příběh o mě
Informace:
Dlouho jsem přemýšlel, jestli to sem mám dát a neberte to prosím tak, že chci abyste mě litovali, o to mi vůbec nejde. Jen asi chci aby jste věděli, že tu nejsou jen normální "zdraví" lidé, ale i lidé jako jsem já.
Od malinka jsem si přišel jako to nejnechtěnější a nejnenáviděnější dítě. Rodiče mě neměli moc v lásce, tak jako mé 2 starší bratry. Když se něco stalo, vše svedli na mě a já musel za vše nést odpovědnost. Dlouho jsem trpěl a všechno v sobě dusil. Když mi bylo 7let, tak se o mě poprvé rodiče začali zajímat jen díky tomu, že jsem zkolaboval a skončil v nemocnici na 3 měsíce, protože zjistili, že jsem vážně nemocný a moje zdraví nikdy nebude tak jako většiny ostatních lidí, ale bylo mi 7, takže jsem si myslel bůh ví jak svět není růžovej a jak bude vše v pohodě.
Po pár měsících jsem skončil znova v nemocnici, protože jsem zkolaboval ve škole. Moc jsem si toho nepamatoval, ale v tu dobu jsem už věděl, že něco se mnou není v pořádku. Po 2 měsících mě propustili z nemocnice a tak nějak jsem měl od nemocnice 4 roky pokoj. V 10 letech, když jsem byl na kontrole v nemocnici, tak mi dali maximálně čas tak ještě 10 dalších let než budu moct jít na operaci, u které je 10% šance, že přežiju. Nebyl jsem z toho moc nadšený, ale tak musel jsem se s tím smířit. V 11letech jsem poznal svojí 1. nejlepší kamarádku, o který jsem si myslel, že není vážně nemocná a že všechno bude v pohodě, ale mýlil jsem se. Měla embolii plic a ve 14letech v 8. třídě, po školním výletě, byla odvezena do nemocnice a po měsíci zemřela. Byla něco jako moje velká ségra, jenže jsem se do ní nejspíš zamiloval, a v den když jsem jí to chtěl oznámit, tak zemřela. Díky této události, jsem se znovu ocitl na úplném dnu a přemýšlel jsem o tom, že svůj hrozný život též ukončím. Nenapadlo mě nic jiného, než si pořezat ruce, tak abych vykrvácel, ležel jsem ve vaně napuštěné horkou vodou a krev stékala po okrajích vany do vody. Asi po hodině mě máma našla v bezvědomí v koupelně a hned mě vezli do nemocnice a skončil jsem na kapačkách. Jizvy z toho dne mám do teď a vždy když se na ně podívám, tak si na všechno vzpomenu.
Uběhl rok a já jsem končil základní školu, měli jsme úžasné poslední zvonění, i když mé konečné vysvědčení nebylo zrovna 2x úžasné. Když nám skončilo poslední zvonění, celá třída s třídním učitelem jsem šli na hřbitov dát obrovskou kytici plnou bílých růží té kamarádce na hrob a zapálit za nás všechny svíčky. Většina z nás se tam rozbrečela. Asi po hodině jsme náš společný brek ukončili a šli jsme se všichni domů převléct a pak na poslední oběd s naším třídním. V tuto dobu jsem také přiznal, že jsem homosexuál a všichni mě za to nenáviděli a většina kamarádů se ode mě odvrátila, aby ode mě něco „nechytili“.
V létě mě všichni tahali ven, jen abych se neuzavřel natolik, abych od sebe neodřízl všechno co šlo.
Začal jsem se dost kamarádit s jedním děvčetem, které je tady na stránce pod jménem Shizuma, pomohla mi se dostat z toho nejhoršího a za to jí jsem velmi vděčný. Teď je to má nejlepší kamarádka a součást mé rodiny. Vždy když se mám nejhůř a padám do depresí, tak mi podá pomocnou ruku a snaží se mi pomoct, rozveselit mě. Je to jediný pravý kamarád na kterého se můžu vždy obrátit.
Přišlo září a každý jsme nastoupili na jinou školu, Shizuma začala studovat v Lokti na průmyslové škole a já po měsíci přišel za ní, protože mě tam přetáhla. Prolezli jsme úspěšně prvákem a za další 2 měsíce nám začínal druhák. Bude nám 17 a pořád přemýšlíme do budoucna, že přežiju, budeme spolu bydlet a další takové věci. Bohužel mi zbývá jen 3 a půl roku a pořád doufám v to, že přežiju a budu mít klidný život.
To je prozatím konec, nevím co bych vám dál napsal o sobě.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
