Nový život ep.9
Informace:
Tento díl má věnování jasné :] SoAkarui, děkuji za jedny z mála skutečných kritik, kterých se mi tady kdy dostalo. kéž by takových bylo více.
Ještě jedna věc...
Od tohoto dílu vypínám hodnocení. Ne proto, že by se mi nelíbilo, že nemám čistou 6.0, ale proto, že Vás chci donutit ke komentům. I když tomu moc velkou naději nedávám :]
Takže, Pro tebe foxie i všechny ostatní:
"Příjemné čtení, pokud se to dá říct" :]
...„Co tady děláš?“ zeptala jsem se, jen co jsem se trochu vzpamatovala z překvapení. „Jsem tu s další skupinou, akorát máme večerní program, a já se šla projít.“ Vysvětlila, ale pak zatřepala hlavou. „Co to plácám, co se stalo tobě? Vypadáš, jako kdybys ten týden strávila na ulici“ povzdychla jsem si a vyklopila jí, co se vlastně stalo...
„Dobře…“ řekla, když jsem zakončila svůj příběh a zamyslela se. Možná to i trochu přeháněla, protože divoce přecházela po chodníku sem a tam. Rukou se držela za bradu a čas od času se koukla na mě. „Fajn, jde se.“ „C-cože?!“ vyjekla jsem překvapeně, protože se došla k rozhodnutí bez jakéhokoli upozornění. Popadla mě za ruku a táhla zpátky na hlavní ulici. „C-co chceš proboha dělat?“ Snažila jsem se jí vytrhnout, ale ona držela pevně. Kdo ví, kam se poděla ta Ruriko z minulého týdne. Ta, která vedle mě byla tak roztomile nervózní. „Zaprvé…“ odpovídala na mou otázku, aniž by zpomalila „…ti seženeme nějaké oblečení. V tomhle nezůstaneš ani o chvilku déle, než bude nutné.“ Zastavila se před obchodem s oblečením dále v ulici. Bylo s podivem, že měli ještě otevřeno a Ruriko spokojeně zamířila dovnitř. To se mi už ale podařilo jí vytrhnout. Bez zaváhání mě však drapla podruhé, ale zastavilo jí moje „počkej!“ Podívala se na mě. Cítila jsem, jak rudnu. Jako holka jsem si to nerada přiznala ale „j-já… já tam nemůžu.“ „Proč bys tam nemohla?“ Divila se zase. Odpověď byla celkem jasná. „Celý týden jsem strávila na ulici, sama jsi to řekla. Vždyť by mě prodavačka vyhodila hned ve dveřích.“ Ruriko musela uznat, že to dává smysl. Ale než jsem se stihla nadechnou, už mě táhla zase jinam. Musela jsem uznat, že se tady vyznala dost dobře. Ani na vteřinu neváhala se změnami směru a dále mě táhla za svým cílem. Nejspíše tady jezdí častěji než občas.
Když se konečně zastavila, začala se přehrabovat v kabelce. Trochu udýchaně jsem se rozhlížela a snažila se přijít na to, proč jsme zrovna tady. Docela normálně vyhlížející ulice. Vchody do domů, pár aut a kol. A… vytřeštila jsem oči „to nemůže myslet vážně!“ Naproti přes ulici byl vchod a nad ním visel neonový nápis hodinového hotelu. Než jsem se vzpamatovala z dalšího šoku toho večera, Ruriko už mě táhla dovnitř. „P-počkej, co chceš jako dělat?“ Ohradila jsem se proti tomuhle kroku, ale byla neústupná. „Potřebuješ se vykoupat, sama jsi to řekla. Do hotelu to je daleko a tam bych ti věci nesehnala. Pokud se tedy nechceš koupat v řece, tak to uděláme tady.“ Neschopná slova jsem se nechala odvést do pokoje. Rudá až za ušima, táhnutá za ruku jako neposlušné dítě. Pokladní, kolem kterého jsme prošly, nám nevěnoval víc pohledu, než bylo nutné. Jen co předal Ruriko klíče od pokoje, vrátil se k novinám, které četl před tím. Takhle nervózní jsem ještě nebyla. V podobném zařízení jsem nikdy předtím nebyla. Proč taky. Všechno co o něm vím je z mang a asi i pro to jsem se cítila tak, jak jsem se cítila. V pokoji si Ruriko sedla si na postel a koukala na mě, jak tam nervózně stojím před ní, rudá až na špičkách uší. „No, na co čekáš, běž se osprchovat“ pobídla mě a pobaveně zavrtěla hlavou. „Jí asi nedochází, jak tahle situace vypadá.“ Ale musím přiznat, že sprchu jsem potřebovala. Po týdnu, co se mého těla nedotkla teplá voda, to byl úžasný pocit. Jen jsem tak stála a nechávala proud vody, dělat si co chce.
Když jsem po půl hodině vyšla ven, Ruriko ležela na posteli a vypadala, že spí. Nevědět že je starší, snadno bych si ji spletla s někým mého věku. Ležela na kraji postele, nohy ještě na zemi, čelem ke dveřím. Takhle vypadala roztomilá. Zase ta nervózní Ruriko, která neví, jak ke mně má přistupovat. Zabalená v osušce jsem přešla opatrně k posteli a posadila se vedle ní. Sprcha mi udělala dobře a začala jsem si uvědomovat, co všechno pro mě udělala. Nezná mě, přesto mě vytáhla z ulice. Zaplatila mi tuhle drahou sprchu a nepochybně má v plánu ještě další věci. Naklonila jsem se nad ní a zašeptala jí do ucha „Ruriko, vstávej…“ Nevím, proč jsem zvolila zrovna tenhle přístup, snad se na mě podepsala atmosféra tohohle místa. Snad za to mohla ona sama. Vzpomněla jsem si, jak to dopadlo posledně, když jsem ji budila, ale neodtáhla jsem se. Jestli je tohle to, co bude chtít… trochu nervózně jsem polkla a šeptala znovu. Tentokrát se už probrala. „Já usnula?“ divila se, zatímco si mnula či. „Osprchovaná?“ Přikývla jsem na souhlas a oblékla si svoje staré oblečení. Mělo už tolik děr, že by se nehodilo na nic jiného než jako hadr na čištění podlah. Ruriko mi ještě půjčila svůj kabát, aby to nebylo tak vidět a vrátily jsme se k tomu obchodu.
„To je hrozně drahé, to si nemůžu vzít“ ohrazovala jsem se proti její volbě. Nechala jsem jí vybrat mi nové oblečení. Když už mi to platí, chtěla jsem něco, co se jí bude líbit. Vybrala mi nádherné tričko s kalhotami. Ale ta cena byla nehorázná. „Vždyť tě takhle zruinuju“ zkoušela jsem to zase ale se stejným výsledkem. Po na můj vkus příliš dlouhé době dohadů o tom, že je to všechno drahé, a o tom, že neodejdu bez nového oblečení, jsme našly jakýsi kompromis a já tedy odcházela v novém. Právě včas, protože prodavačka už měla po pracovní době a zůstala jenom proto, že jí o to Ruriko poprosila. Ta mi hned, jak jsme vyšly ven, vzala moje staré věci z rukou a vyhodila je do prvního koše, který uviděla. Trochu smutně jsem se na ni dívala, ale chápala jsem, že to tak bude lepší. Pak mě odvedla zpátky k zájezdu, který předtím nechala v herně. Najednou se všechno dělo neuvěřitelně rychle. Spolu s nimi jsem se dostala do hotelu, a další den zase zpátky do Tokia. Ruriko mě ujistila, že si to ve firmě vyřeší sama a nemám se čeho bát. Přiznám se, že mi zase chyběla ta stydlivá dívka z minulého týdne. U téhle jsem se zadlužila až příliš rychle, a až příliš moc.
Když jsme dorazili, řekla mi, že na ní mám počkat na tom samém parkovišti, ze kterého jsme před více než týdnem vyrazili. Beztak jsem neměla jiné plány a tak jsem poslušně seděla na lavičce a nasávala atmosféru města, kde jsem vyrůstala. Ruriko se vrátila dřív, než jsem se nadála. Vůbec jsem si jí ze začátku nevšimla. Stála opřená o zeď kousek za mnou a mlčky mě pozorovala. „Co se mnou teď bude?“ Zeptala jsem se po chvíli trapného ticha. Věděla všechno krom části, kdy jsem byla u Nishihary. „Domů se ti nechce, to jsem pochopila, ale na ulici taky zůstat nemůžeš…“ uvažovala nahlas, i když mi bylo jasné, kam tohle povede. „Můžeš zůstat u mě.“ „Už jsi pro mě udělala víc, než ti můžu vůbec splatit.“ Přešla přímo za mě a objala mě kolem krku. „Splatíš mi to tak, že se mě nebudeš snažit přesvědčit, že je všechno v pořádku, když není.“ Nadávala jsem si, že zrovna teď si vybavuju Nishiharu, jak udělal něco podobného. Ale zároveň se mě zmocnil příjemný pocit. Takový, který nenechává na pochybách, že tohle je správné. Takový, které se u ní nedostavil.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
