Nový život ep.7
Informace:
Věnováno HendyMerrid a Yume a těm několika, kteří to skutečně čtou
Pokud budou ohlasy, budu pokračovat ve psaní :]
příjemné čtení, pokud se to dá říct.
...Čas utíkal rychle a než jsem se nadála, nadešel čas loučení. Všichni už byli v autobuse, jenom my dvě stály venku. „No, měj se Ruriko“ chtěla jsem to udělat co nejrychleji, nemám ráda loučení. „Ty taky, ať se ti daří“ špitla mi na odpověď a objala kolem krku. Nechala jsem ji tak, než se sama stáhla a s nuceným úsměvem nastoupila. „Co to bylo?“ ten výraz mě překvapil víc, jak to objetí. Mávala mi celou dobu, než autobus vyrazil. „No, tak jsem zase sama.“ Upravila jsem si tašku na rameni a vyrazila směr neznámo...
Toulala jsem se ulicemi. Ptala se lidí v obchodech i na ulici, ale nikdo mi nepomohl. Popravdě jsem se tomu ani nedivila. Kdo by chtěl zaměstnat holku v roztrhaném oblečení, bez střechy nad hlavou, a bez peněz. Jistě že se báli krádeže. Neznají mě, a nemají jediný důvod mi věřit. Nadávala jsem si, že mě to mělo napadnout dříve.
Po každém odmítnutí jsem ztrácela kousíčky naděje a bylo stále těžší pokračovat. Přesto jsem se nutila jít dál a doufala, že někde narazím na někoho, kdo by mě přijal. Ale nepoštěstilo se a se západem slunce jsem pořád trčela na ulici bez místa, kde bych mohla přespat. Přestala jsem věřit, že zítra bude lépe a posadila se na lavičku. Lidé kolem mě chodili bez náznaku zájmu a já si už po několikáté nadávala, jaká jsem husa. Když začal foukat vítr, přinutila jsem se pokračovat dále. Spát na ulici by nebyl dobrý nápad. Navíc mi v žaludku kručelo, jako kdybych tam měla rozladěnou kapelu. Chtě nechtě jsem musela vejít do obchůdku, kde mě už jednou odmítli. Musela jsem si koupit něco malého, abych aspoň trochu zahnala hlad, spolu s kelímkem horkého čaje na zahřátí. Prodavačce se moc nelíbilo, že se jí tam potloukám, tak jsem to provedla tak rychle, jak to jenom šlo.
S kelímkem obepnutým oběma dlaněmi jsem vykročila dále. Opatrně jsem se vyhýbala ostatním chodcům a usrkávala jeho horký obsah. Každý doušek mě příjemně zahřál a já v tu chvíli nemyslela na nic jiného. Jenže s ubývajícím čajem mizelo i teplo, a vracely se starosti. Po prochozeném dni jsem měla nohy těžké, že jsem je sotva odlepila ze země. Nebýt toho studeného větru, nejspíše bych už někde usnula. Naštěstí mi to nedovolil a já se nutila plahočit dále doufajíc, že najdu místo na přespání. Už jsem byla skoro venku z centra, když mě zradily nohy a já se zhroutila vyčerpáním. Měla jsem dost. Ležela jsem rozplácnutá na chodníku jako mrtvola a nikomu jsem nestála za více než pohled. Tohle je svět, ve kterém žijeme. Zavřela jsem oči a tak trochu si přála, abych je už nemusela nikdy otevřít.
„Hej, holka, žiješ?“ „kdo mi co chce…“ „nech mě umřít“ zavrčela jsem potichu, aniž bych věděla, jestli to vůbec bylo na mě. „Možná jindy…“ řekl zase ten hlas a hned nato jsem cítila, jak mě někdo přetočil na záda. Otevřela jsem oči a prohlížela si usměvavou vousatou tvář. Byla stará, vrásčitá. Na hlavě červený kulich, kolem krku nějaká šála, byla to vůbec šála? „No vidíš, že to jde“ usmál se na mě a odhalil tak zčernalé zuby. Měl trochu přízvuk, ale v tu chvíli jsem nepoznala jaký. Když jsem na jeho poznámku nereagovala, pokračoval. „Já…“ a bouchl si pěstí do hrudi „…jsem Nikolaj, a ty…“ ukázal pro změnu na mě „…tady neumřeš. Aspoň ne teď“ zvedl mě na nohy, podepřel mě a jako raněného vojáka vlekl z bitevního pole ulice. Tak nějak jsem čekala, že si se mnou užije za rohem, a pak si půjde po svých. Jíní by to možná i udělali. Ale on mě místo toho vedl kolem zadních vchodů dál a dál. Kdyby mi něco chtěl udělat, měl už dost možností. Tajně jsem začala doufat, že se možná první noc i přežiju bez úhony.
Pojem o tom, kde přesně se nacházíme, jsem ztratila už po třetí zatáčce. Takže když mě položil a opřel o zeď, rozbušilo se mi srdce. „Teď se ukáže, jak dopadnu“ on přešel k něčemu, co vypadalo jako deka přehozená přes kontejner a odhrnul ho. Objevila se tmavá díra a on do ní vlezl. Ještě před tím, než v ní zmizel úplně, mi pokynul, že mám jít za ním. Nevím, proč jsem ho poslechla, ale na útěk jsem síly neměla. Ty poslední zbytky jsem použila k tomu, abych se proplazila dovnitř, zatímco mi přidržoval provizorní dveře.
Uvnitř to páchlo, ale bylo tam teplo, a hlavně tam nefoukalo. V proužku světla pouliční lampy jsem viděla část tváře bezdomovce, který mě sem dostal. Já se krčila celá ve tmě, ale on se přesto díval mým směrem. Trochu se usmíval a znervózňoval mě tím ještě více. „Takže?“ zeptala jsem se konečně „co se mnou budeš dělat?“ úsměv mu zmizel a z toho mála, co jsem viděla, to vypadalo, že se naopak mračí. „Já jdu spát. A ty bys měla taky…“ řekl neutrálně a pak zalehl na místě, kde byl. Chvíli na to jsem zaslechla pravidelné oddechování. Neměla jsem síly zvažovat, jestli to jenom nehraje. Klidně se může za chvilku zvednout a vrhnout se na mě. Ale bylo mi to už jedno. Svalila jsem se do míst, kde jsem čekala kout. Od stěny se linulo příjemné teplo a já se schoulila do klubíčka. Usnula jsem skoro ve stejnou chvíli, kdy jsem zavřela oči.
Ráno mě probudilo jeho převalování. Už svítalo, když do mě nedopatřením strčil a probral se taky. Nejspíše nebyl zvyklý sdílet svůj úkryt s někým jiným. Když se protahoval, strčil do mě znovu, ale pak si uvědomil, co dělá. „Promiň“ omluvil se mi. Já mlčky čekala, co bude dál a on nejspíše pochopil můj strach. „Vzpomínáš si na moje jméno?“ zeptal se, když se posadil a opřel o teplou zeď. Místo odpovědi jsem mlčky zakroutila hlavou. „Tak ještě jednou, já jsem Nikolaj, a ty?“ chvilku jsem váhala, než jsem mu stroze řekla své jméno. „Takže, Taji“ začal pak zase „můžeš mi říct, proč někdo jako ty, chce v noci umřít na ulici?“ „mám k tomu svoje důvody“ odsekla jsem a zahleděla jsem se ke vchodu. „uteklas z domu“ nebyla to otázka, jenom holé konstatování. Přikývla jsem na souhlas. „Nejsi první, s podobným osudem.“ Poposedl si a natáhl si nohy „a určitě ne poslední. Všichni nakonec skončili na policii a pak nejspíše zpátky doma“ nastala chvíle ticha, kdy jsem měla přemýšlet, že bych to měla taky udělat. „Jenže mě doma nikdo nečeká“ zase na chvíli zavládlo ticho. „Takže… co budeš dělat?“ Řekla jsem mu tedy, jak moje původní plány ztroskotaly na mojí naivitě a nedůvěře místních. „Nevím, co bych měla dělat… ale domů se vrátit nemůžu“ zakončila jsem svoje vyprávění a čekala.
„No, to sis teda uměla vybrat místo“ zasmál se trochu zlomyslně, ale pak zase zvážněl. Nebo mi to tak aspoň připadalo. „Lidi tady nejsou moc vstřícní k cizincům“ „toho jsem si už taky všimla“ souhlasně pokyvoval hlavou, jako by celou tu dobu nad něčím přemýšlel. „Co teda budeš dělat?“ „nevím, měl jsi mě nechat tam na ulici“ tentokrát hlavou kroutil. „To bych tě nesměl vidět, jak tam ležíš. Ale jinak… já jdu žebrat, a ty bys to mohla zkusit taky. Možná že by k tobě byli i vlídnější protože… no vždyť víš“ mrknul na mě a hrnul se ven z úkrytu. Já se moc nerozmýšlela a vylezla jsem za ním. Jinou možnost jsem už neměla, když už jsem jednou na ulici. On se mezitím už přehraboval v kontejneru vedle a vyhodil z něj nějaké staré krabice. „Tohle si vezmi, ať si máš na co sednout. Jestli jdeš se mnou, tak sebou hoď. V opačném případě, hodně zdaru.“ Nečekal na moji odpověď, popadl druhý karton a vyrazil pryč. Já jsem popadla ty, teď už moje, a rozběhla se za ním. Neměla jsem ponětí, co jiného bych měla dělat.
Nedalo to žádnou práci. Prostě jsme se posadili u rušné ulice. On před nás postavil krabici od bot a sedl si vedle mě. Občas se někdo zastavil a hodil do krabičky nějakou minci. Nikolaj pak vždycky uctivě poděkoval a já po chvíli začala dělat to samé. I tak to ale utíkalo velice pomalu. Počasí naštěstí přálo a kromě občasného poryvu větru byl klid. Nikolaj po pár hodinách vytáhl foukací harmoniku a začal si na ni hrát. Chvíli mě nabádal, abych zazpívala, ale to jsem vždycky odmítla. Nedělala jsem to ani na škole, a ani teď s tím nehodlám začít. Když jsem ho odmítla potřetí, nechal toho.
„To ujde“ zhodnotil Nikolaj výdělek na konci dne. „Dneska půjdeme spát s teplým jídlem v žaludku“ usmál se na mě a já mu to při vidině něčeho dobrého do žaludku oplatila stejně. Toho večera jsme si oba dopřáli teplé jídlo a večer se spokojeně uložili ke spánku v jeho úkrytu.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
