Nový život ep.8
Informace:
Tentokrát jde poděkování Shizumě. Komentáře sice píšeš zřídkakdy, ale i tak děkuji za tvůj zájem.
Pro tebe i všechny ostatní:
"Příjemné čtení, pokud se to dá říct" :]
...„To ujde“ zhodnotil Nikolaj výdělek na konci dne. „Dneska půjdeme spát s teplým jídlem v žaludku“ usmál se na mě a já mu to při vidině něčeho dobrého do žaludku oplatila stejně. Toho večera jsme si oba dopřáli teplé jídlo a večer se spokojeně uložili ke spánku v jeho úkrytu...
Po pár dnech jsme mu navrhla, že bychom se mohli zkusit rozdělit. Mohli bychom tak sehnat více, ale on to hned zamítl. Že by nebylo bezpečné, nechávat mě žebrat samotnou. Myslela jsem si, že to přehání, ale po zbytek dne jsem si všímala, že se tady potuluje moc skupinek studentů. Zdaleka ne všichni vypadali zrovna na vzorná kvítka. A taky mi došlo, že se někteří dívají naším směrem až moc často. Řekla jsem svoje podezření Nikolajovi a on mi to potvrdil. „Tyhle skupinky jsou jen čumilové“ řekl „ale je tady i pár takových, kteří zajdou dále.“ Starostlivě si povzdechl „dříve nebo později si tě všimnou. Jsi jako pěst na oko.“ Nechápavě jsem se na něj podívala. „Mladá holka na ulici…“ začal vysvětlovat „a ještě k tomu se mnou. Dříve, nebo později se někdo o něco pokusí. Možná bys měla znovu zvážit tu policii, dokud se nic nestalo.“ Odhodlaně jsem to odmítla. „Ani nápad. Nemám, kam bych se vrátila, už ne“ říkala jsem pravdu. Ale to, že jsem ji vyslovila nahlas, bylo najednou trochu skličující a já posmutněla. V mysli se mi vybavil obrázek spící Nishihary a chuť jejich rtů. Je to sotva pár dní. Ale stejně tak by to mohla být dávná minulost. Byl to minulý život, ke kterému se nechci vrátit. I kdyby v tomto mohl být každý okamžik tím posledním. Potom Nishiharu vystřídala jiná tvář. Vzpomínka na Ruriko, jak mě drží v objetí a spokojeně si něco mumlá, zatímco já se nemohu hnout. Opatrně jsem se usmála, ale zacinkání mincí v krabici před námi mě vrátilo do reality. „Arigato“ poděkovala jsem s Nikolajem současně, zatímco dobrodinec už pokračoval dále. „Příjemné vzpomínky?“ zeptal se můj společník a já přikývla. „Není jich moc, a málem jsem zapomněla, že vůbec jsou.“ „Drž se jich“ zazněla jeho rada „někdy zahřejí lépe, než děravý kabát.“
Byla tuším sobota. Vraceli jsme se do úkrytu v zadních uličkách, když nám cestu zatarasila jedna skupinka, která předtím několik hodin posedávala poblíž místa, kde jsme žebrali. „Našel sis pěknou holku rusáku“ oslovil Nikolaje jeden z nich a udělal krok dopředu. Celkem jich bylo pět a nevypadali, že si přišli popovídat. „Nechte nás, jenom se snažíme přežít“ odpověděl mu poníženým tónem. „Jen klid, s tím ti můžu pomoct.“ Zasmál se úlisně jejich vůdce. „Prodej nám ji“ „já nejsem žádný majetek!“ okřikla jsem toho drzouna, až sebou překvapením cuknul. „Podívejme, tak ono to umí i odmlouvat“ zasmál se zase „dám ti za ní deset tisíc, co ty na to rusáku?“ zamával ve vzduchu balíkem bankovek a zkoumavě si mě prohlížel. Vlastně kolem mě kroužil jako sup kolem mršiny. Sem tam do mě šťouchl prstem, promnul mi vlasy a párkrát plácnul po zadku. Snažila jsem se bránit a kdykoli se mi naskytla příležitost, klepla jsem ho po prstech. Jeho to ale jenom více lákalo na mě dorážet. Stejně jako ostatní se tím celkem bavili. Byla jsem trochu zklamaná, že se mě Nikolaj nezastal, ale chápala jsem, že jich bylo prostě moc. Chuligáni se chovali s naprostou jistotou, jako by tohle už předtím několikrát dělali a tak mi došlo, že takové situace tady nejsou vzácné.
Když jsem se soustředila na jejich vůdce, přiskočil ke mně zezadu druhý kluk a z legrace mě chytil zezadu pasu. Vyjekla jsem překvapením a než jsem se vzpamatovala, šmejdil rukama všude, kam dosáhl. Bránila jsem, se jak jsem mohla, a když už mi začal vyhrnovat tričko, dupla jsem mu vší silou na nohu. Odhopsal trochu stranou, ale přitom se smál jako šílený a ostatní spolu s ním. „Vyplaťte ho“ zavolal vůdce na svoje kumpány a hodil balík do ruky jednoho z nich. Ten jej pak strčili do ruky Nikolajovi a s výsměšným kopnutím do pozadí ho vyprovodil. Ten se nenechal dvakrát pobízet a pelášil, co mu nohy stačily. Smutně jsem se za ním dívala skrz zeď z výtržníků. Ani jednou se za mnou neohlédl. Zbyla jsem tedy zase sama. V zadní uličce, kde by se nikdo nepodíval a proti pěti. Zahnaná do kouta smečkou divokých psů, kteří na mě neustále doráželi. Smáli se nad mými pokusy o obranu a já neviděla možnost uniknout. Zapnula jsem zip roztrhané bundy, kterou mi Nikolaj dříve obstaral a ve které jsem měla všechny svoje věci a sledovala je, kdo se vydá dorazit jejich kořist první.
Situace se překvapivě obrátila v můj prospěch ve chvíli, kdy se vedle mě otevřely zadní dveře nějakého podniku. Jen co jsem si uvědomila, že to je nejspíše moje jediná šance na útěk, vystartovala jsem. Vrhla jsem se na ty dveře a prudce je otevřela. Chudák servírka, porazila jsem ji na zem i s tím pytlem s odpadky, které chtěla vynést a vtrhla dovnitř. Těch pět se za mnou taky rozběhlo, ale získaný náskok mi stačil na proběhnutí lokálem a následně na ulici. Zevnitř jsem zaslechla povyk, jak se těch pět hrnulo za mnou a jak se hosté čertí, za takové chování. Jen co jsem vyběhla ven, zamířila jsem si to k blízkému přechodu. Stála tam skupinka lidí a já doufala, že se mezi nimi ztratím. Napjatě jsem stála mezi čekajícími a pak, spolu s nimi přešla na druhou stranu. Byla jsem nervózní, kdyby si mě kterýkoli z těch pěti všimnul, byla bych v problémech. Z nějakého důvodu jim průchod podnikem trval déle, než měl, a ven se dostali, až jsem byla na druhé straně ulice. Podařilo se mi snad nepozorovaně dojít k rohu budovy a přitiskla jsem se zády k chladné zdi. Opatrně jsem vykoukla a dívala se na ně. Na jednu stranu mi připadalo zábavné, jak tam jen tak stojí, a nevědí, kde jsem. Na tu druhou mě děsila myšlenka, že si teď budu muset dávat pozor, jestli na ně nenarazím. Při dalším setkání bych už takové štěstí mít nemusela. Štěstí že si věci nosím pořád sebou. Ze začátku jsem je nechávala v tašce u Nikolaje ale po tom, co mi obstaral tu bundu, jsem si věci nastrkala do kapes, abych je měla pořád u sebe. Teď bych se pro ně těžko vracela. „Myslím, že už tady otálím dost dlouho“
Pozadu jsem vykročila pryč od nich, a když jsem se otočila, narazila jsem do něčeho měkkého. S přivřeným okem jsem si promnula zasažený nos, zamumlala omluvu a automaticky obešla osobu, do které jsem narazila. „Taji?“ zarazila jsem se. V tomhle městě mě zná jménem jenom Nikolaj, a ten by mi teď neměl lézt na oči. Krom toho tohle byl ženský hlas, pokud se moje mysl nemýlí. Otočila jsem se a ztuhla. Přede mnou stála Ruriko. „Co se ti stalo Taji?“ ptala se vyjeveně, a já na tom nebyla o moc líp. Nebyla zrovna z těch, koho bych tu čekala. „Co tady děláš?“ zeptala jsem se, jen co jsem se trochu vzpamatovala z překvapení. „Jsem tu s další skupinou, akorát máme večerní program, a já se šla projít.“ Vysvětlila, ale pak zatřepala hlavou. „Co to plácám, co se stalo tobě? Vypadáš, jako kdybys ten týden strávila na ulici“ povzdychla jsem si a vyklopila jí, co se vlastně stalo.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
