Anime World CZ/SK - Příběhy

5. Dressrosa

Pluli jsme po širém moři. Hodně jsem si povídala s otcem, Verčou, Misaki a Fugikim. I Law se občas připojil. Jednou nám takhle Nami oznámila, že se blížíme k Dressrose.

„Tak za pět dní jsme tam.“ řekla Nami. Luffy, jako vždy byl natěšený. Já, otec a Law moc ne. Věděli jsme, co tam na nás čeká. A že to moc příjemné nebude.

 

Jednou takhle jsem byla ve sprše. Přes hluk vody jsem neslyšela, že někdo vešel dovnitř. V tom mi někdo rukou přidržel oči. Nic jsem neviděla.

„Kdo to je?“ zašeptal mi mužský hlas do ucha. Byl to Law.

„Lawe?“ dostala jsem ze sebe. Law dal ruce pryč z mých očí. Já se na Lawa otočila. Law mě políbil. I já jeho. Rukou šáhl na mé poprsí. Začal je mačkat a hladit. Pomalu jsem začínala vzdychat. Já Lawa začala hladit po zádech. Věděla jsem k čemu dojde. Připravená jsem byla, jen jsem nevěděla, jak bude reagovat, že své prvé už mám za sebou. Po chvíli do mě Law opatrně vnikl. Nebolelo to ani krev se nespustila jako při prvním pohlavním styku. Law si toho všiml, ale nic neříkal a pokračoval. Začal přirážet. I Law začal vzdychat. Vzdychali jsme oba dva. Já hladila Lawa po zádech a Law zase hladil a mačkal má prsa. Víc a víc přirážel. Nakonec jsme se udělali. Vydýchávali jsme. Pak mě Law políbil. I já jeho.

„To nebylo tvé poprvé, viď?“ zašeptal mi do ucha. Jenom jsem smutně zakývala hlavou, že ne. „Kdo to byl?“ zeptal se mě.

„Promiň, o tom mluvit nechci.“ omluvila jsem se. Law se chystal něco říct, ale všiml si, že víc neřeknu. Pustil mě, osušil se, oblékl se a mlčky odešel. „Sakra!“ zaklela jsem a pěstí praštila do stěny. Pak jsem se rychle osprchovala, usušila, oblékla a odešla do síťky.

 

Law se mnou moc nemluvil, nedotýkal se mě, nelíbal. Štvalo mě to, bylo mi to líto, ale nedokázala jsem to, abych mu o tom řekla. Nebyla jsem připravena to říct. Ještě ne.

 

Připluli jsme na ostrov Dressrosa. Cítila jsem v těle napětí. Ale nebyla jsem jediná. Každý něco cítil. Law, otec i Luffy byl trošku nervózný.

„Sanji, Franky, Brooku, Nami, Ussope a Soňo zůstaňte na lodi.“ rozhodl Luffy. Někdo s tím souhlasil, někdo ne, ale nikdo nepromluvil ani slovo.

 

Ostatní zůstali na lodi a my šli do středu města. Něco mi to nesedělo. Byly tu hračky, které se chovaly jako lidi a lidi se s nimi bavili, hráli.

„Rozdělíme se.“ rozhodl Luffy. Já byla ve skupině s otcem, Zorem a Lawem. Naše skupinna se šla podívat na nejblížší ostrůvek Bitt Little.

 

Šli jsme mlčky. Nikdo nic neříkal. Něco mi tu nesedělo. Ale mlčela jsem a šla dál. Přišli jsme k mostu, kde na nás hned zaútočily žravé ryby. Ty jsme hned zneškodnili. Teda aspoň nějaké, než se objevil Doflamingo, matka a ještě jeden pirát.

 

Doflamingo čekal na Lawa, matka na otce a pirát, kterou jsem znala a už vidět jsem ho nikdy nechtěla.

„B-Botan.“ dostala jsem ze sebe. Law se na mě podíval. Všiml si mého vyděšeného výrazu. Pomalu mu to začalo docházet. Ale nebyl čas nic řešit. Ti tři se na nás vrhli. Zoro bojoval a kryl nám záda od žravých ryb.

 

Botan se shorlivostí na mě vrhl. Já byla připravena, ale i tak jeho útok byl nečekaný. Jen tak tak jsem to ustála.

„Rád tě vidím.“ pronesl posměšně Botan.

„To já říct o tobě nemůžu!“ procedila jsem skrz zuby.

„Nech to na mně.“ ozval se Doffy. Všimla jsem si, že Law leží na zemi v bezvědomí. Pak Doffy svou silou ďáblova ovoce použil střely. Hned jsem dopadla na záda a byla v bezvědomí. Otec nedopadl o nic líp. Zora taky takhle omráčili, když Zoro bojoval proti hejnu bojechtivých ryb.

 

Pomalu jsem přicházela k sobě. Naproti mě byl seděl svázaný Law. Vedle Lawa Zoro i otec. Já stála s rukama svázanýma nahoru.

„Janey, jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě Law. Byl to ten Law, kterého jsem znala. Už se nezlobil.

„J-jo. A ty?“ zeptala jsem se ho taky. Než mi stačil Law odpovědět, ozval se něčí hlas.

„Princezna je už vzhůru?“ ušklíbl se Botan. „Neboj, ještě si užijeme.“ poškleboval se.

„Jen přes mou mrtvolu!“ křikla jsem na Botan. Ten se rozesmál. Lawovi vše začínalo docházet.

„Teď menší trest za neposlušnost!“ rozesmála se má matka. Až teď mi došlo, že jsem bez tílka. Do půl těla svlečená. V tom jsem na zádech ucítila ostrou bolest. Někdo mě začal bičovat. Zatla jsem všechny zuby. Nechtěla jsem vydat žádnou hlásku. Po chvíli přestali.

„On tě znásilnil?!“ vykřikl Zoro, kterému to teprve došlo.

„Už jako má sis to užívala! Tak nevím, že by se jednalo o znásilnění!“ křikl Botan na Zora. To byl šok pro všechny, až na otce. Ani jeden z nich nečekal, že už od mala. Lawovi vše svitlo. Litoval toho, jak se ke mně zachoval. Netušil, že jeto tak vážné.

„To dobrovolné nebylo! Bylo mi třináct!“ křikla jsem na Botan. Po tvářích mi tekly slzy. Po čtrnácti letech jsem brečela. Law si mých slz všiml. Už mu cvaklo, co před dvěma lety mu na mě nesedělo. Že jsem neuronila žádnou slzu. Ani když jsem mluvila o „smrti“ svých rodičů, aniž když zemřel Ace. Ani při našem loučení jsem neuronila slzu. Vše mu dávalo smysl.

„Dokud se nevzpamatuje, tak ji bičujte!“ rozkázala má matka. Znovu mě začali bičovat do zad. A já? Kromě breku jsem nevydala žádnou hlásku. Po zádech mi tekla krev a rány od biče se otevříray hluboko do masa.

„NECHTE JI BÝT!“ křikl Law, otec i Zoro najednou. Ani jeden nemohl nic dělat, než se jen dívat, jak mě bičují. A v tom se začaly dít věci.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.