Anime World CZ/SK - Příběhy

6. Posádka je úplná

 

Pomalu jsem se probouzela. Cítila jsem, jak mě někdo drží za ruku. Z venku byl slyšet hluk, jakoby někdo klepal na okno.

„K-kde to jsem?“ vysoukala jsem ze sebe. Celé tělo mě bolelo.

„Janey...Jak ti je?“ zeptal se mě známý starostlivý hlas. Patřil Lawovi.

„Jde to.“ můj hlas byl tichý. Cítila jsem sucho v krku. „Kde to jsme?“ zeptala jsem se znovu.

„V domě Kin. Fugiki mi řekl, že to není problém být tady.“ vysvětlil mi Law. Usmál se na mě. Já se na něho jenom pousmála. Ten hluk jsem začínala rozpoznávat.

„Venku prší?“ zeptala jsem se, i když odpověď jsem už znala.

„Ano, už třetí den.“ přikývl Law.

„Jak dlouho jsem mimo?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Čtyři dny.“ usmál se Law. „Není divu. Jsi těžce raněna.“ vysvětlil mi to.

„Aha. Chtěla bych se napít.“ požádala jsem Lawa o pití.

„Hned ti to pití přinesu. I něco k snědku.“ přikývl Law. Pustil mou rukua šel pro jídlo i pití. Já se tak nějak posadila a posteli. Sice ztěží, ale posadila jsem se. Jednalo se o manželskou postel se závěsy okolo postele. Jako pro princeznu. Někdo zaklepal na dveře.

„Můžeme dál?“ ozval se mužský hlas. Hlas jsem hned nepoznala, ale podle blonďaté kštici vlasů jsem poznala, že je to Fugiki.

„Jistě.“ přikývla jsem. Dovnitř vešel Fugiki, Verča a Misaki.

„Jane, jak ti je?“ zeptala se mě hned Verča.

„Ujde to.“ pousmála jsem se. Misaki mi naklepala polštáře. Aby se mi líp sedělo.

„Nevěděla jsem, že umíš používat královskou sílu haki.“ řekl mi Fugiki. Zírala jsem na něho, jako na páva.

„Haki?“ dostala jsem ze sebe.

„Ty nevíš, co to je?“ divil se Fugiki.

„Ne.“ přikývla jsem.

„Haki je královská sílá, se kterou se člověk narodí. Jen se ji musí naučit ovládat.“ vysvětlil mi to Fugiki.

„A jak se ji naučím ovládat?“ zeptala jsem se Fugikiho.

„To nevím.Kin nás to naučila, ale to jsme byli malí. Nepamatuje si to ani jeden z nás.“ vysvětlil mi Fugiki. Jenom jsem přikývla hlavou, že rozumím.

„Neměla by ses tolik namáhat.“ ozval se hlas ode dveří. Byl to Law a nesl tác s jídlema pitím. Všichni jsme se na něho podívali.

„Já s tou návštěvou souhlasila.“ pousmála jsem se na Lawa. Ten přišel blíž k nám. Na stůl položil onen tác. Pak vzal do ruky sklenici vody a podal mi ji. Já si ji převzala oběma rukama, ale i tak se mi ruce klepaly a skoro jsem se polila, ale napila jsem se v pořádku. Došlo mi, že jsem musela být a pokraji smrti. Skleničku jsem zase vrátila Lawovi, který ji položil na tác.

„Jane, jsi v pořáku? Opravdu?“ strachovala se Misaki i Verča.

„Ano, už ano.“ pousmála jsem se na ty dvě. Řekla jsem jim pravdu. Měla jsem kolem sebe lidi, které jsem milovala. Nebo spíš jsem to tak cítila. Na všechny jsem se pousmála. Usmát se naplno, mi ještě nešlo. Měla jsem silné bolesti, které jsem se snažila ignorovat.

„Nakrmím tě.“ řekl Law. Věděla jsem, že se musím nechat nakrmit, protože sama bych to ještě nezvládla. Jídlo by bylo spíš na mně, než v mém žaludku. Hned jsem přikývla hlavu na souhlas.

„My půjdeme. Nebudeme vás rušit.“ ozval se Fugiki. Hned se i s Verčou a Misaki zvedl a všichni tři odešli. Já a Law jsme osamostatněli.

„Je ti opravdu dobře?“ zeptal se mě starostlivě Law.

„Sice je mi mizerně,ale jsem mezi vámi, které tak miluju, že je mi hned líp.“ vysvětlila jsem Lawovi. Law se usmál. Poté nabral na vidličku jídlo a dal mi sousto do pusy. Jídlo bylo vynikající.

„To jsem rád.“ řekl Law s úlevou v hlase. Celou dobu mě krmil a já jedla. Nakonec jsem vše snědla. Law talíř položil na tác. „A teď odměna.“ řekl šibalsky.

„Jaká odměna?“ divila jsem se. Law mě chytil za bradu a přiblížil se víc ke mně. Oba jsme zavřeli oči. Pak jsme se něžně políbili. Po chvíli jsme se od sebe odtrhli. „Moc pěkná odměna. Za co to bylo?“ zeptala jsem se Lawa.

„Miluju tě.“ zašeptal mi do ucha Law. Což byla odpověď na mou otázku. Pousmála jsem se.

„Taky tě miluju. A to strašně moc.“ taky jsem se Lawovi vyznala.

„Odnesu ten tác. Měla by si odpočívat a nabrat sílu.“ doporučil mi Law. Jenom jsem přikývla. Za pomoci Lawa jsem si zase lehla. Chtěla jsem počkat, až by se Law vrátil, ale klížily se mi natolik oči, že jsem je zavřela a usnula.

 

Když jsem se znovu probudila, byla už tma. Někdo mě držel za ruku, ale z druhé strany. Otočila jsem tam hlavu. Byl to Law, který ležel vedle mě a držel mě za ruku. Spal. Byl tak roztomilý. Nejradši bych ho pohladila po tváři, ale nešlo mi se otočit. Mým tělem prolétla ostrá bolest. I při dýchání a mluvení mě bolelo celé tělo. Ale cítila jsem se a byla jsem šťastná. Věděla jsem, že nějaký ten čas potrvá, než se mi zahojí všechny rány. Law je vynikající doktor. Proběhlo mi hlavou. Ještě chvilku jsem Lawa pozorovala a pak taky usnula.

 

Ráno mě probudia vůně. Krásná vůně. Otevřela jsem oči, ale po otevření očí, Law stále spal. Byla to záhada. Co je to za vůni? Proběhlo mi hlavou.

„Dobřé ráno, jak ti je?“ zeptal se mě povědomý hlas. Otočila jsem hlavu a uviděla Verču, jak dává tác s jídlem a pitím na stůl.

„Dobré. Líp mi je. To je pro nás?“ zeptala jsem se Verči.

„Ano, je už deset hodin.“ odpověděla mi Verča a usmála se. Prudce jsem se posadila. Byl to pro mě šok z toho, kolik je už hodin. Celým mím tělem projela ostrá bolest. Zasyčela jsem bolestí. Tím jsem probudila i Lawa.

„Janey, jsi v pořádku?“ zeptal se rozespale a starostlivě Law. Za zíval.

„Jo...Jen mě překvapilo, kolik je hodin.“dostala jsem ze sebe a bolest pomalu ustupovala. Pak jsem Lawovi řekla, kolik je hodin.

„Cože?“ zděsil se Law.

„Jen klid. Tady máte snídani. Oba si potřebujete odpočinout. Zasloužíte si to.“ usmála se Verča a odešla.

„Nakrmím tě.“ řekl Law. Vstal a šel pro jídlo.

„Sice nemám sílu nakrmit tebe, ale sama sebe už zvládnu. Aspoň to chci zkusit.“ řekla jsem Lawovi. Law přikývl na souhlas. Ruce se mi už neklepala, a tak jsem se najedla sama. I Law se najedl. Po snídani nádobí odložil na stůl na tác. Pak zalehl zase ke mně do postele.

„Opravdu ti nic není?“ znovu se mě zeptal Law.

„Tělo mě stále ještě bolí, ale jinak je mi fajn.“ usmála jsem se. Už i hlas jsem měla hlasitější a i jsem se dokázala usmát. Law se taky usmál.

„Dobře. Podívám se na ty rány.“ oznámil Law. Pomohl mi svléknout triko, které jsem měla na sobě. Pak začal obvazy sundavat. Nejdřív se podíval na záda a pak na hruď. Srdce mi bušilo, jak o závod. „Vše se dobře hojí. Za tři dny budeš schopna dojít na loď.“ řekl mi mou diagnózu. Ulevilo se mi. Už jsem tu nechtěla být. „Teď odpočívej, ať na tu cestu nabereš dostatek sil.“ dodal a vyměnil mi obvazy. Poté použíté obvazy dal na tác a tác s nádobím odnesl pryč. Já si zase lehla. Tentokrát jsem vydržela neusnou a počkat až se vrátil Law.

„Lawe, mohu se tebe na něco zeptat?“ zeptala jsem se Lawa a podívala jsem se na něho.

„Ptej se na co chceš.“ usmál se Law a chytil mě za ruku.

„Sice chci plout po moři s tebou a zažívat dobrodružství, ale nechci ztratit své sourozence, Máme si co říct...“ nedořekla jsem, když Law mě přetušil.

„Neboj. Už jsem o tom mluvil s Fugikim. Všichni tři se k nám přidají.“ usmál se Law.

„Jak? Kdy?“ chrlila jsem překvapeně jednu otázku za druhou.

„S Fugikim jsem mluvit před tvým bojem s Kinou. Souhlasil jsem s tím. Všichni budeme v jedné kajutě. Snad ti nebude vadit, že budeš spát se mnou v té malé posteli. Nebude to takový přepych jako je to tady.“ ušklíbl se Law.

„Nevadí. Ráda budu spát po tvém boku. Stejně se na mě lepíš i na této velké posteli.“ zasmála jsem se což jsem neměla dělat. Mým tělem projela ostrá bolest.

„J-jak to víš?“ dostal ze sebe překvapeně Law.

„V noci jsem se probudila. Spal si jako neviňátko.“ tentokrát jsem se jenom usmála. I Law se usmál.

„Měla si mě vzbudit.“ řekl a oko vyčítavě Law.

„Hned jsem zase usnula, takže by to nemělo stejně cenu.“ usmála jsem se. Chvíli jsme si ještě povídali a pak jsem zase usnula.

 

Tři dny utekly jak voda. Fugiki, Verča a Misaki byli připraveni vyrazit. Já už chodila normálně. Teda sice pomalu, ale normálně. Ale přesto mě Law podpíral. Ale mně to nevadilo. Ti tři se rozloučili s vesnicí. Pak jsme vyrazili k lodi.

 

Cestou si Fugiki povída s Lawem. Já se soustředila na chůzi. Sice mě tělo bolelo, ale už ne tolik. Přesto cesta byla na mě moc namáhavá. Bepo, Shachi, Penguin a Jean už dávno i se zásoby byli na lodi a čekali na nás.

 

Po třech hodinách chůze jsme dorazili k lodi. Všichni jsme si nastoupili. Law mi pomohl nastoupit. Hned jsme šli do naší kajuty. Verča si ustlala postel nade mnou a Lawem a Misaki zase nad Fugikim. Já měla jednu společnou postel s Lawem.

 

Law mi pomohl lehnout do postele. Poté náročné cestě jsem hned usnula. Ani jsem nezaregistrovala, že loď se dala do pohybu. Každým dnem se můj zdravotní stav lepšil a lepšíl. Pluli jsme za dalším dobrodružstvím.

 

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.