Anime World CZ/SK - Příběhy

1. Po dvou letech

Dva roky utekly jako voda. Já s Luffym jsem se učila ovládat královskou sílu haki. Fugiki, Verča a Misaki se v této síle zdokonalovali. Po dvou letech jsmes se vrátili všichni na ostrov Sabaody.

 

Když jsme dorazili k lodi, nikdo tam ještě nebyl. Luffy mi řekl, ať zůstanu u lodi a sám s Fugikim, Verčou a Misaki někam odešel. A já sama čekala na ostatí.

 

Ale nečekala jsem dlouho. Po chvíli se objevil Franky. Hned jsem ho poznala, i když jakou si změnou si prošel za ty dva roky. Usmála jsem se na něho. Jak jsem už říkala, sice jsme si úplně do noty nepadli, ale chyběl mi.

„Jane, koukám, že tu jsi jako první.“ usmál se Franky a přišel blíž ke mně.

„Ahoj Franky, jak ses měl?“ zeptala jsem se ho.

„Výborně.“ odpověděl Franky. „A jak ses měla ty?“ i mě se zeptal Franky. Po chvíli si všiml mé jizvy a hrudi. Nebyla vidět celá, ale jenom kosíček. Vyměnila jsem triko za černé tílko. „Koukám, že docela náročně.“ dodal. Když byl blízko mě, tak mě objal.

„Dlouhý příběh. Až budeme všichni vše řeknu.“ usmála jsem se a Frankyho jsem taky objala. Po chvíli jsme se od sebe odtrhli.

„Jak ses sem dostala? Trénovala si orientaci v terénu?“ trošku si ze mě Franky utahoval.

„To zase ne. Ale to je překvapení, které se všichni dozvíte.“ řekla jsem a ušklíbla jsem se u toho. Pomalu a jistě přicházeli i ostatní, kteří se vraceli ze svých prožitých dobrodružství a nově načerpané síle. I Zoro k lodi trefil. Se všemi i se Sanji jsem se objala. Jako poslední dorazil Luffy s Fugikim, Verčou a Misaki. Všichni sledovali ty tři nové tváře.

„Lidi, rád vás vidím. Mám pro vás novinku. Toto je Fugiki, Verča a Misaki. Jsou to biologičtí sourozenci tady Janey. Ode dneška jsou členové naší posádky.“ představil ty tři Luffy. Zbytek posádky se jim taky představil. Luffy se zubil jako sluníčko. Když se všichni seznámili, tak jsem nasedli na loď a vypluli za dalším dobrodružstvím.

 

Při sectě každý vyyprávěl jaké dobrodružství zažil. I já vyprávěla, jak jsem se zranila a vysvětlila ty jízvy. Ale o tom, že jsem už zadaná, a že je budu muset opustit jsem zamlčela. Fugiki,Verča i Misaki mlčeli o tom, že s Lawem chodím. Každý zažil nějaké to dobrodružství. Zoro se Sanjim se zase provokovali, jako pokaždé. A já se provokovala s Frankym. Jako bychom se nikdy nerozdělili. Jen náš vzhled i maličko charakter se změnil.

 

Tu noc se oslava nekonala. Každý byl unaven a proto se šlo brzy spát. Ale oslava se jenom odložila o jeden den. Druhý den jsme oslavovali skoro celý den. Brook nám hrál na housle, my zpívali, jedli i pili sake, nebo pivo.

 

Pluli jsme pár dní. Po tu dobu jsem vypozorovala, že Verče se líbí Zoro. Ale mlčela jsem. Ale byla jsem rozhodnuta tento pár dát dohromady. Na obzoru se objevil ostrov. Nami zjistila, že se ostrov jmenuje Písečná bouře. Asi za třidny jsme zakotvili u ostrova.

 

Na ostrově panovalo teplé počasí. Spíš to byl pařák. Všichni jsme tím teplem trpěli, ale nevíc trpěl Chopper.

„Lidi, rozdělovat se nebudeme. Všichni jdeme na průzkum ostrova.“ rozhodl Luffy. Někdo byl rád, a někdo zase ne. „Ahlavně najít maso.“ dodal hladově. Ale Sanji udělal jídlo pro všechny. Když jsme byli připraveni, vyrazili jsme na cestu.

 

Šli jsme ani ne patnáct minut, a už jsem na někoho narazili. Byla tu silueta dívky. Přišli jsem blíž k té dívce. Až jsme stáli naproti ní.

„Ahoj, já jsem Luffy a tot je má posáda...“ představil sám sebe a nás Luffy. „...A jak říkají tobě?“ zeptal se dívky. Všichni jsme dívku pozoravali.

„Já jsem Soňa. Jsem obyvatelkou tohoto ostrova.“ taky se nám představila. „Co vás sem přivádí?“ zeptala se, co tu děláme.

„Potřebujeme nabíd log.“ vysvětlila Nami Soně. Soňa jenom přikývla. Sanji se mohl zbláznit její krásou.

„Pojďte dál a vítejte.“ přivítala nás Soňa. Všichni jsme vyrazili na cestu se Soňou, která nás vedla.

 

Po teplé a náročné cestě jsem dorazili do cíle. Jednalo se o lázně, které na ostrově byly zbudované.

„Ale my nemáme tolik peněz.“ oznámila Soně Nami, že si ty lázně nemůžeme dovolit.

„Nebojte, já vás zvu. Je to na můj podnik. Ale chci vás požádat o pomoc. Jsou tu nejspíš duchové. Mohli by jste mi s nimi pomoci je odstranit?“ řekla a zeptala se nás Soňa.

„Já jsem pro, co ty Janey?“ podíval se na mě Luffy.

„Taky bych šla.“ souhlasila jsem s návrhem.

„D-duchové?“ zděsil se Chopper a vyskočil na mou hlavu. Jak měl ve zvyku, když se bál. Nebo by lna hlavě Zora. Různě to střídal, nebo spíš, kdo byl zrovna poblíž. Ale nebyl jediný, kdo se zděsil. I Nami s Usoppem se zděsili

„Nebojte, to zvládneme levou zadní.“ snažila jsem se ty tři uklidnit a Choppera jsem pohladila po hlavě.

„My vás ochráníme.“ zazubil se Luffy.

„A kdy a kde se duchové zjevují?“ zeptala jsem se Soni. Zaregistrovala jsem, že se dívá po Sanjim. Že by další láska na obzoru? Pomyslela jsem si.

„Nikdy je nidko neviděl, ale jsou slyšet jenom hlasy. A hlasy se objevují až pozdě v noci. Nejvíc jsou slyšet v pokojích pro hosty.“ vysvětlila nám Soňa. „Teď si odložte a odpočiňte. Za relaxujte si u pramenů vody.“ navrhla nám. Nikdo neprotestoval a šli jsme relaxovat do lázní.

 

Lázně se dělili na mužskou a ženskou část. Voda hluboká nebyla, tak si do vody mohl vlézt i Luffy, Chopper, Robin a Brook. Soňa se k nám taky připojila. Zdi, které hraničili, kde je voda pro muže a kde pro ženy byly tak silné, že nebylo slyšet, co říkají chlapi a co jsem říkali my. My dívky jsme řešili ty duchy. Asi po dvou hodinách relaxace jsme všichni vylezli ven. Sanji, Soňa a já jsme šli chystat něco k večeři.

 

Udělali jsem si grilovačku. Bylo všechno to jídlo výborné. Soňa nám ukázala, kde kdo bude spát. Chlapi měli svůj pokoj a my dívky taky svůj pokoj. Ale stěny byly slabé, tak jsem si přes tu stěnu mohli povídat, jak jsme byli slyšet. Při povídaní každá po jednom usnula. Jediná já a Robin jsme byly ještě vzhůru. I u chlapů panoval klid, jen bylo slyšet chrápání. S Robin jsem si šeptem povídala. Když jsme si řekly dobrou, že půjdeme taky spát, se to v tom stalo.

 

Zavřela jsem si oči, když jsem zaslechla hluk. Posadila jsem se. I Robin se posadila. Ostatní spaly. Jenže ten hluk způsobila Soňa. Postavila se na nohy a nějak odešla. S Robin jsme se na sebe podívaly a vydaly se za Soňou.

 

Soňa nás vedla po schodech nahoru.Nahoře byl další pokoj. Soňa vešla dál a my ji následovaly. Přišla ke gramofónu, kde pustila desku. Ozval se hluk, který připomínal hlas duchů. Šel z toho mráz po zádech. Ale Robin i mě došlo, že Soňa musí být náměsíčná, a každou noc pro hosty pouští hrůzu z duchů. Už jsem se chystala Soňu nějak probudit, když se v tom ke mně otočila. To co jsem zahlédla, mě maličko vyděsilo. Soně zářili červené oči.

„C-co to?“ dostala jsem ze sebe nahlas.

„Musí být zhypnotizovaná.“ řekla zamyšleně Robin. Už zase ta hypnóza. Pomyslela jsem si. V tom Soňa tasila nůž, který měla u sebe. Zaútočila na mě. Já jsem jen tak tak se té ráně vyhnula. Katanu jsem u sebe neměla. Robin svou mocí přidusila Soňu, která upustila nůž a spala. Já jsem šla vypnout gramofón a s Robin, která nesla Soňu na zádech, jsem se vrátili do pokoje.

 

Všichni byli vzhůru. Ten hluk je probral. Chlapi už byli v našem pokoji. Když jsme vešly dál, tak se na nás všichni podívali.

„Kde jste? A co se stalo?“ vyzvídal hned Usopp.

„Žádní duchové tu nejsou. Ten hluk spouštěla Soňa na gramofónu.“ vysvětlila jsem všem.

„A Soňa je zhypnotizovaná. Proto to každou noc chodí spouštět.“ vysvětlila všem zase Robin.

„A nění náměsíčná jenom?“ zeptal se Sanji, který té hypnóze moc nevěřil.

„Je zhypnotizovaná. Kdyby byla náměsíčná, tak by jí nezrudly oči.“ vysvětlila Robin. Všichni nám samosebou věřili. Po chvíli se probudila Soňa

„C-co se to děje?“ zeptala se překvapeně i ospale Soňa. Robin vše Soně řekla.

„Není tu ještě někdo, nebo nebyl?“ zeptala jsem se Soňi. Chvíli panovalo ticho. Soňa se musela vzpamatovat.

„Dřív tu bydlel kouzelník.“ přiznala po chvíli Soňa.

„Nevíš, jak se jmenoval?“ zeptal se Sanji Soňi.

„Nevím, ale můžeme se podívat do knih návštěv.“ zavrtěla hlavou Soňa. Hned vstala a odešla pro knihu návštěv. Já přemýšlala, co mi na tom pokoji nesedělo. Než se stačila Soňa vrátit, tak jsem se potichu vytratila z pokoje a šla do toho pokoje.

 

Po delším hledání toho pokoje, jsem ho našla. Otevřela jsem dveře a vešla dál. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Můj zrak spočinul na stolečku. Přišla jsem k němu blíž. Všimla jsem si fotky v rámečku. Vzala jsem rámeček do ruky. Na fotografii byl Sanji. Co to má znamenat? Kdo ta Soňa vlastně je? Honily se mi tyto otázky v hlavě.

„Co tu děláš?“ ozval se hlas za mnou. Otočila jsem se. U dveří stála Soňa. Oči měla zase rudé.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.