Anime World CZ/SK - Příběhy

4. Samá překvapení

Pluli jsme nějaký ten den. Soňa se zotavovala dobře. Už jí byly povoleny vycházky. Většinu času trávila se Sanjim. Hned jsem si vzpomněla, jak se takhle o mě staral Law. Chyběl mi a to dost. Byla jsem jinak ráda, že Sanji Soňu přijal a uzal, že je jeho sestra. Ani jsem s ním o tom nemusela mluvit. Pomalu jsme se blížili k dalšímu ostrovu. A tam na mě čekalo jedno překvapení za druhým.

 

Nami nám oznámila, že za tři dny budeme na ostově Punk Hazard. Museli jsme se tepleji obléci, protože to byl zimní ostrov. Měa jsem triko s dlouhým rukávem, bundu a jeansy. Botasky jsem si nechala na sobě. Jiné boty jsem ani neměla. Už jsem se nemohla dočkat, až přistaneme na tomto ostrově. Něco mě to na ten ostrov táhlo. Jen jsem nevěděla co. Ale to jsem se brzy dověděla.

 

Třetím dnem jsme kotvili u ostrova. Luffy rozhodl, že půjdeme na průzkum všichni. I Soňa měla povolení jít s námi. Chopper to povolik s tím, že se nesmí moc namáhat. Sanji se držel v blízkosti Soňi. Nechtěl, aby se jí něco ještě stalo.

 

Vystoupili jsme z lodi a podle Nami jsme šli kupředu. Všude panovala zima a sníh. Byla jsem za to zmimní oblečení ráda. Šli jsme stále dál a dál. A pak tam na mě čekalo překvapení. Před námi se objevil muž, kterého jsem hned poznala. Podívala jsem se na toho muže překvapeně. Že bychom na něho tu narazili, by mě nikdy v životě nenapadlo. Ale on měl stále kamenný obličej, jako pokaždé. Ale už jsem se v něm tak trochu vyznala a věděla jsem, že je moc šťastný, že mě vidí. Ale bylo toustranné.

„Mugiwara-ya mohu s tebou mluvti?“ promluvil vážně Law. Oba jsme zatím nedali najevo, že se moc známe. Fugiki, Misaki i Verča taky drželi klapačky.

„Janey, pojď s námi. Vy ostatní tu zůstaňte.“ přikázal Luffy. Všimla jsem si, že Lawa překvapilo, jak mě Luffy oslovil.

„Já?“ dostala jsem ze sebe překvapeně. Luffy mě beze slov čapl za ruku a už mě táhl stranou. Law nás následoval.

 

Byli jsme velký kus od ostatních. Takže nás nemohl nikdo slyšet. Já a Luffy jsme si stoupli naproti Lawovi. Bylo mi divné, že tu je bez své posádky.

„Díky Tra, za záchránu života.“ poděkoval Luffy Lawovi a zazubil se. Law i já jsme byli v menším šoku z toho, jak Luffy nazval Lawa. „Tak co si chtěl probrat?“ zeptal se Lawa a stále se zubil. Law měl stále kamennou tvář.

„Chci se přidat do vaší posádky. Ale mám podmínku. Pomůžete mi na Dressrose porazit Doflaminga.“ řekl svou prosbu s podmínkou Law. Vyrazil mi tím dech. Tohle bych do Lawa nikdy neřekla. To myslí vážně? Vždyť já bych se připojila do jeho posádky. Uvažoval a jsem v duchu. Law při tom pozoroval Luffyho.

„Za mě klidně můžeš.“ souhlasil Luffy. Pak se Luffy podíval na mě. I Law. „A co ty, Janey?“ zeptal se na můj názor.

„Klidně ho bereme.“ taky jsem souhlasila. Dokonce jsem se i usmála. Na Lawovi jsem si všimla nepatrného úsměvu.

„To je tak dojemné.“ ozval se ženský hlas. Zaznělo to moc jízlivě. Všichni tři jsme se na tu ženu podívali. Oneměla jsem překvapením. Law i Luffy se chystali už něco pronést, když jsem je v tom předběhla.

„M-mami? C-co ty tu? N-nejsi...“ nedořekla jsem. Zírala jsem na svou matkou s otevřenou pusou. Law mě pozoroval s překvapeným výrazem. Věděl, že mí rodiče jsou po smrti.

„Překvápko.“ zasmála se jízlivě má matka.

„Teto, proč?“ dostal ze sebe Luffy.

„Ptáš so proč, Luffíku? Protože mám lepší život, než jsem měla.“ odpověděla matka Luffymu i mně a Lawovi. Pak se otočila směrem ke mně. „A zlatíčko, tvým otcem je od teď Doffy.. Brzy se uvidíme.“ usmála se jízli a jak se tu objevila, tak i zmizela. My tři zírali do prázdna.

„Princezno, vše ti vysvětlím.“ ozval se tentokrát mužský hlas. Všichni tři jsme se otočili. A byl to další šok. Nejen, že se objevil mariňák Smoker s Tashigi, ale ten muž byl můj otec.

„T-tati?“ vysoukala jsem ze sebe.

„Ano, jsem to já.“ přikývl a došli všichni tři k nám. Zjistila jsem, že můj otec je taky mariňák.

„A-ale, jak je to možné?“ dostala jsem ze sebe.

„Vše ti řeknu...“ začal vyprávět otec svůj příběh.

 

Otec vypráví:

 

„...Před dvaceti pěti lety jsem byl nasazen, jako tajný mariňák na tvou matku. Dostal jsem se k ní a bohužel podlehl její krásu a zamiloval jsem se do ní a nedokázal ji udat. Vše, ale probíhalo v pořádku. Dokud tvá matka neotěhotněla. Čekali jsme trojčata. Jenže ta se bohužel narodila mrtvá. O rok později ses narodila ty. Zjistil jsem, jako hrozné plány má tvá matka. Domluvil jsem se se Sengokem. Ten mi nařídil chytit a zatknout tvoji matku. Ale tvá matka můj plán zjistila. Při domluvě s Akainem. Že nás jenom omráčí a narafičíme, že jsme zemřeli. Počítalo se, že se proberu první. Tvá matka tě schovala do křoví, kde na tebe už čekal pirát, který tě zval na palubu piráta. Tím ses přidala a stal se z tebe pirát. Když jsem vše zjistil, chtěl jsem tě zachránit, jenže jsem nevěděl polohu té pirátské lodi a nemohl tě tak zachránit. Hledal jsem tě, ale pak jsem to zvdal, protože mé povinnosti mariňáka byla přednější. Když jsem zjistil, že jsi tady s Luffym, tak jsem byl rád, ale i nerad. Věděl jsem, že se ti už nemůže nic stát. Když jsem tě zahlédl u Marinefordu, byl jsem šťastný, že tě zase vidím. Celé ty dva roky jsem uvažoval.Vím, že se pirátství nevzdáš, ale chci s vámi uzavřít alianci. Společně chytíme toho piráta, tvou matku a Doflaminga. Smoker a Tashigi tu jsou, aby dali na mě pozor, jako před dvaceti pěti lety. Nepodrazíme vás. Až vše skončí, zase zmizíme. Ale pak vás budeme zase chytat, ale férově. Pomůžete nám?“ vysvětlil celou situaci otec. Všichni jsme hleděli na mého otce. Nevěděla jsem, co na to mám říct.

„A opavdu nás neoblafnete?“ zeptal se Luffy, Podívala jsem se na něho. Poznala jsem, že o tom hodně uvažuje a to dost vážně.

„Mariňácké slovo.“ slíbil otec.

„OK.“ souhlasil Luffy.

„Teď bychom se měli vrátit k ostatním.“ navrhl Law. Všichni jsme souhlasili a mlčky šli k ostatním.

 

Ostatní vše sledovali z povzdálí. Vše viděli, ale neslyšeli nic. Když jsme k nim dorazili, měli překvapený výraz v obličeji. Zoro už chtěl tasit katany.

„Klid Zoro. Uzavřeli jsme s nimi alianci. Jinak toto je můj otec.“ ukázala jsem na otce. Všichni čučeli, jak pávi.

„Já myslel...“ nedořekl Sanji.

„Já to vůbec netušila, že žijí.“ dodala jsem. „Jinak tati, ta trojčata žijí. Matka je jenom odložila. Misaki, Verča a Fugiki. Toto je náš otec.“ představila jsem je navzájem. Ti tři tomu nemohli uvěřit.

„J-jak to?“ zeptal se překvapeně Fugiki. Otec se nadechl a i ostatním řekl to co už řekl nám šesti. Všichni pozorně poslouchali. Chvíli panovalo ticho.

„Jinak Tra je členem naší posádky.“ oznámil všem Luffy a zazubil se. To bylo další překvapení pro celou posádku.

„Mám prosbu. Jsou tu děti, na kterých se dělají různé pokusy, za vše může Caesar. Pomůžete nám tomu zabránit?“ zepal se otec.

„Jistěže.“ souhlasil Luffy.

„Pojďte za námi.“ vyzval nás otec a vyrazili jako první. My ostatní šli mlčky za nimi.

 

Došli jsme k pevnosti. Dveře byly zamčené, ale pro Zoro si s tím snadno poradil. Ty dveře rozsekal na malé kousíčky se svou katanou. A my vstoupili dovniř. Byli jsme potichu, jako myšky.

 

Náš otec nás vedl chodbou. Vrtalo mi hlavou, jak tu cestu může znát.

„Opravdu jdeme správně?“ zeptala se nejistě Nami.

„Ano, jdeme.“ odpověděl za otce Smoker.

„A tati? Po kom jsem zdědila neschopnost se orientovat v terénu?“ zeptala jsem se otce.

„Po mně.“ odpověděl mk otec, aniž by se na mě podíval.

„Jak teda můžeš vědět, že jdeme správně?“ zeptala se Nami.

„Je tu Smoker, a ten mě zastaví, kdybych zabočil špatně. A taky jednou jsme tu už byli.“ odpověděl nám, nejen Nami, jak to je. To dává smysl. Jak jinak mohi vědět, že tu drží ty děti, na kterých dělají pokusy. Pomyslela jsem si. Došli jsme ke dveřím. „Teď jsme tu. Buďte opatrní.“ zašeptal a pomalu otevřel dveře.

 

Když jsme všichni stoupili dál, tak všude byly malé děti. Některé byli už větší, ale na to nás náš taťka upozorňoval. Nějaké batole se rozbrečelo. Hned jsem u toho malého byla a vzala si ho do náruče. Vzpomněla jsem si, jak jsem se Zorem se starala o trojčata. Radši jsem nie nekomentovala a mlčela. I Zoro byl překvapen. I on si na tu situaci vzpomněl. Naštěstí už do dál nerozebíral.

„Copak se tu děje?“ ozval se ženský hlas. Odněkud k nám přilétla žena. Měla křídla a ptačí nohy.
„Kdo jsi?“ zeptala se Soňa.

„Monet.“ představila se na mám žena. „A teď vraťte ty děti!“ řekla výhružně.

„Chtělo by se rozdělit.“ navrhl Smoker.

„Já se o ni postarám.“ promluvila jsem.

„Dobrá. Janey, ty se postaráš o tuto osobu. Verča, Misaki, Soňa, Usopp, Fugiki a Sanji se postarají o ty děti. Zbytek jde se mnou.“ rozdělil nás Luffy. Nikdo neprotestoval. Ale nikdo si všiml, že Law zůstal u dveře a sledovat mě a Monet. Ostatní už byli pryč.

 

Já a Monet jsme stály naproti sobě. Točily jsme se dokola. Tasila jsem svou katanu. Zjistila jsem, že Monet je uživatel ďáblova ovoce, protože místnost byla rázem pokrytá sněhem. Už zase uživatel ďáblova ovoce. Pomyslela jsem si. V tom Monet zaútočila, aniž by něco řekla. Letěly na mě sněhové koule, ale nebyly to obyčejné koule. Byly ostré, jako břitva. Svou katanou jsem odrážela a ničila její koule. Ale přesto jedna koule mě škrábla do tváře. Hned se mi spustila krev. Rukou jsem si tu krev setřela a zaútočila na Monet. Byl to boj vyrovnaný. Chvíli měla navrh Monet, pak zase já. Bylo to jako na kolotoči. Utržila jsem ještě dva škrábance. Jeden škrábanec na stehně a druhá do ramene. Sice to štípalo, ale nebylo to tak hrozné. Po nějaké době jsem si všimla slabého místa na Monet. Hned jsem toho využila Monet přímý útok ode mne nečekala. Byla překvapena natolik, že přestala vnímat a hlavně se bránit. Můj útok se zdařil. Probodla jsem katanou. Ta s vykulenýma očima padla na zem. Byla mrtvá.

 

Kdy bylo po všem, tak jsem se zhluboka nadechla.

„Dobrá práce, Janey.“ usmál se na mě Law. Úsměv jsem mu oplatila.

„Co tu děláš? Myslela jsem si, že si šel s Luffym a ostatními.“ zeptala jsem se.

„Chtěl jsem tě vidě při akci. Hodně ses zlepšila.“ ušklíbl se Law. Pomalu přišel ke mně. Chytil mě za bradu a něžně mě políbil. I já jeho políbila. „Chyběla jsi mi.“ zašeptal mi do ucha.

„Ty mně taky. A proč jsi opustil svou posádku? Já bych se k tobě přidala.“ zeptala jsem se Lawa.
„Chci tě viděl šťastnou a veselou. Tušil jsem, jak pro tebe bude těžké Slamáky opustit. Proto, jsem se rozhodl, že se ke Slamákům připojím já, abych ti byl na blízku“ vysvětlil mi s úsměvem Law.

„Díky. Jsem moc ráda.“ poděkovala jsem a taky se na Lawa usmála. Pak jsme se znovu políbili.

„Miluju tě.“ řekl mi Law. Tato slova, polibky, ojetí to mi moc chybělo.

„Taky tě miluju. Máme si co říct.“ taky jsem se vyznala.

„To ano, ale teď není čas.“ souhlasil se mnou Law. Uznala jsem, že má pravdu. V tom k nám přiběhlo jedno malé dítě a Verča hned za nim. To dítě se chovalo zvláštně. Chtělo na nás zaútočit.

„C-co to je?“ dostala jsem ze sebe.

„Z ničeho nic chtějí nějaký bonbon a útočí na nás.“ řekla nám Verča, co se děje.

„Půjdeme k těm dětem. Pokusím se je vyléčit.“ řekl vážně Law. Obě jsme souhlasily Law vzal mimino do náruče a šli jsme za ostatními. Dítě se prudce bránilo, ale Law byl silnější.

 

Došli jsme k ostatním. Ti měli co dělat, aby ty děti udrželi na uzdě, aby nikdo nikomu nic neudělal.

„Všichni stranou.“ řekl chladně Law. Všichni se na Lawa podívali i na mě i Verču.

„Udělejte to, co Law říká. Pomůže těm dětem.“ řekla jsem všem. Ti mě poslechli bez řečí a udělali místo pro Lawa. Law použil svou moc ďáblova ovoce. Děti rozsekal na malé kousíčky. Všichni se zděsili, až na mě, Verču a Misaki. My věděly, že jim nic neudělá. Jen je bude léčit. A taky že je léčil. Trvalo to asi čtvrt hodiny, ale všechny děti byly vyléčeny.

„Počkáme tu na ostatní?“ zeptala se Soňa.
„Radši jo. Někdo by tu musel hlídat děti a zbytek by se mohl ztratit.“ vysvětlila jsem a souhlasila jsem s tím, že tu všichni zůstaneme a počkáme na ostatní.

 

Při čekání na ostatní jsem si my děvčata hrála s dětmi. Chlapi nás pozorovali. Po nějaké době se vrátili ostatní.

„Vše v pořádku?“ zeptal se nás Luffy.

„Vše OK. I děti jsou už zdravé.“ usmála se Verča.

„Musíme počkat, až si pro děti přijedou rodiče.“ oznámil nám Smoker. Všichni jsme se na Smokera podívali.

„Nebojte. Vám se nic nestane.“ uklidňoval nás všechny otec.

„Jdeme čekat ven.“ rozhodla Tashigi.

„Už mám hlad. Jinak je to dobrý nápad.“ souhlasil Luffy. Vydali jsem se všichni i s dětmi ven.

 

Sanji se vrátil na loď s tím, že šel vařit pro všechny něco k jídlu. Hlad jsme měli všichni. Všichni jsme stáli a otec povídal o svých dobrodružství, které zažil. Luffy s Chopperem poslouchali s úžasem v očích. I mě to zaujalo. Ale přesto jsem nemohla stále uvěřit, že oba rodiče žijí. Že jejich smrt byla fingující Když dorazila loď, tak se děti nalodily. A my šli na naši loď a pluli za dalším dobrodružstvím.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.