Jak jsme se poznali II. - 6. Záchrana
Informace:
Jane, Law, otec Jane a jejích sourozenců a Zoro jsou zajati Doffym, Botanem a matkou Jane a jejích sourozenců. Jane je bičována, ale Luffy se zbytkem posádky všechny zachraňují. Otce Jane a jejích sourozenců, Lawa a Luffyho a Jane čeká rozhodující souboj.
Toto je poslední epizoda této ságy. Snad se vám líbila. Chtěla bych poděkovat hlavně Night za její kometáře, hodnocení. Dodává mi to sílu psát dál :) Děkuji moc :) A také poděkování všem, kdo to čtou, nebo hodnotí :)
6. Záchrana
Někdo mě přestal bičovat. Bylo mi to divné, protože rozkaz, aby přestali nepadl. Ten kdo mě bičoval padl k zemi.
„Hned budeš volná.“ slyšela jsem za sebou hlas Luffyho. Ten mě propustil z pout. Ostatní nezůstali pozadu a rozvázali i ty tři. „Vše jsme slyšeli.! Dodal a podal mi mou katanu, kterou stačil vzít.
„Chytej.“ křikl na mě Law a hodil mi jeho mikinu, kterou mi dal, abych jsem se oblékla. Hned jsem tak učinila. Bolela záda, ale lepší bolest, než být polonahá. Luffy s Lawem se pustili do Doffyho, otec do matky a já šla na Botan. Ostatní bojovali taky, protože dovnitř se nahrnuli Doffyho poskoci. Každý měl s kým bojovat.
Zoro mi chtěl pomoci bojovat proti Botan, ale pak si to rozmyslel. Došlo mu, že si to s ním chci vyříkat sama. Proto se vrhl na ty podřadnější, i když žádní slaboši to taky nebyli.
Botan si vzal svou katanu. Kroužili jsme kolem sebe. Sledovali jsme si navzájem oči.
„Jako vždy. Jsi slaboch a vždy budeš.“ poškleboval se Botan.
„To se pleteš Botane.“ křikla jsem ho.
„Tak uvidíme.“ ušklíbl se Botan. Poté zaútočil. Já jsem jeho výpad vykryla, a pak jsem zaútočila já. Cítila jsem se slabá. Kvůli těm ranám na zádech. Ale vzdát jsem se nechtěla. Nechtěla jsem, aby mě ještě jakkoliv zranil. Toužila jsem po pomstě, ale bojovala jsem z rozvahou. Na nic jsem nepospíchala. A jeho slabém místě jsem věděla, ale nechtěla jsem zatím nic riskovat. Nebyla jsem si tím moc jistá. A riskovat život jsem nechtěla. Teď když mám u sebe tolik lidí, tak jim nechci přidělávat starosti. „Zesílila jsi, to je pravda, ale na mě stále nemáš.“ smál se mi dál. Z čela mi tekl pot, po zádech tekla krev i pot. Rány bolely, ale snažila jsem se to všechno ignorovat. Teď jsem se věnovala jenom boji a tu bolest ignorovat. Teď nastala situace, kdy jsme se jenom bránila. Musela jsem uznat, že je silnější, než já. Musím to risknout. Pomyslela jsem si, protože by mě ještě víc unavil a vyčerpal a pak by mě mohl i klidně zabít, nebo nechat mě na živu, ale dělat si se mnou co chce. A to jsem nechtěla. Měl stejnou slabinu, jako má Law se Zorem. Proto jsem se chystala mu podrazit nohy. A taky jsem to udělala. Sice se to povedlo, ale jenom částečně. On to trochu čekal a statavil při pádu katanu tak, že jsem se na ni nabodla. Nevzdala jsem sea svou katanou jsem mu podřízla hrdlo. Botan byl na místě mrtev. Já jsem se postavila na nohy a chytla jsem se za břicho. Začala jsem vidět rozmazaně, až jsem viděla jenom tmu. Ztratila jsem vědomí.
Pomalu jsem se začala probouzet. Místnost se se mnou houpala. Došlo mi, že jsem na lodi. Někdo mě držel za ruku. Podívala jsem se, kdo to je. Byl to Law. Usmíval se. V jeho očích jsem četla, že se mu ulevilo.
„L-Lawe...“ zašeptala jsem.
„Jen lež. Šetři se. Jsi těžce raněná.“ uklidňoval mě Law. „Až bude při síle, promluvíme si. Teď spi.“ doporučil mi. Přikývla jsem na souhlas. Znovu jsem zavřela oči a vzápětí zase usnula.
Asi po týdnu, co jsem se probrala, jsem se sama posadila na posteli. Břicho mě bolelo, ale už jsem tak vyčerpaná nebyla, jako v týdnu. To jsem většinu času jenom spala.
„Janey, jak ti je?“ zeptal se hned Law, když se probral. Vzbudilo ho to jak jsem se posadila a pustila jeho ruku.
„Líp. Kde je táta?“ hned jsem se zeptala na otce.
„Poranil tvou matku a zatkl ji se Smokerem a Tashigi. Doflamingo s pomocí Luffyho mě, zemřel.“ odpověděl mi Law.
„A ty jsi v pořádku?“ zeptala jsem se Lawa starostlivě.
„O mě se neboj. Nic mi není, až na pár zlomených žeber. Hlavně teď mysli na sebe.“ usmál se na mě Law. Já se na něho taky usmála.
„Dobře.“ přikývla jsem
„Chtěl bych s tebou mluvit. Nebo spíš se ti omluvit.“ začal se omlouvat Law.
„Proč omluvit?“ nepochopila jsem to.
„Jak jse mse urazil poté, co jsem se milovali. Evěděl jsem, že se tolik a tak dlouho trpěla. A obdivuju tě, že ti to nevadilo, když jsme se spolu milovali.“ snažil se to vysvětlil Law.
„Ale to si nemohl vědět, co se mi přesně stalo. Nikdy jsem to nikomu neřekla. Nedokázala jsem o tom mluvit. Ale díky Luffymu a lásce k tobě mi pomohlo veškerý strach překonat.“ vysvětlila jsem zase já Lawovi.
„Pravda, nevěděl jsem to. Ale to mě neomlouvá. Měl jsem být tvou oporou a ne trucovat a ignorovat tě.“ nedal si to vymluvit Law. I když v podstatě říkal pravdu. Ale já se na něho nezlobila. Nic mu nevyčítala.
„Už to neřešme. Nechci na tuto minulost už myslet. Je to za mnou.“ poprosila jsem o to Lawa.
„V pohodě. Ale slib mi, že když tě bude něco trápit, že to někomu řekneš. Nejen mě, ale i třeba Luffymu.“ požádal mě Law.
„Slibuju, že vše ti řeknu.“ usmála jsem se na něho. Pak jsem si ještě různě povídali.
Každým dnem jsem se uzdravovala. Když uběhl měsíc, tak mi začínalo být zle od žaludku. Každé ráno jsem zvracela, ale přes den bylo vše OK. Lawovi to vrtalo hlavou. I mně. Law si jednoho dne všiml, že víc jím, než kdy dřív. Proto začal něco tušit. Požádal jednoho dne Choppera, jestli by mě mohl vyšetřit. Chopper neprotestoval. Já nechápala co se tu děje.
Law mi udělal ultrazvuk. Pomalu mi to začínalo docházet. Law se při pozorování ultrazvuku začínal usmívat, jak sluníčko.
„Tak, co se děje, tatínku?“ zeptala jsem se Lawa, i když jsem věděla o co tu jde.
„Nic, maminko.“ usmíval se Law. Pak mě políbil. Já jeho taky. Pak jsem to šli oznámit ostatním. Všichni měli radost. Stejně jako já s Lawem.
Za devět měsíců se nám narodila Yuki. Dostala jméno po mém otci, po jejím dědovi, protože Yuki je jak ženské, tak i mužské jméno. Takže z Yuki se stal pirát, už od jejího početí. Když se narodila žili jsem všichni šťastně a vesele. Jako jedna velká rodinka.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.