ne furt. Nepotřebuji to. Školu jsem dodělala víc jak před 100 lety. Nepotřebuji se učit. Na této škole jsem jen proto, abych všechny moje přívěšky mohla opravit. Přeci jen nejsou krásné, když jsou zrezivělé, ne??” Opřela se o stěnu, překřížila si ruce na prsou a otočila hlavu na bok. Naslouchal jsem jí a stále nemohl jednu podstatnou věc pochopit.
,,Co jsi vlastně zač? Nejsi člověk, tím jsem si jistý, ale co tedy jsi?” Zeptal jsem se přímo. Potřebuji to vědět. Musí mi to povědět, prostě musí. Zadívala se na mě. Nastalo mezi námi ticho. Poznal jsem na ní, že přemýšlí, jak nebo co mi odpovědět?
,,Pleteš se! Bývala jsem člověk,” povzdechla si a sklonila hlavu ,,ale to je již dávná minulost.” Zase nastalo ticho. Zatřepala hlavou. Nejspíš se jí vkradla na mysl nějaká nepříjemná vzpomínka nebo tak něco. Začalo mi jí být tak nějak líto. Najednou jsem jí viděl v jiném světle. Přesto mi odpověděla vyhýbavě a já to od ní brzo zjistím. Jen na ní nesmím tlačit.
,,Ale ještě jsme nedokončili náš minulý rozhovor.” Změnila téma. Hned se narovnala a přikročila ke mě blíž. Musel jsem naklonit hlavu, abych jí viděl do očí.
,,Eh?” Přesně jsem jí nepochopil. Jaký bývalý rozhovor? O čem teď mluví?
,,Přece to o Jinovi a Daikim?” Vysvětlila.
,,Eh?” Přesto jsem jí nepochopil.
,,Je možný, že jsi takový pako?” Protočila oči v sloup. ,,Mluvím o těch tvých chybách. Sice jsem ti pověděla o chybě číslo tři ale zapomněla jsem na čtverku.” Odpověděla mi a vypadala celkem nahněvaně. Asi jsem jí opravdu připadal jako debil. A co hůř? Já si tak připadal taky. Naprosto netuším, o čem je řeč.
,,Čtverka? A ona byla?” Zeptal jsem se a na poslední chvíli se vyhnul pohlavku. Už jsem si na to od ní asi zvykl a uvědomil si, že v její přítomností bych si měl dávat pozor každou vteřinu.
,,Tak už jsi vzhůru chlapče? Jestli jsis to ještě neuvědomil, tak ti to vysvětlím. Od toho tady taky jsem,” zaječela na mě. Kdybych jí nemohl viděl a slyšel jenom já, tak by to tu už zkoumali nějací zvědavci, co se tu děje, že je tu takový řev. Odkašlala si a pokračovala již klidněji. ,,chyba číslo jedna - Alice. Chyba číslo dvě - Kahoko. Chyba číslo tři - Jin. Chyba číslo čtyři - Daiki. Teď a tady čekáme na chybu pátou. To ti již jasné je, že?” Počítala na prstech. Přikývl jsem jí na otázku.
,,Daikimu si také moc ublížil. A nemyslím jenom fyzicky ale i psychicky. I když tak nevypadá, má velmi citlivé srdce. A ty jsi ho jenom zranil. Nepatří mezi nejlepší rodiny, kteří jsou finančně za vodou. Naopak on musí pracovat. Musí pracovat i za své rodiče. Nejsou na tom nejlépe a dokonce se stará o své dva mladší brášky. Je přitom jen student a nemá tolik volného času. Nemá tedy čas se ani učit. A ty jsi ho označil za blba a stejně tak jeho rodiče. On je určitě ctí a to je v dnešní době vzácné a ty…” Raději to nedopověděla. Ani nemusela. Věděl jsem, co si o mě myslí. Ale asi bych měl začít myslet. Skutečně jsem toho napáchal poněkud mnoho a ne zrovna nejlaskavější věci.
,,Takže tvou chybou je i Daiki. Měl by ses za to stydět. Kvůli té rvačce jste přeci oba dostali dva týdny po škole s pomáháním uklizečkám a školníkovi, ne? Když dva týdny nedojde do práce, co to asi pro něj znamená?” Upřela na mě své žluté oči. Začal jsem sám sobě nadávat. Jsem přeci jen člověk a mám city. Chápu, co jsem provedl a až teď, když vím i detaili, tak mě to začalo mrzet.
,,Dobře, jsem vůl. Tohle jsi chtěla slyšet? Prostě se omlouvám.” Zaječel jsem na ní a svěsil jsem hlavu podél ramen.
,,Mě se neomlouvej ty kriple. Mě si snad ublížil? Měl by ses omluvit jemu a modlit se, aby tvou omluvu přijal, o čemž dost pochybuju. Nejen, že jsi urazil jeho a jeho rodinu, rozplakal kamaráda Jina ale dokonce kvůli tobě přijde o práci. A vlastně by ses měl omluvit všem. Ale rozhodně ne mě.” Zakřičela stejně hlasitě na mě. Vzhlédl jsem k ní. Nejspíš se chystala, že mi ještě něco řekne, ale v tu chvíli se otevřeli dveře ředitelny a vyběhl odtamtud dost rozzuřený Kaito. Samozřejmě ten druhý a ne já. A za ním se rozběhl sensei, který mě, tedy Kaita II. a Daikiho odvedl za ředitelkou.
,,Už tu bude i pátá chyba. Vstaň! Musíme je následovat.” Rozkázala mi a já bez řečí poslechl, ale musel jsem se snažit, abych nějakou jedovatou poznámku z pusy nevypustil. To si jako myslí, že řekne “Na pejsku!” a já k ní přiběhnu? Ale nechtěl jsem započít další hádku a tak raději vedle ní následoval svého druhého tupého já.
Pokračování příště...
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
