Anime World CZ/SK - Příběhy

5. Boj proti ďáblovu ovoci

 

Blížila se druhá hodina. Boj proti Kině se blížil. Ne, že bych jsem se bála, ale byla jsem spíš nervózní. Vždyť jsem ji vyzvala na ten souboj já. A ne ona mě. Nejsem na to zvyklá, protože vždy k boji vyzívali mě a ne já je. A taky jsem začala chodit s Lawem. Ale to tu nehrálo roli. Protože je mi jasné, že Law musí žárlit. Ale nedával nic najevo. Stále měl kamennou tvář. Ale když se podíval na mě, nebo jsme spolu mluvili, tak se usmíval. Ostatní z posádky se ke mně ani nepřiblížili. Balí se kapitána, nebo-li Lawa. Bylo asi půl druhé, když mě Law vzal stranou od ostatních.

„Janey, chci ti jenom říct, aby si byla opatrná. Je uživatelkou ďáblova ovoce. Nevíme jak bojuje. Kromě hypnózy nevíme vůbec nic. Mám o tebe strach, ale věřím, že to zvládeš. Včera i dneska jsme trénovali. Nedostatky tu jsou, ale jinak jsi dobrá. Boj budeme i nadále trénovat, až ji porazíš. Miluju tě.“ vzal se menší proslov Law. Pozorně jsem ho poslouchala a dívali jsme si do očí.

„Vím, že mám nedostatky. Vždy jsme trénovala se Zorem. A tohoto souboje trochu lituju. Nejsem ten typ člověka, co někoho vyzve na souboj. Spíš vyzívají oni mě. Ale naštvala mě. A taky chci tu hypnózu trušit“ řekla jsem Lawovi pravdu.

„Ničeho nelituj. Možná bych ji vyzval já, kdyby si to neudělala ty. A bylo by mi jedno, že budu bojovat proti ženě. Ale když jsem zjistil, že jsou všichni zhypnotizovaní a touží po tobě, tak jsem žárlil. I teď žárlím, ale nechci se jevit, jako žárlivec, tak se snažím se ovládat.“ přiznal mi Law. Usmála jsem se na něho.

„Proto ji chci porazit, aby tu nebyl důvod k žárlení.“ usmála jsem se na Lawa. Law mě vzal za bradu a něžně mě políbil. I já jeho políbila. Obou nám bylo jedno, že se ostatní dívají. Po chvíli jsme se od sebe odtrhli, usmáli se na sebe a vrátili se k ostatním.

 

Ostatní dělali, že nic neviděli. Věnovali se jiným věcem. Fugiki brousil svou kosu, kterou používal při boji, Misaki leštila své zbraně a Verča komunikovala s posádkou. Oba jsme mlčeli. Oba jsme různě přemýšleli.

„Já myslela, že se tu chystá souboj a ne obědní siesta.“ ozval se za ními Kini hlas. Všichni jsme se na ni podívali. Na sobě měla bílé šaty, rozpuštěné vlasy a v ruce držela svou katanu. Katana byla pozlacena. Takovou jsem ještě neviděla.

„Jenom čekáme na tebe.“ řekla jsem stroze a postavila jsem se na nohy. I ostatní se postavili na nohy. V tom mě Verča i Misaki objaly.

„Hodně zdaru, Jane.“ popřály mi obě dvě. Pak mě pustily. Přišel ke mně Fugiki a taky mě objal a popřál hodně zdaru. Posádka jenom zakřičela, hodně zdaru. Jako poslední ke mně přišel Law. Objal mě a popřál mi hodně štěstí. Pak mi dal pusu na čelo. Nechtěl mě políbit před Kin.

„Koukám, že jsi podlehla lásce, ale až se hypnóza zruší, teda pokud se tak stane, tak tě odkopne. Nemiluje tě. Je to jenom hypnóza.“ zašklebila se zlostně Kin.

„Uvidíme.“ procedila jsem skrz zuby. Znovu jsem byla vytočena. Věděla jsem, že musím být v klidu. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Stoupla jsem si doprostřed louky, naproti Kin. Ze zad jsem tasila svou katanu. A boj mohl začít.

 

Držela jsem katanu obouma rukama, jak jsem byla zvyklá. Kin katanu držela jen v levé ruce. Čekala jsem, co se bude dít.

„Ty útočit nebudeš?“ začala se posmívat Kin. Zatla jsem zuby. Mou specialitou nebylo útočit, jako první. Ale tady se nedalo nic dělat. Cítila jsem se jako špatný člověk. Počkat, já špatný člověk jsem. Uvědomila jsem si. Na chvíli jsem si vzpomněla na svou minulost. Ale že o ní někdy budu s někým mluvit, to jsem nečekala. Potřásla jsem hlavou, abych tuto minulost zahnala. Nadechla jsem se a vydechla. Pak jsem švihla svou katanou. Můj útok na Kin nezapůsobil Ani se jí to nedotklo. Eh...Co? Byla jsem překvapena. V té rychlosti jsem si nevšimla, že i ona máchla rukou a můj útok jenom odrazila. „Na mě nikdy nemáš.“ zasmála se. Stále jsem se divila, jak je to možné. A nejen já, ale i ostatní. Ale byli tu čtyři lidé, kterým došlo, co to bylo za sílu. V tom zaútočila Kin na mě. Jejímu útoku jsem se vyhnula jen tak tak. Jen mě její útok škrtla o tvář, ze které se spustila krev. Rukou jsem si tu krev setřela. Dostala jsem nápad. Rozeběhla jsem se ke Kin blíž. Snažila jsem se o útok z blízka. Jenže Kin rychle zmizela a objevila se za mnou.

„JANEY POZOR!“ křikl Law. Stačila jsem se o otočit, ale na víc jsem se nezmohla. Kin mě sekla do hrudi. Z čela mi tel pot. Padla jsem na kolena. Z hrudi se mi spustila krev. Teď to nesmím vzdát. Pomyslela jsem si. Pomalu a nejistě jsem se postavila na nohy. Kolena se mi začala třást. Jako vždy, když jsem byla zraněna. Ale nikdy jsem se nevzdala Nikdy a ani teď jsem nehodlala vše zabalit. Kruci, to nebyla síla ďáblova ovoce. Co to jenom je za sílu? Ptala jsem se sama sebe. Ale čtyři osoby to věděli. Ale nezbývalo jim nic jiného, než mlčet. Věděli, že to vyhraju, ale že to bude hodně těžké.

„Ty ještě stojíš na nohou?“ pošklebovala se Kin. Ale v hloubi duše byla překvapena. Protože tento útok bylo těžký a snadno by se kdokoliv vzdal.

„J-já...se nevzdám.“ řekla jsem zadýchaně. Dech byl zrychlený a tekl mi pot z čela. Nemohla jsem to vzdát. Teď ne. V rychlosti stála za mnou. Než jsem stačila reagovat, tak mě sekla do zad. Znovu jsem padla na kolena. Cítila jsem se vyčerpaně.Ale to mě neodradilo, abych jsem přestala bojovat. Znovu a nejistě jsem se zase postavila na nohy. Celá jsem se chvěla. I ruce a sotva jsem udržela katanu v ruce. Ostatní vše sledovali se zatajeným dechem. Fugiki se chystal zakročit, ale Law mu v tom zabránil.

„Nesmíš. Jak jsem ti řekl. My piráti bojujeme na život a na smrt. Neboj. Vyhraje.“ vysvětlil znovu Law Fugikimu.

„Jak si můžeš být tak jistý?“ nechápal Fugiki.

„Věřím v ní. Sice se známe krátce, ale co jsem o ní slyšel, je dost silná.“ vysvětlil Law. Ale i on se o svou Janey bál. Taky by nejradši zakročil, ale věděl, kdy jsi na krajíčku,ale o přesto se nevzdáváš, dokud boj nekončí smrtí.Law věřil, že to Janey přežije, i když věděl, že o bude těžké. Jane neví, co je t oza sílu, kterou Kin používá.

„Ty nemáš dost?“ divila se Kin. Tak těžká zranění a ona bujuje dál? Divila se.

„N-nevzdám se.“ vysoukala jsem ze sebe.Už jsem to opravdu viděla bledě. I když zemřít jsem nechtěla, proto jsem bojovala dál. Po chvíli jsem si vědomila, že tuto sílu jsem už někde viděla. Jen jsem si nemohla vzpomenout a při jaké příležitosti. Ale dumat nad tím nemělo teď cenu. Musela jsem se soustředit naboj. Na boj na život a na smrt. V hloubi duše jsem chtěla, aby tomu Law zabránil, ale věděla jsem, že to neudělá. Že bych ho pak za to proklínala, kdyby to udělal. A taky jsem věděla, že to neudělá. Znal ten pocit, kdy člověk bojuje se silným soupeřem. I když to se mnou vypadlo bledě, věřila jsem, že vyhraju. Ano, i přes ta zranění jsem měla silnou vůli žít. Vždyť dneska jsem se dala dohromady s Lawem a hned bychte vztah ukončila? To nepřicházelo k úvahu. Cítila jsem, ž přemýšlím sobecky, že chci vyhrát, abych s někým mohla být, ale jinak to nešlo. Ať o bylo sobecké, či ne, vyhrát jsem chtěla. A nejen k lásce k Lawovi, která mě taky držela při životě, ale i myšlenka, že se sejdu se Slamáky. Se svým bratrem Luffym a přáteli z posádky. I když jsem věděla, že když se sejdeme, že se s nimi budu akorát loučit. Že k nim už nepatřím. Že patřím někomu jinému. Při představě, jak bude jednat Sanji, tak jsem se pousmála. Ten jeho výraz. Výraz zklamání a šoku. I když šok to bude pro všechny. Vzpomněla jsem si na začátky s Nami. Jak jsem ji v lásce neměla, za její nafoukanost a nenávist k pirátům.A hlavně, jak táhne po bohatství. Ale když jsme všichni zjistili její minulost a jak se k nám s radostí přidala , změnila jsem na ni názor. Taky jsou z nás dobré kamarádky. I když po bohatství prahne pořád. Pak tu byl Usopp. Největší strašpytel a lhář. Ale věděla jsem, že i on mi bude chybět. Ty jeho vynálezy a srandičky. Taky na tanukiho Choppera. Našeho doktora. Taky strašpytel, ale pro přátelé se obětuje. Robin jsem ze začátku taky nemusela. Patřila k siru Crocodilelovi. Ale pak se ukázalo, že není tak špatná. A že vděčí Luffymu za její záchranu. Jako další na řadě je Franky. S tím jsem si do noty nepadla, ale věděla jsem, že i tento úchyl mi chybět bude. Pak je tu Brook. Toho moc nenám. Přidal se k nám nedávno. Do naší posádky. Ale jediné co vím, že je to kostlivec, kterému je už sedmdesát dva let. Je znám všech nejstarší a je to muzikant. Umí hrát na všechny hudební nástroje. Pak je tu Zoro. Něco jako můj bratr. Jako je Luffy. Zoro dost často trénoval boj s katany proti mně. Jenom když si dal šlofíčka, nebo posiloval, tak to jsem se k němu nikdy nepřidala. A jako poslední je tu Luffy. Můj bratr. Ten jeho humor, naivita i neznalost a to, že si dělá co chce, mi taky bude chybět. Ale věděla jsem, že už patřím jenom Lawovi. A Law mně. Tyto vzpomínky na setkání s posádkou Slamáků se mi proběhlo v hlavě. Ne dost! Žádné loučení se konat nebude. Pro zatím. Vzpamatovala jsem se.Věděla jsem, že už mám poslední šanci. Pokud se nezadaří, je po mně. Ať se mi třásla kolena, nebo ne, tak jsem ze zbytku sil rozeběhla proti Kin. Namířela jsem to na její hruď. I když byla vysoká. A v tom se to stalo. Nabrala jsem rychlost, jako nikdy předtím. Katana mi zčernala a mně se povedlo Kinu probodnout. Poté, co jsem ji probodla se skácela k zemi.

„Jak...je...to...možné?“ dostala ze sebe Kin. Já si sedla na zadek ke Kin.

„Nevím...co...to...bylo...za...sílu...ale...co...mě...drželo...při...životě...bylo...to...že...mám...přátelé...o...které...nechci...přijít...“ soukala jsem ze sebe. Kin ještě stihla zvednout mou ruku a zakřičet.

„VÍTĚZ!“ pak ztratila Kin sílu a její ruka padla k zemi. Zemřela. Podívala jsem se na ostatní. Hlavně na Lawa. Law běžel ke mně. I Fugiki, Verča a Misaki.

„D-dokázala...jsem...to...“ dostala jsem ze sebe. Pak jsem ztratila vědomí, a co se dělo dál nemám žádné tušení.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.